Málem jsme vyhořeli nebo vybouchli. Připadal jsem si jako v té Vodňanského písničce, jak vezou pána v sanitce a život visí na nitce. Ráno mne probudil nějaký spálený smrad, vykoukl jsem ven, od sousedů se kouřilo z komína za zdí, o kterou hraji ping pong a která sousedí s naším domem. Jenže během několika minut už vidím plameny, šlehající do čtyřmetrové výše, a jak začíná hořet krov našeho domu. To už ale houkali hasiči, vyhnali nás z domu, a za čtvrthodinky oheň uhasili. Poté už jen obrovská oblaka páry, zácpy na silnici, a my postávající na chodníku, pozorující ten frmol, a ztuhlí záblesky myšlenek na to, co všechno se mohlo stát. Málem jsme totiž vyhořeli.
Po půlhodince jsme zase zalezli do tepla, několikrát větrali, já vybalil z tašky doklady, platební kartu, netbook a brýle, když v tom přišli hasiči s tím, že bychom měli na dvě hodinky vypadnout, protože v té garáži, ve které sousedovi shořelo auto, prý vyhořuje zevnitř tlaková láhev acetylenu… co kdyby vybouchla.
A tak jsem zase zabalil, znovu se teple oblékl, stihl ještě namazat bolavé koleno a vypadli jsme. Zajeli jsme si dvě stanice autobusem do Europarku, velkého komplexu obchodů a restaurací, koupili si noviny, a bohatýrsky si pochutnali na suši. Za dvě hodiny jsme se vrátili… a dům naštěstí stál. Stlačený plyn vyšuměl a nevybuchl, ale vyhořel. Uff. Unikli jsme (všichni co jsme tam ráno pobíhali a koukali na ten velkej oheň a jak to hasičům odsejpá), o fous. O nitku. Ta garáž totiž jen na sílu půl cihly sousedí (sousedila) s mým pokojem (ten je na fotce před garáží vlevo za zdí) a ona láhev by při explozi rozmetala především můj „hmotný“ život.
Zkušenost to byla unikátní. Například, co popadnout, když hasiči tlučou na okno a křičí, že musíme opustit dům, protože hned vedle hoří? Co je nejdůležitější? Pas, průkazy, kartu, troje brýle, tedy vše, co by vyžadovalo hodně běhání? Ale taky netbook, ve kterém mám celý svůj tvůrčí život? A nechat shořet originály mých knih? A co tak pět set CD, ze kterých chci od února vysílat na Rádiu Etno? Jak stihnout odskočit si na WC a vzít si spodky, protože venku mrzne (to jsem v mžiku vyřešil tak, že jsem si nechal pyžamové kalhoty a přes ně jsem si natáhl džíny)?
Pokud bych vyhořel, nebo ta láhev plynu pak vybuchla a já přišel o všechno, asi bych se sebral a někam emigroval… honilo se mi hlavou. Zároveň jsem si ale představil, že kovový pingpongový stůl, který stál hned za tou rozžhavenou zdí, sousedící s hořící garáží souseda, se tím žárem zkroutí a zboulovatí, a já pak budu hrát super ping pong, protože míček bude odskakovat nečekaně a jinak než obvykle.
Kdepak. S neštěstím, nebo situacemi, kdy život visí na nitce, se nežertuje. Jeden opravdu neví, kdy se nitka přetrhne. O to víc jsem si, když jsem se přestal potit a klepat, vážil (kromě politiky) fungujícího státu (v tomto případě hasičů), a o to víc budu hlásat, že život je zázrak a trápit se prkotinami (a hádat se a nepřát si vzájemně to nejlepší, anebo hrabat jen pod sebe) je oslovství a plýtvání potencialitami. Protože pokud to půjde tak, jak a kam to zatím směřuje, i naše společnost bude jako ten pán v sanitce: její život začne viset na nitce…
