Představte si, že byste nějakému Japonci na konci delšího rozhovoru, který zjevně nepochopil (je z docela jiné kultury), řekli (a mysleli to samozřejmě ironicky, tak jak je to v našich končinách všeobecně chápáno) Vlez mi na záda!. K vašemu překvapení vám Japonec na ty záda ochotně vleze. On je slušný a poslušný a rád vás tak uctí (i když bude v duchu kroutit hlavou nad krajovým zvykem). Pochopil to doslova. Unikla mu ona místní ironie. Právě tak unikla řadě renomovaných autorů a většině internetových komentátorů drze čerstvá a mladá ironie videoklipu Přemluv bábu.
Tak jako muž nikdy nepochopí ženu (jejíž mozek je více propojený a funkčně a strukturně hodně jiný), a současný důchodce svého na počítači hbitého a internetu zběhlého vnuka (protože dnešní děti mají jiný mozek, právě abstraktnímu myšlení a počítačům přizpůsobený), tak jako bankéř, poskytující pomoc chudému africkému státu nikdy nepochopí mentalitu a potíže tamního hladového rolníka (jeho mozek je celoživotně přizpůsoben a navyknut myslet v docela jiných souvislostech a není skutečného soucitu a empatie fyzicky schopen – nemá na to příslušné neurony), tak ani komentátoři zmíněného předvolebního a jistě dobře míněného klipu nepochopili motivaci režiséra a dvou hlavních aktérů: jejich selektivně pracující mozky (v případě důchodců a těch, kteří většinu života, nebo alespoň mládí, strávili v socialistické totalitě evidentně, v případě mladších tam hraje roli posledních deset patnáct let strávených v nějaké vyšší funkci či politickém angažmá) nevzaly v potaz právě onu mladickou ironičnost, parodii a nadhled.
Nejen důchodci, ale všichni máme selektivní paměť. Mozek potřebuje ušetřit (odhaduje se, že vědomě vnímáme každou vteřinu 109 stimulů, ale vědomě zpracováváme jen 102) a proto naprostou většinu toho, co naše smysly zaregistrují, vymaže podle „programu“, který je ovšem utvářen předchozími životními zkušenostmi. Pokud jsem poškozen porodem a sarkasmem učitelů, nebo nutností celé roky mluvit doma jinak než na veřejnosti, pokud jsem žil a žiji ve státu, který není schopen zařídit pozitivně morální klima (dnes víme, že ve městě, které oplývá grafitti a odpadky na ulicích, je kriminalita o hodně vyšší než tam, kde je pořádek, a totéž platí i v oblasti soudnictví a vymahatelnosti práva), nebo pokud jsem se předtím několikrát ve snaze konat dobro spálil, můj mozek mi (podvědomě) zcenzuruje vše, co by mne mohlo opět zklamat nebo dokonce poškodit.
Celá řada komentářů pak „soutěžila“ o nejostřejší odsouzení úmyslu režiséra Zelenky a moderátorů Marthy Issové a Jiřího Mádla (přičemž se zde hodí ocitovat Michala Viewegha: Výhodou dospělosti je schopnost už nesoutěžit) jen aby si prostě přisadila (i komentáře původně správné, o tom, že to jedna velká ironie a parodie, se pod vlivem těch ostře odsuzujících nakonec postupně také vybarvily do rozpálené rudé): jakoby jim nedošlo, že i ta podle nich nejhorší věc, nabídka mladým na přístup k určitému pornu, je prostě (sice krutá, ale přece jen) nadsázka. Sranda. Provokativní ironie, kterou selektivní staré mozky těch věkově odrostlejších nejsou schopny pobrat. Dnešní internetová a mobilová mládež je totiž, vážení mravokárci všeho věku, docela jiná: tyhle děti mají jiný slovník, jiné vtipy, samozřejmě jinou hudbu a módu, a taky jiný smysl pro intenzitu ironie. O to sympatičtěji působí přiznání „dědka“ Bohumila Doležala: …místo rozhořčené filipiky na téma „cti otce svého a matku svou“ se skromně omezuji na nesmělé špitnutí: „Sorry, mládeži, tohle jsme nechtěli.“
Je to jako s tím zmíněným Japoncem. Nebo (jak připomíná překladatel Robert Novotný v LN) jako když Angličan řekne, že na cestě mezi hrnkem a rtem hrozí mnohé uklouznutí, ale myslí tím aby člověk neříkal hop, dokud nepřeskočí. Dánovi, který v témž duchu doporučí kůži z medvěda neprodávat, dokud nebude zastřelen, by náš mravokárce neporozuměl právě tak, jako mu unikl smysl a úmysl tohoto (pro potřeby mládeže,ve věcech politiky a zvláště voleb nejen u nás naivně a nebezpečně líné) tak potřebného klipu.
Přiznávám: klip se mi (až na nedotažené maličkosti) líbil, a jsem nadšen z toho, že vůbec vznikl. Co se mi ale pranic nelíbí je téměř šmahem odsuzující kampaň, kterou vyvolal u „staře“ a selektivně myslících (a v jistém smyslu prudérních) „bab a dědků“. Každý z těchto odsudků vypovídá víc o jejich autorech, a o stavu české, na diskusi a ironii (a mladému myšlení) neuvyklé společnosti.
Jak připomněl Pavel Novotný (MF Dnes), Jonathan Swift (autor velmi ironizující Gulliverovy cesty) kdysi navrhl, aby se chudé irské děti jedly. Nemyslel to kanibalsky, jen chtěl upozornit na zlou situaci Irů. Videoklip Přemluv bábu je jen velmi ironizující pokus upozornit (na internetu zběhlou) mládež na velmi zlou politickou (protože nefungující a změnám zamezující a zkorumpovanou, viz běžný denní tisk) a předvolební situaci. Nic víc. Tam, kam jeho apel směřuje, bude a je jistě úspěšný, to ostatní je zbytečné a prudérní doznání, že už si neumíme udělat, nebo dokonce pochopit, srandu.
Jsme jako ti Andersenovi dvořané, kteří si nemohou dovolit a už nedokáží uvěřit dítěti, jenž hlasitě a dětsky statečně oznamuje, že císař (zde: naše partokracie a zkorumpovaná a médii manipulovaná nefunkční demokracie) je nahý. Anebo jako ten výše zmíněný Japonec: chystáme se Zelenkovi, Mádlovi a Issové vlézt na záda…
P. S.: Přece jen rozumná reakce:
