Věděli to a vědí moudří všech dob i současní rozumní vědci: nové poznatky přejdou do všeobecné praxe až poté, co vymře generace vědců vyznávajících předchozí Pravdy. Zatímco vynálezů a nových technologií přibývá o překot, společnost jako taková, a myšlení jejích příslušníků, se novinkám úspěšně vzpírá. Zatímco v porodnictví jsou rozumné názory stále ostrakizovány (ale i na ně dojde, a jak jsem prorocky ale logicky napsal před lety, v budoucnu i čeští porodníci budou běžně vysvětlovat rodičkám, že samozřejmě jsou medicínské zásahy spíše škodlivé a císařský řez rozhodně není nadstandard a pro maminku i její dítě bezpečnější), článků o rozdílech mezi muži a ženami (a o nebezpečích ženských snah přizpůsobit si muže dle obrazu svého) přibývá, a povědomost o nich se pomalu stává běžná a samozřejmá: jako housky na krámě, jak říkávaly naše babičky.
Občas si v pondělí koupím noviny, které ten den přinášejí i přílohu pro ženy. Kromě obvyklých stran podivné módy (ženám stále nedochází, že to není informace, ale reklama) a titulků Bohyně české kuchyně: zelí a spol., vydání z 14. 9. 2009 přineslo i článek české (leč v cizině dlouhodobě žijící, a tedy přece jen informovanější) novinářky Scarlett Wilkové Jak ženy škodí mužům, a její rozhovor s bývalou ředitelkou vysílání v televizi Prima a neúspěšnou kandidátkou na místo ředitele České televize Janou Kasalovou.
Několik set tisíc čtenářek si tak, doufám, přečetlo, o čem píši celé roky, kvůli čemu odcházely rozzlobené účastnice z přednášek nebo seminářů i u moře, a co ještě loni zhusta a velmi útočně kritizovaly čtenářky mých článků na blogu respektu. „Představujeme si jako partnery kultivované lovce, ale neumíme je ze synů vychovat,“ říká Jana Kasalová, a tvrdí: „Čeští muži jsou ňuňánkové svých maminek. Pro české mámy není obvyklé vést malého kluka, aby se choval jako muž. Jenže se zároveň diví, že samy nebyly schopny sbalit muže, který se chová jako muž.“
V článku „Čím ženy škodí mužům“ cituje Scartlett Wilková dokonce gaye Jiřího Hromadu: „Chlapi přestávají být chlapama. Já se jen divím, jak jim přestávají vadit náušnice, přelivy, jak se oblékají. Svět jakoby se sunul do oboupohlavních bytostí. Neříkám, že správný chlap musí smrdět a být zpocený, ale když mu podám ruku, chci cítit stisk ruky.“ Wilková dodává: „Vystihnul to skvěle. A můžeme za to my, dámy. My, které po mužích chceme, aby se chovali stejně jako ženy. Škodíme jim i sobě.“
A pak uvádí (jakoby četla některé mé fejetony, a navíc stylem „housky na krámě“): „Když muži mlčí, jsou spokojeni. Dříve se vrátili z lovu, najedli se, zírali do ohně a přemítali, co se jim v uplynulém dni podařilo a co ne,. Dnes přijdou z práce, najedí se, zírají na počítač nebo televizi, a přemítají, co se jim v uplynulém dni podařilo, a co ne. Když muži mlčí, je vše v pořádku. Když mlčíme my, je to často známka toho, že jsme nespokojené.“
Doporučuji, obálka je hrozná, textu hodně a německy důkladného, ale tohle by měla být povinná četba českých dívek a paní.
Zmiňuje i právě v českém překladu vyšlou knihu Dietricha Schwanitze (Muži: výzkum živočišného druhu) a cituje z přebalu: „Když se muž zamiluje, přemění se dočasně v ženu. Vzdá se své přirozené soupeřivosti, je pozorný, starostlivý, otevře své nitro a dává najevo své pocity. Tak se rodí iluze, která zatěžuje vztah dvou pohlaví. V dnešní feminizované době totiž ženy přepokládají, že ona důvěrná intimita, která se projevuje v zamilovanosti, je něčím normálním a všeobecně platným. V podstatě považují muže za ženy s trochu odlišnou anatomií, a pak jsou zklamané, když se muži chovají jinak.“
Nositelka Nobelovy ceny za literaturu Doris Lessingová tvrdí, že je jí líto dnešních mužů, protože nemají žádné mužské vzory, a tak se dostávají na okraj společnosti už v prvních ročnících základní školy… (a Wilková v téhle souvislosti připomíná fotbalisty s jejich účesy a pózami jako modelky, a bezpohlavní zpěváky bez jediného chloupku na těle, a já si připomínám, jak negativně reagují především učitelky na mé tvrzení, že Muži u nás vymřeli právě proto, že jim ženy zakazovaly a stále zakazují běhat po chodbách o velké přestávce a prát se a soupeřit).
V rámci ankety související s tímto článkem vzkazuje scénárista Oldřich Dudek ženám: „Ženská dokáže pokořit každého mužského. A v tom je čertovo kopýtko: dejte chlapovi iluzi, že je ten pravý a nejlepší samec, a máte doma ráj. Vztah mezi ženou a mužem je věčný souboj pohlaví, kde chytrá vítězka na sebe bere roli poražené.“
Roky ženám tvrdím, že to ony dělají muže, radím, aby vzaly na vědomí nezvratný fakt, že muži je nikdy nepochopí tak jako kamarádky, aby se naučily „prohrávat“, aby nakonec vítězily, a toho svého aby vnímaly jako někoho, „kdo je tak krásně jinej…“.
Podobně končí svůj článek i Scarlett Wilková: „Náš problém je, že v poslední době se v těch rozdílech šťouráme poněkud víc. Jasně, je to zábavné. Zábava je to však proto, že muži jsou od nás tak odlišní, tudíž zajímaví. Jestliže se budeme snažit jejich přirozené vlastnosti měnit a vychovat z nich skoroženy, vsaďte se, že zajímaví být přestanou. A do koho pak budeme šťourat?“
Když už jsou tyhle názory prezentovány v tak masovém nákladu a dokonce stylem „jako housky na krámě“, tak se snad už přece jen začne něco měnit k lepšímu…
P. S.: Ostatně stačí si přečíst mé knihy Každá maminka je Mozart, a především Hlásím se o Nobelovu cenu (viz i včerejší blog).
Další doporučená četba se týká nebezpečí médií:
http://blog.baraka.cz/2009/01/chcete-s-nim-zesilet-touhou/
