Žijeme zvláštní dobu. Na jedné straně rádi a hojně využíváme technologie 21. století, o kterých se nám ještě před dvaceti lety ani nesnilo, a labužnicky mobilujeme, esemeskujeme a surfujeme (ve virtuálním chaosu informací a zbytečností) o sto šest, na druhé straně se chováme a jednáme stále jako vesničtí furianti 19. století. Jako bychom žili ve zvláštním stavu mezi. Mezi drzostí a slušností, mezi chudobou a plýtvajícím bohatstvím, mezi mužským a ženským, mezi kapitalismem a socialismem, mezi demokracií a totalitou (peněz). O stavu „mezi“ životem a smrtí vypráví i Tibetská kniha mrtvých (Bardo tedol), přičemž mi dnes jde právě o ono BARDO. Jako bychom totiž žili hned v několika takových malých českých bardech.
Je to stále zřejmější: naděje, které ta či ona „ušpiněná“ generace vkládá do té další, jsou marné a nerealizovatelné, protože děti vyrůstají v atmosféře konjunkturálních malých ušmudlaných lží, podvůdků a alibismů na všech úrovních, a aniž by si to přály, ono se jim to vše nepovšimnutelně zažere pod kůži. Tak jako dcery, když dospějí, opakují základní vzorce chování matek, tak i další generace zopakuje základní životní strategii: když se vyplatila rodičům, vyplatí si i jim. A v každé další generaci jsme poškozenější a k realitě a svým až božským možnostem tvořit, ne ničit, více slepí a hluší.
Zatímco ve fungujících společnostech fungují (anebo donedávna fungovaly) systémy, jak potrestat chyceného korupčníka, či alespoň omezit krádeže a násilí, u nás jsme z bláta padli rovnou do louže: chtěli jsme svobodu, ale jen tu malou českou, a aby to nic nestálo (a nemuseli jsme zakázat komunistickou stranu či vyhodit soudce estébáky atd.) a nemuseli jsme pro to nic udělat. Máme teď (politickou i lidskou) svobodu, ale nevíme, co s ní, a jsme utlačováni a manipulováni… konzumem. A tak dáváme přednost brblání, stížnostem na ty druhé, a pobytem v českému bardu mezi kapitalismem a socialismem.
Ostatně kromě české hymny (žijeme v bardu, doma i ne doma, protože vlastně nevíme, kde je domov náš) i ona pohádka o potenciální princezně koloběžce, kteří přišla nepřišla, byla oblečená i neoblečená, je příznačná: my Češi lavírujeme, dokud to jde, a jsme stateční a chytří jen v dobách příjemných. V době krize jsme příliš zbabělí, než abychom se projevili něčím statečnějším, než hospodskými kecy. Chceme se mít dobře, ale aby nás to nic nestálo. České bardo.
Přitom by stačilo upřímně a odvážně hledat skutečné příčiny už věky se neměnící lidské povahy. Postoj, který má tahle společnost v bardu k těhotenství (a porodu), je právě tak alibistický, jako postoj současné mládeže k současným politikům a bankéřům. Právě tak jako postoj žen, které plamenně hovoří o právech, ale ne o povinnostech. Přitom to známe, všichni jsme téměř devět měsíců žili v bardu, stavu MEZI fyzickou neexistencí a existencí, jen nám zpětně nedochází, že právě tohle bardo je pro budoucnost každého z nás důležitější než cokoliv jiného. Jak se chováme k dítěti, dokud je v bardu, v děloze, tak se ono bude v dospělosti chovat k Zemi, přírodě, jiným, ale i sobě a svému tělu. Bardo (v tomto případě děloha) pravidelně ovíněné, zakouřené, zaprášené, plné chemických a emočních jedů není zrovna optimální prostředí, a programuje budoucnost ke své (stále negativnější) podobě.
A pak nás hřmotně, v cizím oslepujícím prostředí, často násilím vytáhnou z barda (dělohy), odtrhnou od bezpečí v podobě měkké teplé bezpečné a potravu poskytující matky, takže řveme strachy a stresory v mozku (z)ničí neuronální spojení pro pozitivní budoucnost, a vrhnou nepřipravené do barda mezi lásku a péči na jedné a iluzemi a mýty zmanipulované autoritativní rodiče, učitele a jiné mentory, kteří byli o generaci dříve také takto poškozeni, na straně druhé. Bardo.
I zaměstnání je pak bardem. Místo aby nás práce obohacovala a kultivovala, chodíme do zaměstnání, abychom si vydělali, ne abychom pracovali (a přispěli tak k poznání a rozvoji sebe samých i všech ostatních). A jsme naštvaní, a jsme-li kuchařky, naštvaně si dopřáváme koření a hlavně soli, a proto jsme potom naštvané, a tak jako kuřáci postupně ztrácíme chuť a čich, a hodně solíme i jiným, a tahle negativní emoce je tak v příliš osoleném jídle epidemicky předávána dál, strávníkům. Celoživotně trénujeme negativní pohled na svět a své okolí a budoucnost, a pak se divíme, že je náš svět (a budoucnost) negativní („solíme“ vše adrenalinem). Teoreticky a terapeuticky studujeme (na druhých) umírání, aniž jsme se naučili žít. Bojíme si přiznat, že na nedostatek odvahy žít naplno (a rozhodnout se mluvit a jednat ve smyslu ano, ano, nebo ne, ne) bylo zaděláno právě ušpiněným bardem dělohy a špatným porodem. A tak nedomazleně a tím pádem i rozmazleně a nerozhodně přežíváme v bardu (českém, ale i „západním“, viz poznámka českého finančního analytika: „Jsme hloupí a líní. Ale ne víc než ostatní“.).
Někteří zvláště nedomazlení si pak hlučně stěžují, ale když mají pro záchranu své příčetnosti a morální čistoty něco konkrétně udělat, raději utečou k nadávkám (viz diskuse na českém internetu), nebo výmluvám, proč zrovna oni nemohou nic dělat. Ocitnou se tak opět v typicky českém bardu: ani spokojenost, ani nespokojenost, ani útěk, ani útok, ani sen, ani realita. A když se vztah pokazí, mají emancipované ženy, žijící ve stavu mezi vdaností a volností, tendenci manžela, tak jako svetřík, fén nebo mixér, vyměnit.
Přitom poselství Tibetské knihy mrtvých tkví v pozitivním zjištění, že i v bardu se dá na sobě pracovat (a tamní mniši se na bardo, stav mezi smrtí a znovuzrozením, celé roky připravují). Bardo tedol, vysvobození v bardu skrze naslouchání (Odeon 1991), je kniha textů k rituálnímu předčítání v průběhu umírání, jenž je ideálním časem, jak završit duchovní studia.
Copak to není nádherná paralela a náznak řešení i našich problémů a bard? Tahle společnost zahnívá a umírá, a čím dál tím hlouběji je v tom kterém bardu. Přitom pokud by začala naslouchat (varovným zprávám a radám celoživotně zkušených duchovních učitelů minulosti i současnosti) a nacvičovat (umění být šťastný a duchovní), začali bychom, jako trénovaní tibetští mniši, rozeznávat „světelná zjevení“ (v prvních třech týdnech v bardu vědomí prožívá své dřívější skutky, čímž se připravuje k tomu, aby si v posledních sedmi dnech vybralo jeden ze šesti stavů znovuzrození), a dokázali se (třeba v roce 2012) „zrodit“ v bytosti spíše duchovní a moudré, než nezvládnutelně emociální a líné a tedy sebevražedně hloupé (protože zatím jsme, často až po uši, někde mezi, v našem malém ale českém bardu).
