V těle jedné velryby grónské, žijící v Severním ledovém oceánu, se našla eskymácká harpuna, jejíž stáří bylo určeno uhlíkovou metodou na 235 let. Velryby mají tak vyvinutou mozkovou kůru, že jsou pravděpodobně schopny abstraktního myšlení, komunikace a snad i vědomí sebe sama. Matky vodí svá mláďata, aby jim ukázaly lidské bytosti.
Vědci z filadelfské Villanova University vyvrátili všeobecně přijímaný předsudek, že buňky na matematiku mají spíš chlapci než dívky. Na základě rozsáhlého mezinárodního výzkumu došli k závěru, že dívky disponují stejnými předpoklady pro matematiku jako jejich spolužáci, a pokud dosahují slabších výsledků, je to jen proto, že si dostatečně nevěří.
Mám teď docela napínavé období. Nikdy před odjezdem do daleka to není jednoduché. Jsou to zkoušky, pokouším se projít. Skřítci doma schovávají co se dá, úředníci neposílají víza, a když, tak s jiným číslem pasu, začal unikat plyn, zloději si půjčili okapy, auto se samo odsunulo do místního potoka. Prý to bylo tím, že nemělo jméno, poučil mě šaman. Už jsem ho pokřtila – Červený kojot. Někdy se zdá, že problémy se množí pučením. Jsou to zkoušky odolnosti. Očkování před cestou. (Jitka Vodňanská)
Popravdě řečeno, mám Indie po krk. Poznal jsem indickou povahu takříkajíc natvrdo a do hloubky. Vždycky, když v televizi vidím nějaké dokumenty o Indii, všechny ty ideály, které lidi o té části světa mají… ve skutečnosti je to jinak. Vidím Indii jako tu nejmaterialističtější a nejzkorumpovanější zemi na světě. Indové jsou mistři v zákulisních hrách, vědí, jak člověku uškodit. (jogín Josef Michálek, který strávil deset let v indickém vězení)
Zadlužený člověk a zadlužená společnost, ke které nám někteří politici nabízejí dobrovolnou vstupenku, se postupem času stále více zaměřují na získávání a hromadění peněz. To se jim stane všudypřítomnou obsesí. Naše střídající se (svrhávající se) vlády, bez rozdílu pravolevé orientace, trpí stejným syndromem. Mohli bychom jej nazvat „syndromem kolektivního popírání“ a dlužno dodat, že se jedná o civilizační neduh západní společnosti, jenž čas od času, a právě teď, vyústil v celkovou ekonomickou krizi. Naše společnost popírá, dokud to jen lze, jakékoli signály o tom, že existují meze hospodářského růstu, že tyto meze jsou v mnoha oblastech na dohled a v některých případech je jich již dosaženo. Tímto stylem to dále nemusí jít tak blahobytně a rychle, někde to nepůjde vůbec a někde to již dávno nejde. Pravice je podnikavější, takže by hned zaplatila kdejaký nesmyslně gigantický státní tendr, na kterém si pár tvořivých kamarádů od politiky a byznysu namastí kapsy. Levice je populističtější, takže kromě namaštěných kamarádských kapes ještě rozhází celé jmění oknem na ulici, ve formě demotivujících dávek a příspěvků. Její rozpočtový deficit je také znatelně vyšší. A navíc má nehezkou tendenci zvedat daně. Řadový občan tak získává jasnou zprávu o tom, že neomezená konzumace všeho a hned je možná, i když na ni reálně nemá. Stačí jen, když si vezme „výhodnou“ půjčku, hypotéku, leasing nebo úvěr, zkrátka když se zadluží. Vlivem reklamy snadno přijímá iluzi, že si může dovolit v podstatě cokoli, aniž by za to přinesl a směnil přiměřenou protihodnotu. Člověk a celá společnost se stávají na tomto způsobu života závislými a nutkavě vyhledávají stále výraznější uspokojení. Potřebují více peněz a jsou čím dál nemocnější, navzdory enormně drahému a čím dál „lepšímu“ zdravotnictví. Naši pacienti vlastně nejsou ani tak nemocní jako spíš bezmocní. A čím dál častěji udávají jeden společný jmenovatel v životě – dluhy. Podíváme-li se na celou věc takto, potom vláda lidí, kteří slibují rozhazovat kolem sebe peníze, tedy slibují dokonce dobrovolnou vstupenku do dalšího zadlužování, není vládou, ale bláznovstvím, jež vede směrem k nemocné společnosti. Jen hlupák v době krize slibuje lidem další a další sociální jistoty, příspěvky a zdravotnictví zdarma. A ještě větší hlupák je ten, kdo toho prvního hlupáka sám sobě zvolí za vládce. Petr Moos (klinický psycholog a terapeut)
Behaviorální ekonomové občas vyvracejí posvátné evangelium klasické ekonomie, totiž že vždy jednáme racionálně, tudíž ke vzájemnému prospěchu. Ostatně jejich zjištění jen podtrhla finanční krize: co může být iracionálnějšího, než si mezi sebou prodávat nesplatitelné hypotéky za biliony, případně denně obchodovat s něčím, čemu sami nerozumíme? I politici, často profesionální podvodníci velmi pochybných myšlenek i charakterů, se zpravidla chovají racionálněji než mnozí bankéři či makléři: lžou jen nám voličům, nikdy ne sobě. (Citát z knihy Superfreakonomics od Stevena D. Levita a Stephana J. Dubnera).
Mexiko dokazuje, že je možné být chudý a přitom šťastný. Uvědomila jsem si tam, jak je Evropa prohnilá, jak jsme materialističtí, neustále nespokojení, uštvaní, abychom měli na tu spoustu věcí, jež jsou vlastně zbytečné. Já tam měla jedny boty, dvoje kalhoty a pár triček, každý den se těšila, jestli poteče voda, abych se mohla osprchovat, ale byla jsem šťastná. Těšila jsem se z každého jídla, měla radost, že ráno vyšlo slunce. A denně potkávala spoustu milých lidí, kteří byli šťastní i s tím málem, co mají. (Perchta Kazi Pátá, 29, matka tří dětí, z nichž jedno je autistické)
