Žijeme svou překotnou dobu počátku jednadvacátého století s emočním softwarem lovce mamutů. Psal jsem o tom již mnohokrát, ale evidentně většina lidí nepochopila souvislosti a důsledky (jinak by přece již dávno ti předběžně opatrnější začali se sebou, svými emocemi a hormony něco dělat). Píši také pravidelně o metodách a způsobech, jak z pasti oněch evolučních (programových) sluhů, ze kterých se stali zlí páni, ven. Ohlasů ale překotně ubývá.
Mozek člověka je dokonalý, ale také neustále se měnící zázrak. Přizpůsobuje se neustále vnějším podmínkám a také tomu, co právě člověk pravidelně a intenzivně dělá. Protože ale musí šetřit energii, cenzuruje nám (aniž my to tušíme) naprostou většinu našich vjemů. Zatímco máme dojem, že jsme svobodné bytosti a že řídíme své životy, řídí nás programy mozku a zvyklosti mysli. Učíme se metodami pokusů a omylů, a v onom velmi zjednodušeném (cenzurovaném, kapacitně omezeném a „zavirovaném“) modu si neuvědomujeme, že a jak moc jsme ovlivněni a podmíněni pradávnými evolucí vypiplanými instinkty a zvyky.
V davu jsme stále agresivnější aniž nám dochází, že je to tím davem: evoluce nás vybavila brzdami na ty „zbraně“, které máme, tedy nehty (viz Konrád Lorenz), pro život v tlupě o třiceti až šedesáti členech. Nepočítala s oštěpy, šípy, střelnými zbraněmi, sídlištti, stadiony či tlačítkem v bombardéru (viz Ukazovátko).
Tvrdím již dlouho, že jsme prakticky bezbranní vůči účinkům symfonických orchestrů a velkých rockových stadiónových rituálů, že nejsme připraveni na atomovou energii (zatím atomem jen topíme pod parním kotlem), na televizní a mediální reklamu. V poslední době navíc s obavami sleduji rozmach dalších dvou nebezpečných tendencí: stále naivněji a neovladatelněji podléháme přepychu (zvláště ženy) a moci (zvláště muži).
Jako žena onoho rybáře, který vylovil zlatou rybku: chceme všechno a stále víc, ale takto nikdy nejsme a ani nebudeme spokojeni. Jako stádní savci na vrcholu vývojového žebříčku jsme celou historii a nejméně dvě desítky tisíc let existence rodu homo sapiens žili v neustálé snaze přežít (a jediné hmotné bohatství bylo těch pár kožešin nebo mnohem později kravka či malé políčko). Naše těla byla specializována na umění vystačit si s minimem, nikoliv se koupat v přebytcích. S přepychem a mocí se přitom ve všeobecnějším měřítku setkáváme až v posledním půlstoletí – nemáme na ně brzdy. Chcete názornou metaforu? Je to asi jako kdyby si důchodkyně, kterou celý život vozil manžel v Trabantu, pořídila na leasing sportovní Porsche.
Symptomatický je v této souvislosti i případ cukru: protože v přírodě je sladké vzácné, a protože cukry potřebujeme, evoluce nám dala touhu po sladkém. Jenže nemohla tušit, že si dokážeme cukrů (a čokolád a sladkostí) vyrobit tolik a v takové nabídce, že coby rod nezřízeně ztloustneme.
Málokomu z řad ekologů a vegetariánů přitom dochází, že dnes jsou přepychem i desítky smažených a sladkých pochutin v původně laciných indických samoobslužných dhabách (přičemž malá či větší porce jejich menu obsahuje sama o sobě polévku, rýži, sabdží, tedy různě upravenou zeleninu, a dál, tedy různě upravené luštěniny): v horách v Himáláji dostanete jediné jídlo a jak jste rádi a vděčni…
Podobně je to s mocí – kmenový náčelník si musel svou pozici tvrdě a nasazením života vybojovat, a byl také později „nahrazen“ mladším a silnějším: svou moc si zasloužil. Dnešní volení a neodvolatelní „mocní“ jsou svou mocí nemocní, protože evoluce nemohla předpokládat, že jeden člověk bude řídit říši o stamilionech obyvatel. Jinými slovy, chyba pastevce mohla negativně ovlivnit pár desítek jeho soukmenovců, chyba ředitele světové banky, který je vybaven stejným emočním softwarem jako onen pastevec, ovlivní (v době, kdy jen 4% financí jsou reálná, všechno ostatní jsou virtuální pohyby virtuálních částek po sítích propojeného bankovního a měnového světa) celé světadíly.
Právě tak člověk (zvláště žena) dokáže realisticky pracovat jen s čísly o jeden řád převyšujícími počet prstů na rukou a nohou. Bankéř (či pražský zastupitel), operující s biliony, má totéž softwarové vybavení mysli a je při koupi desáté vily u moře a dvacáté jachty právě tak nerealisticky hamižný (a nakonec neukojený) jako původně velmi chudá žena rybáře se zlatou rybkou: i s přepychem a mocí je to jako s drogou, člověk potřebuje stále větší dávky.
Právě tak nám stále nedochází, že většinou poškozujeme své děti nejen způsobem porodu, ale i výchovy v prvních letech jeho života (jejich mozek se nadále vyvíjí, nejméně do sedmi let, a výchova do značné míry určuje, jaké budou v dospělosti: jestli vyrovnané, optimistické, zdravě sebevědomé, pokud je chválíme, a nebo úzkostné, bojácné, niterně stažené, pokud je jen kritizujeme a trestáme za něco, za co nemohou… a budou proto později potřebovat nějakou vnější moc nebo drogu, aby se zklidnily).
Právě tak rodiče, neschopní lásky (i oni již byli poškozeni porodem v porodnicích), si místo času jim věnovanému své nedomazlené děti kupují tunami dárků.
Právě tak nám nedochází, že demokracie je ve věku tak snadno zneužitelných médií a voleb a přepychu a zneužitelné a moci na prodej (nabízí se slovo „přepychokracie“, anglicky snad luxuracy) spíše kontraproduktivní, a že poslanci jsou právě takoví samci a samice, kteří a které se pod vlivem hormonů nedokáží rozhodovat ve prospěch komunity (snad jen ti bohatí zkušení a ty moudré po přechodu).
Pokouším se naznačit, že ženy, které nejméně dvacet tisíc let trénovaly schopnost postarat se (hmotně, tedy ve formě potravin a oblečení) o své děti a rodinu, přičemž měly (přírodou podnebím a primitivní společností) jen velmi omezené možnosti, dnes nesnesitelně snadno podléhají touze hromadit víc a víc: tak jako rozmazlené dítě, lačnící po dalších lízátkách, i když už jich několik slízalo a další drží v ruce, nemají v mozcích na tolik možností výběru „brzdy“. Poválečné děti dodnes mají snahu hromadit zásoby (poznaly hlad) a dojídat talíř, i když už nemohou a neměly by, a opravovat věci a šaty… dnešní děti jsou v jídle nesnesitelně vybíravé a zvyklé, že věci (a vztahy) se neopravují, ale rovnou nahrazují novou verzí.
Poněkud utopicky naznačuji, že nám všem, a zvláště ženám, by dnes, v době, kdy se láme chleba, slušela dobrovolná skromnost (jak z hlediska individuálního, tak celospolečenského). Ušetřily by si hodně trápení, protože dnes jsou, z té záplavy možností, zmatené a vlastně nešťastné: zatímco mozek muže je hemisférově jasně oddělen, mnohem propojenější mozek ženy se neumí rozhodnout. Jestli se před třiceti lety musela česká (nebo čínská) žena rozhodovat mezi dvěma druhy másla a chleba, dnešních tucet druhů obého (a to nezmiňuji výběr oděvů šperků či strakatých časopisů) jí způsobuje spíše starost než radost (a další a další nákupy jsou pocitu štěstí spíše nepřímo úměrné). Jak poznamenal Cyril Höschl, „nešťastnými se cítíme ve chvíli, kdy začneme aspirovat na něco, co je za hranicemi našich možností.“ Nastávající éra přepychu a (zneužívání) moci vede přímo ke stavu, ve kterém bude, přes všechen přepych, nešťastné celé lidstvo. Svět je stomilionkrát bohatší, než by bylo zdrávo, napsal Witold Gombrowicz.
Naznačuji, že pokud nevezmeme v potaz právě ony výše zmíněné evoluční danosti a mechanismy (a nenaučíme se je už v dětství obejít či vypínat, nebo, ještě lépe, zvládnout), dokud si pokorně nepřiznáme svou evoluční o- a vy-mezenost, už z tobogánu do hlubin katastrofy rozjeté civilizace, která neumí reagovat na své chyby a své chybující politiky a bankéře, nedokážeme slézt. Těmi posledními vločkami, jež strhnou lavinu (která má u nás podobu např. kolabujícího důchodového systému), mohou být a budou přepych a moc.
