Nic není takové, jakým se zdá být. Okřídlený bonmot z Lynchova seriálu dokonale ilustruje i to, co se nám děje v hlavách. Opět se ukázalo, že náš myšlenkový svět je daleko složitější, než si psychologové a filosofové ještě donedávna myslívali. Psychologové teď začínají hovořit o tom, že každý z nás je komunitou soupeřících osobností a štěstí jedné téhle virtuální osobnosti často způsobuje trápení druhé. Walt Whitman to zjednodušil: „Jsem široký, jsou ve mně davy.“ Pokusím se naznačit, že na jedné straně jsme daleko více řízeni a ovládáni netušenými a podvědomými procesy, než je nám milé, ale na druhé straně, když známe „know how“, můžeme ovládat sebe sama, i na podvědomých úrovních, daleko víc, než zatím tušíme… a pomocí různých fíglů, např. šťouchátek, také natrénovat přeměnu sebe sama v někoho jiného.
Článek Paula Blooma (Mnohost Já, měsíčník Atlantic, 2008), jenž ke mně doputoval po internetu, a ze kterého budu citovat, přináší celou řadu úvah a zjištění o tom, že ony soupeřící „osobnosti“ naší mysli jsou „reálné“ (alespoň pro nás, případně naše psychiatry), a také o některých důsledcích ale i výhodách s nimi spojených. „Sociální psychologové objevili např. rozdíly v tom, jak přemýšlíme sami o sobě a jak přemýšlíme o jiných lidech – máme například tendence přisuzovat své špatné chování nepříznivým okolnostem, a špatné chování ostatních jejich povaze. Ale tyto předsudky se začnou rozplývat, pokud přemýšlíme o sobě v dávné minulosti nebo ve vzdálené budoucnosti. Naše vnímání sebe sama v takových časových vzdálenostech je mnohem bližší tomu, jak vnímáme ostatní lidi. Ačkoliv tedy může být obtížné přemýšlet o osobě, která bude zítra žít ve vašem těle, jako o někom jiném, uvažovat o sobě za dvacet let jako o cizí osobě, která bude žít ve vašem těle, již tak obtížné není. Může to být důvod, proč se mnoho mladých lidí nezajímá o spoření na důchod: mají pocit, jako by měli své peníze dávat cizímu člověku.“
Ve svých rozhodnutích jsme daleko méně „svobodní“ než si připadáme. V novějších experimentech s dospělými se zjistilo, že „nenápadné drobnosti mohou mít překvapující vliv na naše rozhodnutí. Příjemné vůně, třeba vůně čerstvě pečeného chleba, způsobují, že se lidé chovají mileji a jsou ochotnější pomoci neznámým lidem. Pachy, jaké dokáže vyloudit například sprej z obchodu s vtípky, zase způsobují, že lidé se začnou soudit. Když lidi necháte luštit pomíchané věty, o pár minut později se budou chovat lépe, když se ve větách dala najít slova jako čest, namísto negativních slov jako neomaleně.“
Celé roky se snažím účastníky svých seminářů a přednášek přesvědčit o tom, že mluvit sprostě, nebo (bezmyšlenkovitě) používat negativní slova, jako jsou problém (to nemá chybu, strašně krásný, je to bezvadný aj.), podvědomě programuje tělo a ono se pak i fyzicky chová negativně (je připraveno na setkání s problémem či něčím strašným). A opačně, když si slovo problém, i uprostřed problémů, nahradíme slovem radost, jakkoliv to zpočátku vypadá násilně, tělo se přizpůsobí, uvolní, a případné problémy zvládá lépe a rychleji. „Hrajeme“ si na štěstí a za chvíli začneme být šťastní. „Děti se s radostí dokážou na chvíli stát třeba lvem nebo vojákem. Dospělí si to také dokážou užít: zkoušení alternativních identit je, jak se zdá, jednou z věcí, kvůli kterým vynalezli internet. Socioložka Sherry Turkleová zjistila, že lidé často využívají svých online avatarů, aby mohli v relativním bezpečí prozkoumat své možnosti.“
Psycholog Thomas Schelling a filosof Jon Elster pro tyhle a podobné jevy zavedli termín sebepodmiňování (self-binding). Sebepodmiňování znamená, že jedna aktivní osobnost v nás chystá opatření proti jiné, kterou by se časem mohla stát. „Odysseus chtěl slyšet zpěv sirén, ale věděl, že by jej to donutilo skočit do moře. Nechal se tedy svými námořníky přivázat ke stěžni. Lidé, držící dietu, si kupují malá balení jídla, aby se později nemohli přecpat. Kuřáci, kteří se snaží přestat, požádají své přátele, aby jim nikdy nedali cigaretu, ať budou prosit jakkoliv úporně. Jdete koupit budík, který se odkutálí zároveň s tím, jak vás začne budit, a abyste ho vypnuli, musíte vstát z postele a jít tu zatracenou věc najít,“ uvádí Bloom. Svůj článek psal za pomoci programu, který na jím zvolenou dobu vypínal internetové připojení, a nedovolil mu je zapnout dříve. To ho nutilo, aby skutečně psal, namísto aby se probíral emaily a pročítal blogy.
A to už jsou ona v nadpise zmíněná „šťouchátka“ (nudges – od nudge, pošťouchnutí, popostrčení). Když například do pánských mušlí na záchodku umístí umělé mouchy, chlapi je soutěživě trefují a nemočí vedle. Jídelna na první místo menu dá zdravé jídlo. Firma nabízí spořící program, v němž se odvody automaticky zvýší, když dostanete přidáno. Schodiště vypadá jako piáno a vydává tón, a lidé ve hře skáčí a běhají pro zdraví.
Takhle jsme „pošťuchováni“ i společensky. Jak např. říká psycholog Daniel Gilbert: „Navzdory tomu, co můžete číst v tisku pro širokou veřejnost, jediným důsledkem ‚syndromu prázdného hnízda‘ je zvýšený výskyt úsměvu.“ Jinými slovy, píše Bloom, proč lidé věří, že jim děti přinášejí tolik radosti? Gilbert to považuje za iluzi, chybu v emocionálním předvídání. Potřeby společnosti jsou naplněny nejlépe, když lidé věří, že mít děti je dobré, a jsme tedy zaplavování obrazy a příběhy o tom, jak skvělé je mít děti. Myslíme si pak, že nám děti přinesou štěstí, ačkoliv ve skutečnosti tomu tak není. Vlády i soukromé organizace, které si těchto lidských tendencí všimly, začaly nabízet sebepodmiňovací možnosti. Tisíce gamblerů ve státě Missouri dobrovolně podepsalo smlouvy, ve kterých se zavazují, že kdyby navštívili kasino, vše, co vyhrají bude zabaveno státem a navíc jim hrozí zatčení.
Důsledky oněch podvědomých virtuálních soubojů v našich myslích jsou někdy dalekosáhlé. „Mnoho krutých činů bylo spácháno lidmi, kteří nemohli nebo nechtěli kontrolovat své krátkodobé impulzy nebo jejichž jednání, jako například opíjení se, vedlo k otupělosti jejich dlouhodobé osobnosti. Ale zločiny páchají také inteligentní lidé, kteří přijmou za svůj pečlivě promyšlený žebříček hodnot, který jim dovoluje ignorovat intuitivní pocit, že nejednají správně. Mnozí vlastníci otroků byli racionální muži, kteří však svou inteligenci používali k hájení otrokářství. Tvrdili například, že to je v zájmu zotročených. Další podporu nacházeli v Bibli – černoši jsou podle ní potomky Hama, který byl Bohem určen jako „sluha sluhů“. Teroristické činy, jakými bývají třeba sebevražedné atentáty, nebývají provedeny v krátkodobém pominutí smyslů – jsou důsledkem hluboce zakořeněných přesvědčení a dlouhodobého plánování z nich vyplývajícího.“
Jinými slovy, s radostí konstatuji, že i západní věda postupuje, i když často metodou slepých uliček (nevadí že je zkratka delší, zato je méně pohodlná) stejným směrem, kterým se vydali již před tisíci lety indičtí jógíni, zenoví mistři a tibetští lamové. Šťouchátka manter, mandal, muder, ásán, metafor a smyslové deprivace, to všechno už kdysi dávno umožnilo našim duchovním předkům pozitivně transformovat různé ty k hříchu a obžerství ponoukající virtuální osobnosti ve svých myslích. A co jiného než megašťouchátka jsou původní rituály a náboženství (konkrétně např. Desatero)?
Řešení potíží? Ano, má obvyklá duchovnost (a přirozené orgasmické porody). Nemůžeme z pasti, dokud nezjistíme, že jsme v ní. Jakmile zjistíme, proč se to či ono děje, začneme nalézat i řešení. Snad i tento článek pomůže hledačům sebe sama více pochopit příčiny svých „problémů“ (a ten, kdo se naučí vnímat je jako radosti, tedy sebepodmiňovací metodou, už vykročil správným směrem) a nalézt i metody a šťouchátka, která jej vyvedou ze slepé uličky mysli, plné soupeřících „osobností“.
