Reakce předsedy ČSSD na úsměvnou esemesku, kterou omylem rozeslal při testování svých nových zařízení jeden server („Paroubek se posral…“) svědčí o neschopnosti expremiéra nechat si (a umět si) ze sebe udělat srandu. Připomnělo mi to asi nejúspěšnější „slogan“ mých letošních seminářů „ser na kšandy“.
Když se začátečník učí foukat do didžeridu (v tomto případě jen plastová trubka průměr 4 cm o délce 106 cm), v naprosté většině fouká příliš usilovně. Moc se snaží, a tak jeho rty, namísto aby bylo uvolněné (a tím snadno udržovaly neustálé vibrace rtů a tedy sloupce vzduchu v rouře), jsou beznadějně staženy (tak jako psychika). Platí přímá úměra – čím víc člověk umí uvolnit rty (a nejvíc práce to dá učitelkám, které mají ústa neustále do podkovy nasměrované dolů vší tou snahou neustále opravovat a kritizovat), tím uvolněnější je jeho psychika (a uvolnění rtů, třeba jen tím, že se člověk při pohledu do zrcadla třicetkrát zvedne koutky úst nahoru, uvolní emoční bloky téměř tak dokonale, jako zpěv a následné uvolnění hlasivek).
Podobné je to se zpěvem alikvotů (člověk zní hlasivkami stále stejným tónem, a úpravou ústní dutiny a rtů a polohy jazyka, jako by chtěl postupně vyslovovat samohlásky ú, ó, á, é, í): čím méně se stydí, čím méně je napjatý, tím více se slyší a tím jasněji se v mezerách mezi oněmi samohláskami objeví vysoké, nezpívané, ale jasné (a léčivé) tóny alikvotů.
V obou případech to začátečníkům, kteří se moc snaží, nejde. A tak jsem vyprávěl prastarý vtip: dědeček sedí u lesíka a vykonává svou náhlou potřebu. Jenže zapomněl, že má kalhoty na kšandy a sere si na ně. Jde kolem soused, vidí to a začne na dědu křičet: „Dědo, serete si na kšandy“. „Cože,“ táže se překvapený nedoslýchavý děda. „Serete si na kšandy,“ opakuje soused. „Nerozumím,“ trvá na svém děda. „Kšandy, serete si na kšandy,“ vytrvá soused a dědeček konečně uslyší: „Jo kšandy, na ty já seru…“
Jakmile jsem (i ženám) ve chvíli, kdy jim to samou snahou nešlo a nešlo, poradil ať „serou na kšandy“, uvolnily se, a najednou se objevil jak hluboký zvuk didžeridu, tak při předvádění toho, co se naučily v oblasti alikvotů, onen kýžený zázračný alikvot.
Pavel Páral se ve svém komentáři v MF Dnes Kdo všechno se nedávno po… zamyslel jak nad neadekvátní reakcí expremiéra a předsedy ČSSD, tak například nad hysterickým (ano, není to překlep, nechtěl jsem napsat historickým) bojem o snížení či zvýšení daní v rámci reformy nereformy, nebo o placení či neplacení poplatků lékařům, tedy onou často omílanou solidaritou (menšina lidí platí pojištění většině). Upozorňuje, že zatímco například „nejnižší sazbu daně v Evropě má Irsko, které má (jaký to paradox, milí poslanci a úředníci na ministerstvu financí, pozn. aut.) nejvyšší výnos z podnikových daní,“ a také že „zavedení poplatků, které donutí většinu lidí zapomenout na paralen či brufen zdarma, by znamenalo, že oněch asi sto tisíc vážně nemocných lidí (kteří už teď doplácí ročně šest i deset tisíc korun za své léky) nebude muset platit víc jak pět tisíc ročně. Ale to je podle levice narušení solidarity.“ A dodává: „Zvláštní optika. Solidarita je zřejmě jen to, když menšina pomáhá většině. Z toho by se taky jeden po….“
Odpustím si ironické poznámky, ze kterých všech politiků a známých osobností by se jeden taky po…, a vrátím se ke kšandám. Všem těm nahoře, komisním úředníkům a úřednicím, poslancům a ministrům, tedy všem, kteří se sami (a vše, co spáchají) berou až příliš vážně, a proto páchají spíše úsměvné a nesmyslné nesmysly než něco, co původně mělo lidem, kterým je to určeno, pomáhat, bych přál, aby se naučilit občas „srát na kšandy“. Tedy uvolnit (neustále funkcí a mocí stažené svěrače emocí).
Však si taky jedna účastnice semináře, když jsme si na závěr povídali, co „ji dostalo“ a odveze si domů, odpověděla s úsměvem (a za hurónského smíchu všech ostatních, kteří to cítili stejně): naučila jsem se „srát na kšandy“.
Vlastimil Marek, čtvrtek 23. srpen 2007
