Jako malej kluk

23.4.2010

       Jedna z výhod dospělosti je schopnost nesoutěžit.  Michal Viewegh

Setkal jsem se s mužem, který (už ve stáří) zažil spontánní „probuzení“, a to hned dvakrát (v deseti letech) za sebou. Tehdy ho dvakrát zavřeli do blázince, jednak protože se choval vskutku podivně, druhak protože i dnes se odhaduje, že v blázincích je bohužel hodně těch, kteří jen prožívají podobnou „psychospirituální“ krizi. Naivní, neinformovaní a esoterní, ale i obyčejní lidé mu ovšem jeho zážitky závidí: kdo by nechtěl projít úspěšně očistcem (jak říká on sám prvnímu ponoru do světa duše a Boha), nebo se po druhém zážitku (prý pobyt přímo v duši Boha) najednou zbavit všech nemocí. Pokusím se tímto zamyšlením naznačit, jaká je ego (nebezpečně) vynalézavá potvůrka, a jak důležitá je nejen hlava (mysl), ale i (cvičící a stále čistší) tělo.

 Číňané vědí, že „i ten nejlepší duchovní učitel je v oblasti vztahů se ženami jako malej kluk“. Podobně tak tento muž, jakkoliv jsou jeho životní osudy výjimečné a úctyhodné, o svých výletech do oblastí duše napsal řadu knih, a rád a podrobně o nich přednáší. Byl tak rozjetý, že se s ním vůbec nedalo mluvit, a dalo by se tedy parafrázovat: „I ten nejvzdělanější člověk, který zažil spontánní duchovní probuzení, se po přednášce o své výjimečnosti (a letech propagace sebe sama) chová jako malej soutěživej kluk.“

 Stručně shrnu: jeho zážitky mu prý, bývalému vědci, dovolují tvrdit, že se dostal až přímo k paměti Boha, že kromě něho ani Buddha nebo Ježíš skutečného Boha nepoznali, a že mystici všech dob a guruové a mistři všech duchovních tradic sem tam spěli správným směrem, ale byly to jen intuitivní náhody… Neustále nabízel diskusi, ale jakmile slyšel něco, co mu nezapadalo do jeho konceptu, okamžitě vyskakoval jako… malej kluk (nebo čertík z krabičky). Vytýkal, co později sám používal, popíral sám sebe, vždy ale hodně suverénně. Doporučoval číst své knihy, když jsem mu ale doporučil některou jinou knihu na dané téma, předem ji odmítl číst, protože určitě nebude tak dobrá a Boha a víru vědecky dokazující, jak jsou ty jeho.

Samozřejmě, že jak tak suverénně chrlil jména slavných matematiků a fyziků, aby tak podpořil své spekulace o Bohu, jeho paměti a paměti Vesmíru, ani na okamžik nezapochyboval, že by také mohl být obětí toho, co mu zkonstruovala jeho (vědecká) mysl. Jakékoliv informace o tom, jak to v mozku funguje, přitom a priori odmítal. Pro nepoučené a obvykle naivní mohly a mohou být jeho argumenty neprůstřelné… dokud posluchači nedojde, že věty typu „já jsem vědecky dokázal Boha“ jsou blábol.

 Mimochodem, šmahem odmítá jakékoliv meditování nebo jiné duchovní cvičení: jeho rady na otázky posluchačů (jak se dostat k podobným tělo a duši povznášejícím zážitkům) zní stále stejně a neochvějně: čtěte mé knihy. Když jsem se zmínil o podobných zážitcích jiných duchovních osobností (Krišnamurti, Ošo, Sai Baba), mával rukou, že to není důležité, pokud ale vyprávěl o těch svých, samy o sobě byly nevyvratitelným důkazem, že má pravdu.

 Takto shrnuto to možná vypadá, že je to prostě blázen, on ale v běžné řeči zní velmi rozumně a argumentačně propracovaně, a ve své kmetské suverenitě vypadá jako moudrý a zkušený muž. O to je to, co (jeho ego) říká, a jak to říká a píše, ve své pýše, nebezpečnější. Uf. Všechna náboženství začala spontánním (mužským) duchovním zážitkem, protože ale mysl nedbala na tělo, staly se z nich instituce, nakonec páchající, ve jménu Boha, spíše zlo. Popis Boha není Bůh, přece…

 Byl a jsem z něho, při vší úctě, velmi, velmi smutný (právě tak jako byli kdysi šachisté nadšení Bobby Fischerem, ale smutní z toho, jak vyváděl). Jeho knihy jsou plné tučným písmem zvýrazněných slov a vět, ale také velmi intelektuálně se tvářících tvrzení… píše např. o tom, že mu byla Pravda pravd zjevena, právě tak jako Mojžíšovi, což předpokládá existenci Boha, a tedy existuje-li Bůh, má náš život smysl. A že tedy s jistotou ví, že každého z nás čeká poslední soud. A že v rámci druhého mystického zážitku prožíval hlubinnou paměť jsoucna, která byla zcela vědomá a neměl nejmenší pochybnost, že je to sám Bůh stvořitel. A že mu bylo nabídnuto, aby vědecky dokázal existenci Boha. Atd.

 Když jsem mu chtěl převyprávěl obsah filmu Fenomén (s Johnem Travoltou, o tom, jak hrdina filmu také uviděl božské světlo a začal být superinteligentní, schopen se např. naučit cizí jazyk za dvě hodiny, ale nakonec se ukázalo, že je to nádor na mozku), a povědět o úspěšných pokusech vyvolat mystické zážitky pomocí drog nebo magnetickou stimulací určitých částí mozku, které neurovědci pracovně nazývají „sídlo Boha“, abych navrhl alternativní pohled na věc, nebo vždy, když jsem použil termíny levá a pravá mozková hemisféra, skočil mi do řeči a odmítl cokoliv z toho jen zaslechnout.

 Hm. V zenovém buddhismu se velmi dobře ví (jistě ze zkušeností s právě takovými „osvícenými“) jak o iluzích mysli (makyo), která dokáže „na přání“ člověku v hlavě (s následnými tělesnými vjemy) stvořit nádherné mystické zážitky, tak také o tom, že o osvícení se nemá mluvit. Protože slova devalvují a glajchšaltují tu nepopsatelnou zkušenost rychle a velmi účinně: po nějaké době už je to jen vzpomínka, která se navíc, neustálým popisováním (a egem) obrousí a účelově pozmění (jako v tiché poště). Jak mysl sama sobě dokáže, že realita je realita?

Být člověkem je zázrak a každý máme vrozeně potenciál „probudit se“ z iluzí, jenž nám vyrábí mysl (dosáhnout osvícení). Naznačuji ovšem, že i na této Cestě existuje celá řada nebezpečí (že se to nakonec zvrtne k pouhé formě), a že rozhodující je úmysl. Kdyby se ihned po svém druhém duchovním „probuzení“ tento muž rozhodl, že bude i jiným lidem pomáhat, aby zažili totéž, co on, a začal studovat a zvládat a propagovat metody, vedoucí k osvícení, rozhodně by neskončil jako malej kluk… „On“ (jeho vědecky natrénovaný a emocemi ovlivněný a ovlivňovaný mozek) se ale, jistě také pod vlivem všeho toho, co do něho nacpali v blázinci, rozhodl chlubit se, jako malej kluk,  tím, co dosáhl (přičemž naprosto zapomněl, že to jeho dvojí probuzení bylo spontánnní, tedy že sám o sobě si zásluhy připisovat nemůže).

 Škoda přeškoda. I tento úctyhodný muž s úctyhodným životem podlehl (jistě není první ani poslední takový) mámení „rozumu“ a ega, a dnes, po letech „tréninku“ (mozek je plastický a roste tam, kde je trénován), se chová jako malej kluk, jiným a sám sobě stále intenzivněji, promyšleněji a vášnivěji „dokazující“, jak je „božský“…