Nemám tím na mysli sebe, ale ono freudovsko-jungovské „já“, tedy racionální program mozku, se kterým se identifikujeme a kterému věříme (ať víme či netušíme, že je iluzí) víc než Bohu. On je jakýmsi naším, jakkoli se ukazuje, že falešným, Bohem. Ukazuje se ale stále více, že ono dávné (indické, jógické, taoistické a šamanské, ale i mysticko a ranně křesťanské) rčení Bůh jsi ty (Tat twam asi) asi odpovídá tomu, co a kde nám reaguje v mozku. Podle amerických vědců jsou představy věřících o Bohu jen jejich převlečenou vlastní vůlí.
Dokazují to, jak napsal v článku Já sobecký Bůh biolog Radek John (Reflex 53/09), kombinace dotazníkových průzkumů, experimentů a zobrazování aktivity mozku. Nicolas Epley (s dalšími čtyřmi kolegy z chicagské a harvardské univerzity) se snažil zjistit, zda a proč přisuzujeme vlastním názorům takový význam, a dokonce si vytváříme bohy k vlastnímu obrazu. Scany mozku pomocí funkční magnetické rezonance odhalily, že při uvažování o vlastních názorech se v mozku spouštěly stejné oblasti jako při přemýšlení o postojích Boha. Při úvahách o názorech jiných Američanů se zapínaly jiné oblasti. Bůh tedy sídlí v mozku na stejném místě jako jeho majitel. Podle výsledků fMRI jsou možná jedna a táž osoba.
Při debatách o víře a náboženstvích jsem rád (na základě vlastní dlouhodobé práce s myslí a sny a meditací) připomínal, že zatímco náš Bůh a naše Panenka Maria jsou běloši, ve vizích Indiánů mají podobu jaguárů nebo hadů, ve vizích Eskymáků se podobají sněžným čarodějnicím, a ve snech a vizích černochů jsou Černochy. Epleyho výzkum poprvé v historii předkládá i vědcům něco jako směr dalšího výzkumu (když ne důkaz) „problému“ víry a náboženství.
Vždy mne fascinuje, jak mobilní telefony, internet či GPS, tedy hmotné, technologické objevy a vynálezy, rychle proniknou do našeho každodenního života, zatímco objevy na poli duchovním si dávají na čas. Od dob, kdy harvardský psycholog Wiliam James vydal knihu Druhy náboženské zkušenosti, uplynulo téměř sto let, a až na některé neurovědce a myslitele poslední generace, kteří, kromě toho, že bádají, také aktivně meditují a ke své praktické duchovnosti se, na rozdíl od předchozích generací vědců, i hrdě hlásí, jakoby se nezachumelilo. Nebo, lépe řečeno, i když a pokud se zachumelilo, veřejnost to ostentativně (naivně, bázlivě) přehlíží. Díky Indovi Jóganandovi a Japonci Suzukimu, posléze 60. letům a poněkud naivním, leč populárním snahám členů The Beatles (a následnému koketování s TM, transcendentální meditací), a také aktivitám Stanislava Grofa a společnosti transpersonální psychologie v 90. letech min. stol, byla každá snaha o „vědecké“ pochopení duchovnosti sice registrována, leč okamžitě devalvována nálepkou pavěda (či new age). Zkoumáme hlubiny moře a vesmíru, ale panicky se bojíme zkoumat hlubiny své mysli.
Relevantních výzkumů a následných pokusů scanovat mozek při extatických, mystických a náboženských zážitcích už ale nezastavitelně začíná přibývat, a s rostoucí technologickou vybaveností se s nimi, a objevy o to, co a jak se nám děje v mozku, a kdo nám co promítá na plátno naší mysli, trhá pytel. Dosavadním bijcům „pavědy“, kteří se křižují při vyslovení slova spiritualita, se to nebude líbit, protože výzkumy zcela jistě potvrdí empirické zkušenosti předků i současníků s tím, čemu se říká duše. Epleyho výzkum pak směřuje logicky k objevu, že vše, co vnímáme, včetně mystických vizí a náboženských představ a zážitků, je výsledkem činnosti našeho mozku. Tam sídlí (ten náš) Bůh.
Konečně snad začne být velmi důležité, jak se další generace budou rodit (tedy bez současného a bohužel běžného traumatického poškozování mozků novorozeňat), a až si uvědomíme, jak ovlivňujeme (nejen svůj) svět nejen každým činem, ale i každou myšlenkou. Až nám dojde, do jaké míry přebíráme za každý čin a myšlenku i osobní zodpovědnost.
Jinými slovy, až nám (v zrcadle dokonale zklidněné hladiny mysli) dojde, že to my jsme ten náš Bůh, že to my jsme (i když většinou zatím poškozeně nevědomí, a s nemytými, ušpiněnými a uspěchanými myšlenkami) tvůrci svých světů a životů.
