„Vdá se nebo zajde jiným způsobem a život kolem ní projede rychlým autem. Bžum. Nashledanou, pane život. Může si oči vyplakat, že si s ní ani nepopovídal. .. Jak žena dopadne je totiž jednoduchá početní úloha,“ napsala Petra Hůlová ve sloupku Urvat si ten kusanec štěstí (LN 25. 11. 09). A protože je jen další v dlouhé řadě (nespokojených) žen, a protože i ona míchá hrušky s jabkama (nebo spíše píše a hovoří za hrušku, která ve světě jablek, udolána jablečnou reklamou a moštem, zoufale chce „rovné šance“), pokusím se naznačit (a zopakovat), v čem spočívá zásadní existenciální omyl dnešního emancipovaného ženstva.
Proč křičíš že máš žízeň, když jsi po kolena ve vodě?
Jak v posledních deseti patnácti letech stále častěji odhaluje a potvrzuje funkční magnetická rezonance, pomocí které se dá „vidět“ prakticky v přímém přenosu, co se děje v mozku, ženy vnímají, myslí a jednají docela jinak než muži. Dokonce i na genetické úrovni. Evoluce je v posledních desítkách tisíc let (ale co se týká rozdílných funkcí a propojenosti mozkových hemisfér, v posledních milionech let), nejen co se týká vnějších pohlavních znaků, sexuality a rození dětí, ale i struktury mozku, rychlosti buněčných reakcí a epigenetických změn (v závislosti na vlivy vnějšího prostředí) vypiplala k dokonalosti, právě tak jako muže. Jenže se ukazuje, že ta ženská dokonalost je přece jen jaksi výkonnější, a s tou mužskou hodně, hodně nekompatibilní.
Ať se inženýři lidských duší a komunističtí ideologové kroutí jak kroutí, dnes už je snad většině informovaných lidí na světě jasné, že žena je evolučně stvořena k docela jiným účelům, než muž. A že po dvou třech letech (heroinového) opojení zamilovaností (aby se vůbec odvážili spojit se a předat geny další generaci) se hormony a styl života muže vrátí k tomu, čím ve skutečnosti byl a je: lovec jelenů. Opačně, ženská emancipace funguje, jde-li o rovnost platů nebo rozsah volného času, ale je nesmyslná, co se týká rozdílných stylů a metod běžného žití.
Řešení není v až zoufalé snaze vyrovnat se mužům v jejich mužských disciplínách, ale zůstat, nebo stát se, ženami ve všem a se vším, co dělá ženu ženskou. Většina dálněvýchodních žen je (připravena tradicí a výchovou) ve svých rolích manželek a matek šťastná a nestěžují si neustále (navíc jejich maminky jim asi také vštěpovaly to, co nám naše babičky, tedy že „nemůžeš mít a chtít všechno“), a také proto jsou spokojené a šťastné. Dnes už je také známo, že skutečná láska stojí na třech nohou: sex, blízkost milovaného a možnost o něj pečovat (přičemž péče o vlastní tělo a šatník se nepočítá, pokud není motivována snahou více se líbit tomu svému, nikoliv kamarádkám či trendům ve strakatých časopisech).
Většina českých žen (alespoň podle toho, jak je potkávám, jak s nimi povídám na seminářích nebo přednáškách, a jak mi píší) nezvládá své hormony (ani je nenapadne si o tom něco zjistit), nesnesitelně snadno podléhá lákání televizních reklam, a okamžitě ze své neukojitelné nespokojenosti viní své partnery. Čím víc ženy dosáhly rovných šancí, čím víc kurzů bohyň absolvují, čím jsou „emancipovanější“, tím víc jsou nešťastné a nespokojené. Ten jejich kusanec štěstí je spíše slovní kousanec, kterým okamžitě obdaří své muže, než umění radovat se z toho, co mají (a ne být smutné z toho, co všechno ještě nemají).
I zde zaměňujeme příčiny za důsledky: tak jako jsou až příliš časté porodní komplikace spíše důsledkem odcizené atmosféry a systému českých porodnic a rutinních metod mužů porodníků, než problémem rodiček samotných, tak je i naprostá většina problémů příliš majetku chtivých žen (doporučuji neplést si hnízdící pud s mamonem) a českého feministického hnutí (a tažení) spíše důsledkem zásadního genderového omylu posledního století, kterým byl a je boj za rovné šance (viz věta v úvodu o hruškách, které se chtějí stát jablky).
Protože dobře porozená (a dobře, rozuměj, nepřerušovaně přirozeně) porodivší žena je přirozeně (po té radikální přestavbě mozku v době těhotenství a otevření stavidel všech dalších hormonálních revolucí tak vymakaných evolucí – domorodé kultury vždy věděly, že porod je šance pro dívku zrodit se v Ženu), sama ze své podstaty, ženská. Na ženskost neexistují školy či generové návody. Tak jako kočku nikdo nemusí učit lovit myši, tak ani žena (vybavena instinkty více než muž) nepotřebuje (mužské) rady, jako rodit, kojit, pečovat, vychovávat.
Ony kusance štěstí leží (jak dnes, až když je často pozdě, zjišťují i některé české nanejvýš emancipované intelektuálky) spíše v oblinách měkkého ženského těla a schopnosti porodit a vychovat děti a přijímat, hladit a rovnocenně, i když naprosto jinak, doplňovat opečovávaného muže, aby byl dokonalý v těch svých evolučně daných průzkumech a lovech…
Žena, která „bojuje“ za svá práva, a chce se vyrovnat mužům (a stát političkou, kulturistkou, vzpěračkou, další doplňte sami), a která naježeně napravuje svého partnera (či syna), místo sebe, dosáhne jen vyšších hladin testosteronu a niterný pocit zklamání… protože tak nenaplní evolučně danou roli být ženou. Ten svůj, evolucí předem daný kusanec štěstí, který většinou dokonce každou noc leží vedle ní v manželské (nebo dětské) posteli, pro všechna ta nesmyslná (levou mozkovou hemisférou vyplozená) genderová a feministické hesla, prostě jen nevidí a neslyší.
