„Přečetl jsem si blog o konstelačním guláši a zajímá mne Váš názor na holotropní dýchání, které jste v blogu také „naťukl“, a řekl bych že v podobném duchu. Na rozdíl od prvého jsem holotropko párkrát absolvoval a bylo pro mě určitě přínosné jak samotné dýchání, tak i „sítrování“, v neposlední řadě také setkávání lidí“ napsal mi čtenář.
A pokračoval: „Jeden příklad za všechny: v pubertě jsem měl neshody se svým tátou (jak už to tak bývá) nadával mi, že se chodím domů jen najíst a vyspat, školu že flákám, spíš mě jenom kritizoval, a prý preventivně mi dával takový otcovský pohlavek (ten mi ubližoval na duši nejvíc). Jak šel čas, já dostudoval a osamostatnil se, říkal jsem si že jsem s tátou v poho, každý si žijeme po svém, navštěvujeme se, když je potřeba pomoct si navzájem, vyhovíme si. Na jednom holotropku jsem ale hmatatelně cítil, jak ze sebe vyhazuju negativní emoce a bloky vůči němu, a byl jsem sám překvapen, kde se to tam (v podvědomí?) vzalo!“
Díky za názor a otázku. Nic proti osobní zkušenosti, právě naopak, fungovala-li. Býval jsem u holotropního dýchání v Čechách v jeho samotných začátcích, pouštěl jsem hudbu Patricii, tehdy Tervínové atd. Beru holotropní (směřující k celistvosti) dýchání jako další relativně úspěšný západní pokus o šamanský ponor do (v téhle společnosti tak utajovaného) podvědomí, a uznávám zásluhy prvních nadšenců. Pokud to funguje, výborně, ale… právě tak lze přejít koberec žhavého uhlí, nebo si celonočně zabubnovat v přírodě, nebo půl dne zpívat v kolektivu mantry… Naznačuji, že po letech se zjistilo, že „úspěšnost“ (zvláště v USA a v Evropě tak úspěšné) psychoanalýzy byla 30%. Nedávno se zjistilo, že jen tím, že lékaři nechají své pacienty vypovídat, se jich až 30% vyléčí.
V jiné souvislosti je to jako se západními antropology a etnografy, kteří sice již nevymýšlejí teorie za stolem knihoven, a do pralesa za šamany jezdí, ale pak za nimi chodí s foťákem, diktafonem a zápisníkem, a trhají všechny rostlinky, na které se podívá. Nikdy nepochopí, že šamani (svým osvědčeným způsobem) rozšířeným vědomím „vidí“ až na úroveň DNA (a dokáží tak nalézt tu správnou rostlinu na tu kterou nemoc), a že představa bílého muže, že extrakt z vylisované a usušené rostlinky pak může na druhém konci světa, vytržen z rostlinného, ale i lidského kontextu, cokoliv léčit, přivádí šamany k nezřízenému smíchu.
Dnes víme, že rasy existují, a kmenové buňky černocha nebo rudocha nefungují u bělocha, že kulturní naprogramování myslí a těl indiánů se až drasticky liší od téhož u bílého turisty, právě tak jako se liší genové a epigenetické procesy v tělech mužů nebo žen (a některé léky by ženy měly brát v jiných dávkách a v jiném denním čase než muži), nebo že Indiáni nejsou geneticky připraveni na alkohol, tak jako my bílí nezvládáme tabák, peyotl nebo heroin.
U holotropního dýchání mi, až na výjimky, chybí (tak jako u konstelací a jiných západních terapií, založených na nějakém tom šamanském či domorodém principu) především systém, zaručující, že i žáci žáků původních zakladatelů budou lidsky a profesně připraveni nejméně tak (pozitivně a na vlastní kůži), jako byli otcové zakladatelé, a že po prvním zážitku budou následovat další následné kurzy (zažil jsem řadu lidí, kteří se jednou dvakrát prodýchali ke svým hlubinným potížím, tím se jim ulevilo, ale pak se jim nikdo nevěnoval: neexistovala možnost setkávat se, a tak někteří dýchali vícekrát… a pokaždé to bylo horší). Holotropní terapie byla svého času navíc často a až barnumsky a konjunkturálně nabízena jako jednorázové „vyléčení“ všeho (poptávka uvozuje nabídku), což je nesmysl a iluze, souznící s běžnou reklamou cestovních kanceláří.
Hlavní námitka – všechny fungující duchovní kultury totiž empiricky věděly, že aby se v člověku, podstupujícímu nějakou tu metodu rozšíření (dosavadního způsobu) vědomí, něco skutečně a trvale změnilo, je třeba na tom pracovat systematicky, nepřetržitě, a alespoň tři měsíce (což potvrdily scany mozků meditujících osob z funkční magnetické rezonance, fMRI). V tomto smyslu se jakkoli intenzivní zážitek z nějakého holotropního (konstelačního, tantrického, ženského a.j.) víkendu, pokud není (dlouhodobě, téměř) klášterně udržován alespoň ty tři měsíce, za pár dnů (po návratu do starých kolejí a rodinných pracovních atmosfér) vypaří, a zůstane jen jako vzpomínka.
Jinými slovy, zatímco člověk v józe nebo v zenu (a v jiných duchovních, transformativních naukách) postupně čistí mysl a připravuje tělo (mimo jiné na mnohem efektivnější práci mysli a mozku), šokové zážitky při holotropním dýchání nejen vypadají až hrozivě, ony často takové i jsou: nepřipravené a šokované tělo (a vší tou negativitou ušpiněné a nevypraná mysl) se pak v dalších fázích dalších ponorů do změněných stavů vědomí spíše obává, než aby uvolněně postupovalo do hlubších vrstev vědomí. Zatímco adepti jiných kultur se připravují celé roky, tady si člověk zajede na víkend na chatu… a očekává celostní převrat mysli a osobnosti.
Jako další forma výzkumné terapie a možnost otevření cest do podvědomých člověka ovládajících procesů je holotropní terapie v pořádku a chvályhodná, ale jako běžně dostupný víkendový seminář je to naivně nezodpovědné. Sám Grof přitom uznává, že k podobným změnám (myslí tím transformaci osobnosti) dochází často u jedinců, kteří se zabývají šamanskými rituály, nebo pravidelně spirituálně praktikují.
Ještě jinak: při vší úctě ke Grofovým úmyslům a snahám jeho žáků a následovníků, a k zážitkům tisíců těch, kteří se objevně prodýchali mimo obvyklé vědomí, je to jako určitá forma zážitkové terapie pro určité typy osobností (tedy jako začátek spirituálního hledání) fajn, ale nic víc. Je to „jen“ metoda, ne vše řešící a samospasitelný cíl. Tak jako se nedá (v zazenu) prosedět k osvícení, a přechodem žhavého uhlí zbavit všech neuróz a duševních potíží, tak se nedá za víkend vytvořit celistvou (holotropní) osobnost.
Naznačuji, že všelijakých terapií, jen koketujících se skutečnou a tak potřebnou transformací člověka, jsme zažili až příliš. To, co jediné a dokonce holotropně pomáhá, je realizace duchovních potenciálů každého člověka, a především prevence: pokud bychom změnili (příliš zmedikalizovaný a k rodičce a novorozenci bezohledně násilný) způsob, jakým se v současnosti na světě rodí děti, nebylo by třeba (ani holotropních) terapií.
