Jedním z důvodů, proč jsem celý život i v oblasti vzdělávání a (hudebního) školství velmi alternativní (rozumějte: vzdělaný a sečtělý, zkušený a vyučující, leč bez jakýchkoli titulů) bylo první setkání s cikánem, který vzal do ruky jakýkoliv hudební nástroj, a rovnou zahrál (daleko lépe a bezprostředněji, než mí na lidových školách umění hudebně vystudovaní přátelé). A protože jsem pak (uměl jsem psát na psacím stroji) přepisoval, opravoval a překládal řadu diplomových prací různým známým, a jako svědek zažil několik notně přimhouřených očí různých komisí, a potkal nespočet otitulovaných, leč notně nevzdělaných a vlastně humpolácky hloupých „vzdělanců“ s tituly před a za jménem na vizitce, souhlasím s řečnickou otázkou v podtitulku článku o případu plzeňské právnické fakulty: Nepřeceňujeme u nás formální vzdělávání a tituly?
Studovat co jsem chtěl jsem nemohl (do Univerzitní knihovny mě nepustili bez indexu). Chtěl jsem se po maturitě učit jazyky, nevzali mě (protože na okres připadlo jediné místo a to obsadila má spolužačka, dcera předsedy KSČ ve městě a starosty v jedné osobě). A tak jsem se vzdělával sám a okamžitě zjistil výhody tohoto alternativního způsobu poznání: nemusel jsem se zdržovat studiem Dějin dělnického hnutí a jiných nesmyslů, musel jsem se téměř okamžitě naučit číst v angličtině (z textů Beatles, libreta rockové opery Jesus Christ Superstar, Patadžaliho Joga sutry a Racka Richarda Bacha v originále, který na mne čekal v antikvariátě v Italské ulici).
Když jsem v 70. letech pracoval na brigádě v tiskárně na Smíchově, a zvládl jsem obsluhovat (coby první pomocník) během pár měsíců tři různé rotační stroje, ale byl placen jako brigádník, požádal jsem tamní vedení, jestli bych mohl udělat zkoušky. Radili se pár měsíců a pak mi řekli, že i když to znám a umím, papír mi dát nemohou, protože jsem to nestudoval příslušné tři roky. A jak by k tomu přišli ti, kteří to ty roky studovali.
Naznačuji, že na rozdíl od nás v tom kterém oboru v demokratických zemích většinou nehleděli na „titul“ a papír (z nám to jak z vlastní zkušenosti v Holandsku, tak ze zpráv řady přátel, tehdy pak emigrantů), ale na to, co člověk uměl a prokázal to. Zatímco tady ostatní pak měli své kýžené tituly (a vesele spolupracovali s režimem, aby si své posty udrželi), já se naučil řadě praktických věcí, měl interdisciplinární přehled, a dodnes vzpomínám na úžas a nadšení, když Rupert Sheldrake zjistil, že kromě hry na bubny a znalosti historie zenu a new age a praktického zvládnutí manter a vydávání samizdatů atd. umím i hledat a nalézt pramen pod zemí a nějakou tu negativní zónu (alikvotnímu zpěvu jsem se učil ve dvojici právě s ním, a učila nás jeho žena Jill Purce). A při celonočním rituálu právě s šamankou Jill měli původně bubnovat jen bubeníci a hudebníci s titulem z nějaké té britské či americké hudební školy, ale nakonec jsem vydržel bubnovat celou noc jen já, amatér bez jakéhokoliv titulu a formálního hudebního vzdělání.
Právě v oblasti hudby je rozpor mezi „papírem“ a skutečným uměním nejvíce viditelný. Od hudebníků z oblasti rocku a new age, kteří neumí noty (světově úspěšní a legendární hudebníci, jako jsou členové The Beatles, nebo Medwyn Goodall či Mike Rolland), až po slavné „bez titulu“ v oblasti počítačů, např. Bill Gates nebo u nás Ivo Lukačovič, tady to bylo a je stále jako s tím cikánským talentem u táboráku: studium (pro papír) spolehlivě ničilo a ničí talenty (vrabec je slavík, který absolvoval konzervatoř)..
I v oblasti pokusů o nějaké formální vyhodnocení toho, co člověk umí, by u nás měla konečně proběhnout nějaká ta (nejen sametová) revoluce. Všichni přece víme, jaké pokrytecké poměry (z hlediska udělovatele povolení vyučovat nebo předávat zkušenosti formou přednášek nebo seminářů) až donedávna u nás panovaly.
Všichni také asi známe byrokratické potíže s nějakou tou charakteristikou činnosti, pomocí které chtěl člověk „podnikat“ (dostat IČO). Abych mohl přednášet, musel jsem před lety požádat o vydání Osvědčení o živnosti. Paní úřednice chtěla vědět, jaké mám vzdělání v oboru. Řekl jsem, že žádné, protože žádná škola na to u nás neexistuje, a já jsem naopak ten, kdo to vyučuje. Nechtěla pochopit, a neustále vyžadovala nějaké potvrzení, tak jsem jí navrhl, že si to potvrzení napíšu a podepíšu sám (protože v té době jsem už vydal dvě knihy na příslušné téma a vyučoval na jedné vysoké škole uměleckého zaměření). Durdila se značně, radila s kolegyněmi, a nakonec mi napsala živnost šalamounsky: pořádání vzdělávacích akcí. Mimochodem, to se díky termínu „volná“ živnost velmi liberalizovalo, a dnes už můžete dostat povolení podnikat i v oboru kartářství či hvězdopravectví: jde o „osobní služby“.
Mít papír je i dnes stále důležitější, než něco umět a vědět. Případ ekonoma Tomáše Sedláčka, který neobhájil svou disertaci (i když kniha, kterou na základě své práce vydal, je bestseller, a pomáhal coby člen vládní komise NERV vypracovat strategický plán, s jehož pomocí se měla republika dostat z finanční krize), prý obsahovala málo vzorečků. Zato ale na plzeňské právnické fakultě zázračně rychle vystudovali a obhájili doktorské tituly stovky policistů a státních úředníků. Hm. Co s tím?
Radka Kvačková ve svém článku A co takhle titul za zkušenost (LN 20. 10. 09) naznačuje možné řešení: v Německu lze získat tzv. kumulativní doktorát. Jde o to, že lidé, kteří ve svém oboru něco umí a znamenají, ale neměli čas a příležitost na tradiční několikaletou cestu za titulem, mohou sepsat jakýsi sumář prací, které mají za sebou, předložit jej komisi špičkových odborníků v oboru, a vést s nimi odbornou rozpravu. Na tomto základě pak komise rozhodne o udělení kumulativního doktorátu (který nemá nic společného s čestným doktorátem, protože jde o doktorát plnohodnotný).
Tu máš čerte kropáč! Jak snadné: když se chce, tak to jde. Jak prosté, milý Wattsone. Je jasné, že již otitulovaní se budou bránit způsobem z bláta do louže (třeba nesmyslnými obezličkami a výmluvami, jako třeba Petr Matějů, který pracuje pro Ministerstvo školství: „U nás se formální vzdělání přeceňuje. O tom svědčí i to, že každý chce mít titul magistra i tam, kde by bakalariát bohatě stačil.“). Zároveň je ale nabíledni, že pokud by se kumulativní doktoráty u nás ujaly, hodně by to pročistilo otřesně zatuchlou atmosféru v oblasti vzdělávání a školství a usnadnilo orientaci veřejnosti.
Každý rozumný člověk ví, že (životní, profesní a odborné) zkušenosti jsou víc než papír (a titul). Zvláště po dlouhém období pokryteckého socialismu, kdy se např. na medicínu dostávali protekčně jen synové a dcerušky komunistických funkcionářů, kteří chtěli jen ten titul (a proto to také v naší medicíně vypadá tak tristně).
Po období zkušeností s (prázdnými a falešnými) formálními tituly by už konečně měla nastat doba, kdy právě ti zkušení, je-li to třeba, dostanou zasloužený titul.
P.S.: Občanské sdružení Čachry machry bude udělovat titul CUDr (Comediae Universas Doctor) všem, kteří pošlou dizertační práci na téma „Po všechnem hovno, enem po včelách med“.
