Už v Hudlicích jsem rád pekl. A protože nejím už delší dobu sladké (přesněji bílý cukr, a tím tedy běžné koláče, koblihy, oplatky a sušenky, protože to všechno je dnes příšerně přeslazené, a koláče v pekařství a obchodem prodavači ještě sypou moučkovým cukrem, brr), peču si občas koláče „na slano“. Těsto (hrníčková metoda a improvizace) trochu osolím, a na něj na plech dávám (buď na vrstvu tvarohu, nebo jen tak) vrstvu mražené zeleniny různého druhu. Provensálské koření a je to.
I tady do Dolních Měcholup jsme si pořídili (napůl s pronajímatelkou) elektrickou troubu. A tak v tradici koláčů pokračuji. Po několika zeleninových jsem se dostal i ke skutečnému, i když ne cukrem oslazenému koláči. Vždy, když musím pět deset minut čekat na autobus, zaskočím k Vietnamcům, do zeleniny. A protože se mi zdálo o švestkách, koupil jsem deset velkých, dovoz z Polska. V lednici zbyly po návštěvě s dítětem (které jimi pohrdlo) dva banány, a tak jsem se rozhodl upéci si koláč ovocný. Na hustší těsto (opět hrníčková improvizace) jsem nasázel rozčtvrcené švestky, celé to posypal skořicí, a zbylá místa zaplnil kolečky banánu.
Dopadlo to jak jsem čekal: ostrá chuť kyselejší švestky byla doplněna sladkou rozplývající se chutí banánu. Koláč byl sladký, i když totálně bez cukru. Ale i pikantní, protože výraznější chuť měkkých švestek obohatila banán další příchutí. Improvizovaná byla i délka pečení (prostě jsem to na troubě jen tak, podle zkušenosti z předešlých pečení, navolil).
Pamatuji, jak jsem na přednáškách „umlčoval“ tehdy převládající reptalky, které na cokoliv o ženách reagovaly námitkou A vy jste kdo že nám chcete radit? Přebaloval jste mimino? Vychovával děti? Mé odpovědi byly ano, umím přebalit, nakrmit, uvařit, upéct, vodil jsem své dcery na pískoviště… protože jsem pracoval celé roky (každou druhou noc) jako noční hlídač, celé dny jsem trávil s dětmi. Divil jsem se, jak to, že se ony diví, že umím vše, co umí ony (tedy kromě rození a kojení), protože když se přece člověk do něčeho (pečlivě, koncentrovaně a s láskou) pustí, musí to zvládnout.
Asi to bude tou koncentrací a motivací, že? Ani by mne totiž nenapadlo předem pochybovat, zda se mi koláč (oběd, píšťalka, kresba slona či koně pro vnučky, dýně hokkaido, koncert přednáška nebo seminář či článek) povede. Právě proto se mi to obvykle povede. Funguju. A proto většinou funguje i vše kolem mne.
I život je takový improvizovaný koláč. Některé „povinné“ učebnice a zvyklosti rodiny či společnosti sice poskytnou základní recept, ale většinou pak jsou k mání jiné suroviny a jiné než předpisové možnosti, takže stejně se musí pokaždé více či méně improvizovat. Děti (i ty dospělé), které si nechají vnutit tuhá pravidla a improvizaci jim zakázali, neumí ani zahrát a zazpívat u táboráku, natož zaimprovizovat oběd nebo koláč. Hrají jen podle not. Nedochází jim, že noty píší, a přepisují, manipulátoři (kteří to dělají opět kvůli niterné nejistotě, pocházející ze špatného porodu).
Je proto daleko lepší a pro jejich šťastnou budoucnost vhodnější, když své děti naučíme spíše improvizovat a hrát si, než biflovat (odhaduje se, že 90% informací současného vysokoškoláka bude za deset let k ničemu). I dítě, upeče-li svůj první koláč, zažije slast tvorby a hrdosti z viditelného (a ochutnatelného) výsledku.
