Když žena mlčí, je to vážné. Ženy donedávna mlčely, ne protože to v nich nebublalo, ale protože prostě s muži neuměly komunikovat. To ostatně neumí ani dnes, ale aspoň nemlčí. V denním tisku, a zvláště víkendových přílohách, se vyrojila celá řada ženských vyznání, včetně odhalení, že si tyhle stěžovatelky za posledních dvacet let nepřečetly jedinou knihu o rozdílech mezi jimi a jejich muži. Pokusím se opět (po kolikáte?) naznačit některé zásadní omyly některých jinak emancipovaných žen.
Pod titulkem Osm důvodů k rozchodu se „kamarádky z Letné“ pokusily řešit rozhořčenou stížnost jedné z nich: její partner opět při čistění zubů poprskal zrcadlo v koupelně. Prý mu to říkala snad třicetkrát, ale nepomohlo to (na místě činu se divil: A tahle malá ťupka ti vadí?), a tak uvažuje o rozchodu.
Dámy, muži mají tunelové vidění: spatří jelena na obzoru, ale ty ťupky na zrcadle opravdu, ale opravdu nevidí. Teprve když ho donutíte zaostřit, spatří je, ale protože oko muže je uzpůsobeno na vnímání celku, při běžném shonu a letu ťupky nikdy nevidí (jsou pod jeho rozlišovací schopnost)… ale ani se jimi netrápí, a překvapí ho, že se jimi trápí jeho žena. Jak malicherné, myslí si o péči, kterou žena věnuje ťupkám na zrcadle (právě tak jako řasám na očích nebo jemném odstínu svetříku). On má v hlavě velkolepé a světoborné plány jak vynalézt to či ono, nebo proč Slavia zase prohrála. Péči žen o ťupky naprosto nerozumí. No co, až jich bude dost, tam se to umyje, přece…
Jiný nešvar mužů charakterizovaly „kamarádky“ termínem Odkladači. Když je potřeba přitlouct poličku, vyměnit žárovku, říkají ano, samozřejmě že to udělám, pak to ale trvá nějakou dobu. A pokud si žena dovolí mu to připomenout, zavrčí: Už jsi mi to říkala, a udělám to, až bude vhodná chvíle.
Jde o to, že nemůžete jen tak, kdykoliv, přikázat svému muži, aby ulovil jelena: toho je třeba nejprve vystopovat, pak naplánovat jak mu nadběhnout, kterého jelena ze stáda lovit, a nedá se lovit v lijáku nebo v noci, a už vůbec ne zaručit, že se to vůbec podaří! A navíc, dámy, muže v dětství neustále napomínala maminka a pak nějaká ta učitelka. Má až po krk ženských připomínek, které ho znejisťují a ponižují: on potřebuje svobodu (rozhodnutí i akce). Nechte to na něm, kdy to či ono (pro vás) udělá (on si to musí časově i energeticky naplánovat), a poté ho vždy pochvalte: vychováte tak z něho ohleduplného a pozorného pomocníka. Nikdy mu to ovšem nepřipomínejte slovně: to považuje za nespravedlivou kritiku a ponižování. Mimochodem, vaše nepřímá řeč pro muže nic neznamená: on potřebuje instrukci, takže poznámka „Měl by se vynést koš se smetím“ ho nezaujme a k akci nedonutí.
Jiný kritizovaný typ muž, kandidát na rozchod, je Nemluva. „Ukecaní chlapi jsou peklo,“ vědí některé ženy (aniž by si to vztáhly na sebe), „ale nemluvové jsou opačný extrém. Nechají nás půlhodiny mluvit, a na přímou výzvu ´Řekni něco´, odpoví ´Nevím co bych ti k tomu řekl.´“
Tak znovu, dámy: zatímco vy, když mluvíte, odpočíváte, a pracují vám obě mozkové hemisféry, muž v běžném denním provozu a hovoru funguje jen v levé mozkové hemisféře. Přirozeností muže je nemluvit. Když mluví, nebo poslouchá, sděluje nebo přijímá informace nebo instrukce. Téměř vše, co je víc než jedna holá věta, jeho mozek vypouští. Neumí, opravdu neumí zároveň mluvit i naslouchat, jako vy. Zato umí couvat a parkovat i ve tmě, rozhodnout (kam se pojede na dovolenou), a pokud není neustále kritizován, milovat vás a chránit.
Opakujte si tak často, až se vám to nesmazatelně vryje do mysli: Muž rád splní ženě cokoliv, ale musí se mu to říct tak, aby to pochopil (ne v deseti odstavcích s mnoha odbočkami a výčitkami, to rovnou vypíná pozornost a mozek), a nechat to na něm, jak a hlavně kdy ženino přání (ne příkaz!) zrealizuje. Muž je tvůrce, ne vykonavatel.
Jedna rozvedená žena s již velkými dětmi potkala muže svých snů. Začali spolu žít, ale když poté, co spolu začali bydlet, našla na umyvadle zbytky zastřižených vousů, zhrozila se: Už je to tady zase (i její první muž nosil plnovous a občas si potřeboval vousy zastřihnout). Po nějaké době se ale plácla do čela: „Já husa! Mám muže snů, jsem šťastná, a tohle všechno si sama pokazím kvůli několika milimetrovým vousům na umyvadle?“ A řekla mu, na co přišla. Od té doby už nikdy na umyvadle ty vousy nebyly.
Jak tedy řešit ťupku na zrcadle (a nemluvy a odkladače a sklerotiky)? Neřešit. Co je to ťupka vyprsklé zubní pasty proti všem jeho pozitivním vlastnostem a dovednostem… které ovšem žena nikdy neobjeví, pokud ho bude jen neustále kritizovat. V anketě MF Dnes Co na to děti odpověděl desetiletý (!) chlapec na otázku, jak se liší muži a ženy, už v jeho věku typicky: „Chlapi se většinou zastávají mladších, a ženský zase doma všechno furt kritizujou.“
Když svému muži, dámy, laskavě a s láskou vysvětlíte, že vám to či ono vadí, a požádáte, aby se pokusil to či ono, s ohledem na dobrou náladu vztahu, dělat či nedělat, a patřičně ho zamotivujete (muži jsou opravdu na dva knoflíky), za chvíli z prskače, odkladače či nemluvy vychováte muže svých snů.
A co se týká současné nesnesitelné lehkosti rozchodů (a rozvodů), rozvod není řešení: pokud se rozvádíte, utíkáte od skutečného vztahového problému, místo abyste se jej právě s tímhle mužem naučily vyřešit. Když se ženy jednoho anglického pastora po padesáti letech soužití zeptali, jestli někdy myslela na rozvod nebo dokonce vraždu, odpověděla: „Na vraždu, často. Na rozvod, nikdy.“
Oko muže na vás nevidí pihu, kterou vy studujete denně před zrcadlem, ani jiné detaily, kterým vy se tak pracně věnujete. On vás vnímá a miluje jako celek. Když ho znejišťujete a provokujete otázkami typu „Miluješ mě ještě?“ nebo „Sluší mi ta sukně?“, mlčí, a je-li vyprovokován, řekne opravdu to, co slyšet nechcete. Neprovokujte ho.
Dámy, oko muže nevidí detaily (někdy muži před vaší krásou oči až zavírají, protože je toho na ně moc), ale oni za to evolučně nemohou. Pokud s tímhle u nich máte problém, je to čistě váš (a navíc malicherně zbytečný) problém. A jen vy jej můžete vyřešit.
Nemůžete svého muže změnit, co ale můžete změnit, je způsob, jak ho vnímáte. Zatím máte slepce, nemluvy, odkladače a jiné nekňuby, ale oni jsou takoví, protože je tak vnímáte. Jakmile své muže začnete vnímat stylem „Jé, on je tak krásně jinej…“, a začnete je chválit, stanou se z nich (pokud již nejste emancipovaně nenasytné a princeznovsky „náročné“) mužové vašich snů.
Naznačuji ovšem znovu, že nedorozumění (mezi muži a ženami) mají sice rozmanitou a stále košatější podobu, ale jsou to stále jen a jen nedorozumění, nikoliv zásadní (a při troše informovanosti a snahy řešitelné) rozpory. Už aby se objevily ženy, jejichž celoživotním koníčkem bude poukazování na řešitelnost výše naznačených nedorozumění.
