Proces vedoucí k předání slovně nepředatelné individuální zkušenosti propojení mozkových hemisfér a objevu trhliny v realitě zároveň (říká se tomu vhled, nebo osvícení, a pro tuto úvahu není důležité, že jako všechno ostatní se i kenšo nebo satori vyskytuje v mnoha kvalitativních verzích) je záhadný, ale zároveň nádherný. Učitel může v přímém přenosu (musí být trpělivý a proces kvašení mysli studenta neurychlovat) sledovat, jak křehce mohutné jsou duchovní proudy, upomínající každého adepta duchovnosti, že ono mýtické osvícení již je geneticky ukotveno v jeho vlastním mozku, jen si nepřekážet (rozumem, myšlením, úsilím) a dostatečně se vyčistit. Jak si tak píši s těmi, kteří se nestydí a využívají možnosti on-line duchovního poradenství, užívám si. A rád předávám, abyste si užili taky.
Nejprve připomenu slavnou historku (spojenou s životem slavného zenového mistra a patriarchy z 8. století Chuej-nenga), která ilustruje ono „nic“, jehož si začátečník nevšímá, jenž ale rozhoduje o tom, jestli člověk „pochopil“, nebo se jen tak plácá na vlnách tzv. racionality. Byl to původně nevzdělaný mladý muž, který v klášteru uviděl na stěně napsané verše: Tělo mé je stromem bodhi, Srdce jak čistého zrcadla rám, Často je pilně otírám, Aby naň nesedal špinavý prach. Chuej-neng ale už „pochopil“, věděl, že to není dobře, a napsal anonymně variantu: Tak jako bodhi nemá kmen, Zrcadlo mysli nemá rám, Povahou Buddha je věčně čist, Kdeže je místo na němž prach?
Z pohledu člověka, který nemá ponětí, o čem je řeč, protože je cele zapleten do závojů máji (vlastního vnímání, které virtuálně vytváří celé světy), je to celé o ničem. Nechápe, že právě tohle NIC je, jak věděli všichni moudří všech dob, základem všeho toho, z čeho se skládá náš (subjektivní) svět. Jinými slovy, kdo pochopí iluzornost toho, co mu jeho ego vytváří a promítá na monitor mysli, je pak už do smrti jaksi „nad věcí“, nenamočen v emocích, vždy připraven zareagovat s čistou, předchozími instrukcemi nezatíženou myslí.
Jedna věc je „pochopit“ tyhle verbální eskamotáže jako obvykle, tedy (levohemisférově) povrchně, a druhá pak domyslet souvislosti (objevu, že vše, co vnímán, je jen projekcí programů mého ega). A tomu geniálně slouží životní situace a prohry a omyly hledajících. Nic člověka tak nepoučí jako vědomí vlastní chyby a pochopení předešlé trapnosti. A nic člověka tak neposune (v rámci slalomu mezi jinými prohrami) jako schopnost se své prohře zasmát. Génius dělá chyby, ale blbec je opakuje.
Je jasné, že největší pokrok nastává po týdenních seminářích (a přímých zkušenostech se všemi těmi spíše duchovními než hudebními nástroji ke zklidnění mysli, které ne náhodou používám) a několika třeskutých dialozích. Pak už stačí jen se ptát. Já jen popostrkávám, nakopávám, šokuji úplně jiným druhem odpovědí, spojuji roviny, o kterých účastníci seminářů nebo on-line tazatelé netušili, a naznačuji brány (bez bran), které je zavedou do dalších rovin bez rovin (pomocí slov je dostávám, tak jako každý kóan, „za“ slova).
Blog Meditace prací přinesl i fotku účastnice semináře, krásnou pavoučí síť. Jeden pokročilý student mi napsal haiku z Nového Zélandu (kam na deset měsíců odcestoval, aby se hledal a nacházel a aby se naučil anglicky):
V síti nic není
dvě křehká stébla
drží celý svět.
Znám ho více jak tři roky a za tu dobu udělal veliký pokrok. Stále ale, svázán přílišnou snahou, padá občas do pasti logiky jazyka a diktátu racionality (obvyklého myšlení). Vrátil jsem tedy jeho (poetický) smeč na jeho stranu stolu a odpověděl mu stejně poeticky:
V mysli a síti JE nic
které drží svět
jenž se občas bortí tíhou iluze
že kámen není zmrzlá hudba
Jeho reakce byla a je nádherná, protože upřímná a jeho samotného posunující do další roviny:
Wow, krásně jsem byl nachytán na švestkách „nepozornosti“. To mám dávno vědět a používat. Tuším, že jsem ukázal jak „hluboké“ jsou moje Prožitky (v meditaci)… Pěkně vzpomínáš na mé lopocení s kolečkem naloženým zpívajícím kamením na Padmafarmě. A já, teď s odstupem, vidím, jak jsem se snažil pochopit – intelektem a přebíral a přemítal.
O čem že to je dialog? No vlastně o ničem. O čem že to lidé celá staletí a tisíciletí píší, mluví, co je trápí nebo naplňuje nadšením? No přece nic – to všechno jsou jen nehmotné, virtuální „výtvory“ mysli (mozku). To všechno je jen jedna velká (v mysli pak nekonečně individuálně vrstevnatá) iluze, mája. Naše západní, levohemisférově orientovaná civilizace tuhle „iluzi“vnímání (prokazatelně) objevila až koncem 20. století. A všechny ty řeči a psaní „o ničem“ snad pomohou prozřít dalším adeptům umění nečekat nic, ale být připraven na všechno.
P. S.: Pokročilí, kteří si snad vzpomenete na velkého čínského klasika, který o tomto „Nic“ napsal slavnou knihu, napište mi, ať mám radost…
