Je lidské poznání záležitostí našeho vztahu se světem? Jsou naše poznatky odrazem vnější reality na ploše zrcadla naší mysli? Je určitý výrok pravdivý díky věrnému zachycení skutečnosti? Tyto a další otázky si kladl americký filosof Richard Rorty, který počátkem června zemřel. Inspirován článkem Štěpána Kubalíka Od vůně orchidejí k teorii spravedlnosti (LN 23. 6. 2007) pokusím se přihřát si zde již vařenou polívčičku.
Jako zenový buddhista mám rád Wittgensteinovy paradoxní výroky, které se podobají zenovým kóanům, a také proto souzním s Rortyho tvrzením, např. že „filosofické učení o poznání jako reprezentace skutečnosti v naší mysli, jako mentální odraz světa, který je nám vnější, na nás nezávislý, je mylné!“ V životě jsem až příliš často podléhal lákavé snadnosti být niterně přesvědčen o tom či onom (aniž jsem poznal, že je mi to podsunuto a vnuceno), nebo uvěřit jiným tradovaným, a jak se později ukázalo, mylným mýtům „mé“ doby.
A na druhé straně, tak jako užasle vzdávám hold dávným duchovním mistrům a šamanům, kteří se ne pomocí přístrojů, ale jen svými metodami niterné introspekce dostali k poznání o složení světa (například empiricky věděli o naší hemisférové rozpolcenosti, o pasti řeči a slov, o iluzornosti světa, který vidíme a hmatáme ale také o síle ducha a myšlenky), tak se hluboce klaním právě před Wittgensteinem nebo Rortym (a několika dalšími velikány ducha), kteří, navzdory tlaku tehdejší společnosti tvrdohlavě prosazovali své vidění a chápání světa.
Rorty je (byl) také chodící důkaz o vlivu prostředí na kvalitu a styl myšlení. „Jako syn aktivních přívrženců amerického levicového hnutí byl již v pěti letech zkušeným účastníkem protestních pochodů“ (uměl tedy vzdorovat nátlaku tzv. demokratické, nebo ideologické většiny), což následně vedlo k tomu, že již „ve dvanácti letech si uvědomil, že úkolem lidské bytosti je zasvětit život boji s bezprávím ve společnosti“. Zdánlivý detail (jako mladík se „potuloval kvetoucími svahy severozápadního New Jersey a vdechoval omračující vůni orchidejí“) ho pak vedl až k nejen pro mne ohromujícímu výroku: „Filosofii máme proto, aby usmířila božskou vůni orchidejí se snem o spravedlnosti na zemi.“
No uznejte: není to (zvláště po zkušenostech s filozofy vládnoucími našim katedrám a fakultám) nádherné a občerstvující slyšet od studovaného a uznávaného filosofa, že „filosofie by žádnou společenskou roli mít neměla, protože možná byla chyba ustanovit zvláštní obor, který se nazývá filosofie“? I Rorty totiž ve své poctivosti myšlení zjistil, že „je nemožné vystoupit z jazyka, dostat se mimo kontext našich přání, hodnot a zájmů a nahlédnout svět, jak je sám o sobě.“ A tak jako se telelím niternou radostí nad výrokem Johna Cage, který kdysi prohlásil, že „začal skládat hudbu proto, aby pomohl sociální revoluci“, ale o desetiletí a pár návštěv zenových klášterů v Japonsku později dodal „ale teď vím, že tím napomáhám revoluci duchovní“, právě tak si s tichou rozkoší vychutnávám tvrzení Rortyho, že „je to lidská solidarita, a nikoli poznání něčeho v podstatě ne-lidského, na čem skutečně záleží.“
Vždy jsem obdivoval sílu a odvahu Marcela Duchampa cele se vzdát „umění“ (i když tak doslova to neplatí, ale o tom někdy jindy). A tak si Rorty u mne šplhl i tím, že na sklonku svého života opustil akademické filosofické instituce a učil na katedře srovnávací literatury.
Zjištění, že lidé jako Rorty (a další již zmínění, a také např. Lilly, Bateson, McKenna, Sheldrake, Pribram, Bohm, ale i Dick, Herbert, Grof, Havel, ale i Kaplický, Mainer, Kokolia a další zarputile „tvrdohlaví“) byli a vždy budou zárukou, že lidstvo jako celek nesklouzne do pasti totality myšlení, uklidňuje. A naznačuje adekvátní použití filosofie (a vědy).
(A pečliví čtenáři zajisté pochopili, že skutečné „moudré“ a chyby si připouštějící filoSofy píši záměrně s „es“, zatímco ty jen citující v citacích a zoufale komplotující, aby zůstali ve svých akademických funkcích, píši tak, jak se označují oni sami, tedy filoZofy).
Vlastimil Marek, středa 25. červenec 2007
