„Víte proč Vlašim nefunguje,“ ptal jsem se většinou místních posluchačů při přednášce o „nové době“ v rámci konference O mezních otázkách astronomie před asi sedmi (!) lety? Narážel jsem na celá desetiletí komunistické ignorance města jako takového, na neexistenci nějakého skutečného centra (jímž se stal obchodního dům, na jehož parkovišti se mezi popelnicemi prodávají buřty, ale o lavičku člověk nezavadí). Vyprávěl jsem jim ale o zanedbaném oprýskaném zámku a především o Čínského pavilonu v zámeckém parku:
„Tolik let po sametovém převratu a město stále jakoby spí spánkem šípkového starosty… A víte proč se ne a ne probrat,“ ptal jsem se řečnicky publika? „Protože nefunguje energeticky. Víte, že v tom parku se kříží velmi silné energetické zóny přesně tam, kde stojí Čínský pavilon? Co když to odjakživa byla taková velká akupunkturní jehla, která regulovala energetické proudy města – bylo-li třeba, odpouštěla energii do prostoru, nebo naopak sbírala energii z atmosféry a prostoru parku a posilovala to, co mělo být posíleno (právě proto na pavilonu původně vítr rozehrával zvonky). Jenže pavilon již roky nefunguje. Je zanedbaný. Vám se možná zdá, že kromě těch zvonků nic nechybí. Jenže například ochranné nápisy na deskách jsou nečitelné!
Proč je to tak důležité? Asi se vám na samém počátku pokusů o odeslání e-mailu nebo vyhledání nějaké internetové adresy také stalo, že jste se přeťukli a místo tečky napsali do adresy čárku. Řada žen dodnes nechápe, proč taková adresa nefunguje, když rozdíl mezi tečkou a čárkou je přece tak malý… to by snad nemělo vadit, že? Jenže vadí. A jak. Tak jako Golemův šém, nebo ochranný nápis na staroměstské mostecké věži Karlova mostu, tak i každé zaříkadlo musí být vysloveno přesně, jak přece zjistila už Saxana. Jenže nápisy na deskách toho vašeho Čínského pavilonu byly asi celá desetiletí opravovány amatérskými a čínštinu samozřejmě neovládajícími natěrači tak, že znaky dnes už nic neznamenají: sem tam chybí čára nebo kus znaku, některé desky jsou dokonce pověšeny hlavou vzhůru a všechny kovové „zvonky“ byly dávno rozkradeny. Jako kdyby v muzeu hokeje u touše, tedy puku, kterým vsítil Jágr rozhodující gól, byl nápis buk, a pokud by někdo něco namítal, správce muzea by namítal, že to je to jen čárka nahoře, místo dole, snad se tak nic neděje.
Pavilon, jakýsi akupunkturní bod, a ona jehla v něm, celá desetiletí nefungují. A tak nefunguje ani vaše město, a nezačne fungovat, dokud pavilon, a tím i průběh energií, neopravíte…“
Lidé zavřeli pusy, zatleskali a rozešli se. O dva roky později jsem měl ve Vlašimi koncert, a tak jsem se samozřejmě šel podívat do parku a k pavilonu, jestli se něco změnilo. Nic. Opět jsem publiku připomněl, oč se dle mého názoru jedná, a že dokud správně neopraví pavilon, nic se nezmění a neposune. „Asi jste taky viděli, jak to dopadlo, když kamarád Harry Pottera zkoušel kouzlit nalomenou hůlkou. A sám Harry ve druhé dílu zaříkadlo nevyslovil přesně a octl se poněkud jinde, než měl…“ vysvětloval jsem znovu nezbytnost správných nápisů na pavilonu.
Před třemi roky se ovšem začalo blýskat na časy: u pavilonu konala první z každoročních přehlídek čínského bojového umění a přednášek o feng šuej. Hm, hm, zamručel jsem v naději, že se snad něco začalo dít.
Včera jsem si šel koupit noviny a neměli než Právo. Protože ale uvnitř byla příloha o umění, koupil jsem to. A hle, hned jak jsem noviny rozevřel, upoutala mne fotka a zpráva:
„Po dlouhých desítkách let se konečně dočkal rekonstrukce i Čínský pavilon, nejvýznamnější památka vlašimského zámeckého parku. Za zhruba 6 milionů se během dvou let opraví nejen všechny kovové a dřevěné prvky, ale také nástěnné fresky a tapety…“ Radnice si prý vzala úvěr, větší část uhradí dotační fondy Evropské unie, a v červnu 2008 by „stavba“ měla být dána do užívání.
Co když na pohádkách o tom, jak v místní studně nějaký ten žabák ucpal pramen léčivé vody, a celé město skomíralo a nevzpamatovalo se, dokud někdo statečný či poučený žabáka neodstranil, měly pravdy trochu?
Co když opravdu stačí uvolnit nějaký ten blok a nastartovat tím dalekosáhlý, obrodně léčivý a na sebe navazující proces?
Co když ono tak zamotané klubko současných problémů individuálních, společenských i globálních, má vždy někde nějakého toho imaginárního žabáka (třeba i ve formě léta neošetřené studánky, kapličky, pagody, věžičky, kostela, stavby), a stačilo by tam začít, opravit, restaurovat (i co se týče toku energií) – a nastartovat tak obnovu města (regionu, státu) celého?
Co když (tak jako když je člověk dlouho nemocný, ale pak stačí uvolnit nějaký ten „blok“ na nějakém tom meridianu a uvolní se přirozený oběh energií a člověk se vyléčí) by se právě takto mohla „vyléčit“ i řada dalších nefungujících českých a moravských měst?
Jenže to by museli lidé opět nacvičit umění „cítit“ vodu, zóny, víry energií. To by museli aktivně chtít, a najít ty správné „proutkaře“, znalce feng šuej, a pak osvícené mecenáše a radní či starosty…
Tak jako je to především pozitivní psychika, která je alfou a omegou zdravého těhotenství a přirozeného bezbolestného porodu (a tím i zdravého vývoje šťastného dítěte), tak i přirozený průběh (vědou zatím nedetekovaných, nebo alespoň oficiálně neuznávaných) energií je alfou a omegou zdravého života bytu, místa, vesnice, města a státu.
Restaurace energií, toho je nám dnes třeba ze všeho nejvíc.
„Restaurátoři mají práci“, hlásá titulek u zmíněného článku.
Souhlasím. Práce (na restauraci energií lidí i měst) je tu všude jako na kostele, pardon, jako na vlašimském Čínském pavilonu.
A už aby těch „restaurátorů“ přibylo a nejen ve Vlašimi, i na té společenské rovině, začali…
Vlastimil Marek, sobota 2. prosinec 2006
