Londýn po čtrnácti letech je stále Londýn, jen přibylo nových linek metra (přece jen širších a majestátnějších než ty původní, které mi připadají uzoučké a malé) a jeřábů a staveb (příprava na olympijské hry v roce 2012 je vidět i slyšet). Turistické atrakce jsou stále na místě, večer se na Trafalgar square a v okolí skoro nedá projít, a přestože se jezdí vlevo, v metru přibylo eskalátorů a chodeb, ve kterých se chodí vpravo. To spolu s opravami dlažeb a rekonstrukcemi celých dlouhých chodníků přispívá k všeobecnému, ale jeho účastníky snášenému kolotu, jenž je dokonale multi kulti.
To mi vždy, když se vrátím ze světa, v Praze chybí. Ten barevný mix: černošské mámy i vznešeně se pohybující krasavice s drdoly, černé holčičky trůnící na sedadlech v metru a šťouchající se v nosech a ukazující růžové dlaně, černošská zpěvačka v metru, dva pružní černí tanečníci v dokonale padnoucích oblecích v Covent garden, a taky nepřeberné množství Japonců v brýlích a Japonek s nezbytnými knihami pod paží, a Indů jak v turbanech tak bez nich a Indek všech věků s vnučkami i kamarádkami, a Pákistánců v muslimských čepičkách a hispánských part mladých mužů, i hudebníků v metru, kteří se po hodince střídají, a bělošek všech váhových kategorií a bělochů kteří musí vstupovat do vagonů metra se skloněnou hlavou… a všichni vypadají že přesně vědí, kam jedou a co chtějí.
Počasí je přeháňkové, ale oblačně příjemné, vítr osvěžující (i když někdy se se mnou tahá o čepici), nohy večer uťapkané, a spánek vydatný. Výhled z pokoje na přístav, kde se občas koná nějaká ta slavnost a děti vytrvale a usilovně padají z windsurfingových prken, krásný v každém denním období, je při východu slunce dokonalý. Oxford street přeplněná turisty jako ostatně vždycky (padesát Karlových mostů za sebou a štos double deckerů), harekrišnovská restaurace s poněkud jiným systémem malých a větších misek na rovném tácku, ale právě tak chutná a výživná, a po třiceti letech setkání s Japoncem, který tu žije od té doby.
Užívám si bezstarostnosti, darovaného času, života. A především multi kulti. Někdy na metro chodíme pěšky (trvá nám to asi 15 minut), jindy jezdíme ve předu v prvním patře autobusu a kocháme se tou pestrostí lidí, aut, cyklistů i stavebních stylů. Užívám si a obdivuji nejen vzájemně se tolerující vzhledové rozdílnosti, ale i sousedské (musí spolu vyjít) střetávání a nakonec všechny obohacující nabídky rozdílných životních stylů, postojů, zvyků.
Ostatně, neustále se někde něco staví (silueta je poseta stovkami stavebních jeřábů, napadlo mne slovo cranescaprerů), a to s sebou přináší hluk. Londýn hlučí nahoře, i v metru (zvláště starší soupravy na starších linkách metra v zatáčkách pravidelně chytnou ohlušující „alikvoty“, ale při rozjezdu a brždění i ty nové alikvotně přeskakují a zní jako sbor plaček v nějaké moderní opeře. A hluk vadí (a dlouhodobý zvlášť) všem, bez rozdílu barvy pleti a víry. Město se připravuje na olympijské hry a jeho pestře zbarvení obyvatelé se s tím musí nějak srovnat. A začíná být, ač se to turistovi na první pohled nezdá, přes všechno to multi kulti, a právě proto, srovnané.
