„Zelení všech odstínů kritizují to, že pro moderní lidi má smysl, co roste, místo aby rostlo, co má smysl… Smysl musíme hledat jinde, než v ekonomickém růstu, ale kde? Ve vztazích mezi lidmi, v krásných slovech, obrazech, tónech, v solidaritě s životem na planetě? Nevím, snad.“ Václav Bělohradský
Co člověk člověkem je, uvažuje o smyslu svého konání a žití. Mysl smysl potřebuje jako sůl. Postmoderní zmatení pojmů ale zatemnilo a rozmělnilo i to, co dříve našim předkům dávalo smysl: my už na to neslyšíme.
Žijeme bezprecedentní dobu: zkušenosti dědečků pro nás nemají smysl. Ekologická varování a stále bohatší nabídka zboží a služeb nutí klást si další a další otázky po smyslu života: žijeme, abychom nakupovali a spotřebovávali (jídlo, pití, věci, sex)?
Poslední číslo dvouměsíčníku Sedmá generace (5/2006) je věnováno právě situaci na tzv. „zeleném trhu“: co lidi motivuje k nákupům dražšího, ale smysluplnějšího zboží? V editorialu jsem našel citát Václava Bělohradského, který mne inspiroval k dalším úvahám.
„Zelení všech odstínů kritizují to, že pro moderní lidi má smysl, co roste, místo aby rostlo, co má smysl… Smysl musíme hledat jinde, než v ekonomickém růstu, ale kde? Ve vztazích mezi lidmi, v krásných slovech, obrazech, tónech, v solidaritě s životem na planetě? Nevím, snad.“
Pochybnosti známého a často provokujícího myslitele jsou jen vyslovením i našich nejistých a stále se měnících postojů.
Chci naznačit, že takovéto typy otázek jsou cele zabarveny emočním a charakterovým vybavením toho, kdo si je pokládá. Jinými slovy, člověk, jehož matka v těhotenství kouřila, nebo jemuž v dětství opilý otec pravidelně rozdupal dřevěnou hračku, se v dospělosti rozhodně nebude rozněžňovat nad každým ježečkem. Základní program v jeho mozku bude mít znaménko mínus: svět je místo, které mne ohrožuje, a v zájmu přežití jej musím porazit (vymýtit, vyklučit, rozorat, přehradit, dobýt, transformovat aj.).
Tak jak se k dítěti chováme, když je ještě v děloze, tak se pak ono bude v dospělosti chovat ke světu. A když pak první tři čtyři roky svého života chce zkoumat svět kolem sebe, ale setká se jen se zákazy, příkazy, tresty za něco, čemu nerozumí (zažil jsem maminku, která v červenci u moře v Chorvatsku zbila asi osmiletého syna za to, že se rozeběhl po pláži), v dospělosti bude i on chtít jen přikazovat (potokům a zvířatům) a zakazovat (větrům a dešťům). Když ho pak na devět let na celé dny zavřeme do vězení autoritativní a ke hrám nepřístupné školy – co asi udělá, jakmile vyběhne ze vrat „vzdělávacího“ ústavu? Všechno jiné, než mu vnucovali…
Když si otázku po smyslu života položí takto těhotenstvím, porodem a (ne)výchovou poškozený člověk, samozřejmě si (automaticky) odpoví tak, jak to má ve své databázi životem nashromážděno. Důsledky vidíme všude kolem sebe.
Ve svém pozitivním opaku je „oduševnělá“ mysl přirozeně porozeného, milovaného a často hlazeného človíčka, kterému se rodiče naplno věnují, veselá, čistá a mnohem efektivněji fungující: automaticky vnímá i v dospělosti svět ne jako problém (ohrožení), ale jako radost (oslavu).
Takovýto člověk je pak ze své podstaty (a i co se týče důsledků svých činů) i šťastnější, zdravější, soucitnější, a také ekologičtější (dokáže domýšlet důsledky svých činů), než ti ostatní, kteří neměli takové štěstí. Smysl mu pak dává život sám o sobě, v nesčíslných formách a podobách: smyslem existence může být samozřejmě i umění a láska k druhým (a k přírodě). Takto vnímáno je i zrnko písku vesmírem vesmírů, kapka rosy extatickým zázrakem, zakrákání havrana počátkem osvícení. Pro takto „probuzeného“ člověka (buddha = probuzený z iluzí programů své mysli) je smysl a zázrak zároveň (protože je to metoda i cíl zároveň) i obyčejná chůze.
Otázka časopisu Sedmá generace „Co myslíte, přestane někdy konzumní typ člověka triumfovat? Že by za sedm generací?“ je legitimní, ale klade si ji zatím typický člověk s myslí ušpiněnou vším tím, co jsem zmínil. Jakmile by se mu podařilo mysl vyčistit (a metod je na výběr také nespočet, např. meditace, zpěv manter, pomalá meditační chůze, různé formy tělesných cvičení atd.), hned by „viděl“ (vnímal, oceňoval) svět docela jinak.
Mimochodem, o pár stránek v časopise dále napovídá filosofovi doktorand katedry environmentálních studií FSS MU v Brně: „Čím abstraktnější je vazba mezi způsobem chování konzumenta a vlivem na vlastní situaci, tím slabší je jeho přirozená tendence vnímat ještě něco jiného, než okamžitý profit. Rozpor mezi oním kabátem, kterým se prezentuji navenek, a košilí, jež sice vidět není, zato se mě příjemně dotýká, může asi odstranit jen hluboce zakotvené přesvědčení, že i můj nepatrný přínos ke zmírnění ekologické krize je krok správným směrem, a má tudíž smysl. Když ne pro ty druhé, tak alespoň pro mne.“
Přeložte si termín „hluboce zakotvené přesvědčení“ termínem duchovnost, a jsme opět u počátku všech potíží, tedy u úrovně morálního (emočního, charakterového) poškození běžného jedince porodem a dětstvím.
Jedno je zřejmé: jsme v každé generaci poškozenější. Nejméně tři generace potrvá, než se ti nejchytřejší, nejsnaživější a nejinformovanější z nás vyčistí natolik, že budou život a svět automaticky vnímat jako Zázrak (a on se pak zázračným i stane).
Málokomu zatím dochází, že svět je skutečně takový, jaký (nevědomě) chceme a jak na tom pracujeme. Že na sebe, svou rodinu, své okolí a svou společnost máme velký přímý, i když námi neregistrovaný vliv. A že svou negativitou, podvědomým automatickým pesimismem a celoživotní stažeností svalů i myšlenek jen o to více zabarvujeme brýle, kterými vnímáme svět.
Chtít se prolhat k pravdě a vybojovat mír je nesmysl. Chtít trestáním vychovat děti k poslušnosti je nesmysl. Chtít centrálně nařídit lidem být šťastní je nesmysl. Nabízet jim vyřešení všech jejich starostí tím, že budou kupovat stále nové výrobky, je nesmysl (a cesta do ekologických pekel). Chtít od poškozené a ušpiněné mysli kladnou odpověď na negativní otázku je také nesmysl.
Tak znovu: jediné, co teď a tady má smysl, je začít čistit „brýle“, kterými pozorujeme sebe a svět, tedy mozek a především mysl. Teprve když mysl vyčistíme, objevíme její (destruktivními emocemi, jak s oblibou říká dalajlama, ušpiněný) smysl.
Jediné, co má v této chvíli smysl, je zduchovnění společnosti.
Běžný, upřímně nešťastný a stavem světa nespokojený člověk „čistou mysl“ nikdy nezažil, a proto mu to nedává smysl, a proto klade za své úvahy otazník pochyb. Zkuste si představit fiktivní setkání profesora Bělohradského a Jeho Svatosti dalajlamy. Zatímco filosof by se trápil a mračil, dalajlama by se neustále chechtal a užíval si.
Duchovní člověk automaticky vnímá svět jako přirozeně porozené zdravé dítě: jako zázrak.
A smyslem jeho existence je pak ten zázrak oslavovat, množit a udržovat.
Vlastimil Marek, středa 18. říjen 2006
