Samozřejmě že každého autora potěší, když se k němu, kromě odmítavých stanovisek, občas dostane i potvrzení toho, co třeba delší dobu, většinou proti proudu všeobecného povědomí, píše a tvrdí. Máloco mne ale tak intelektuálně nazvedlo, jak v tom pozitivním, tak v negativním (co se týká atmosféry společnosti, která je zvyklá posly špatných zpráv už ne upalovat, ale ostrakizovat nebo ignorovat) slova smyslu, jako zamyšlení psychoanalytika Jana Sterna „Proč jsou dnešní dívky tak nesnesitelné?“ Snad jeho razantní tvrzení a mé naznačování vyzvou (a donutí) k přemýšlení a alternativnímu pohledu i nějakou tu nenaježenou čtenářku (= dívku) jakéhokoliv věku.
„V mém životě se mi stala podivná věc. Přestaly mne vzrušovat mladé dívky. Ani vám nevím, kdy se to zlomilo, ale myslím, že vím celkem přesně, že tento zlom souvisel se zlomem epochálním. S tím, jak se dívky nové éry změnily. Změnilo se jejich oblečení, jejich chování, změnila se ženská duše. Chtěl bych prozkoumat, co by to znamenalo, kdyby náhodou tento můj soukromý pocit vůbec soukromým nebyl“, píše psychoanalytik a pokračuje:
„O naší době se často říká, že je krizí muže. Já jsem však přesvědčen, že vidíme před sebou mihotání zcela jiného kulturního dramatu: strašlivé krize ženství, ba že sledujeme na vlastní oči skutečnou smrt ženství.“
Hm. Takto odvážně a syrově jsem se to zatím neodvážil napsat (i když jsem o tom občas, v bezpečí mužské, nebo chápavě ženské společnosti na konci týdenního semináře, když už byly všechny mnoha zážitky a zkušenostmi přesvědčeny, že to myslím vážně a mám recht, hovořil). A protože autorovu psychoanalytickou (mužsko levohemisférovou) dikci si umím odmyslet, mohu jen souhlasit (což pádně a z mnoha úhlů pohledu dosvědčí, pokud by se jimi někdo odvážil prokousat, ta spousta článků na tomto blogu i jinde).
„Již roku 1929 zformulovala psychoanalytička Joan Rivierová v článku Ženství jako maškaráda, že to, co povětšinou považujeme za ženství, je jen maskou, přetvářkou, maškarádou,“ píše Stern. Vzpomínám, jak se tvářily mé posluchačky již počátkem 80. let, kdy jsem konstatoval, že „doba je vymknutá z kloubů a šílí: dnes si ženy, aby byly víc ženské, vycpávají ramena!“ O kontraproduktivitě snah žen napodobovat vychrtlé modelky (Chybějící obliny), nesnesitelně toužit po princi v bílém Mercedesu, jehož koníčkem by byly domácí práce (Princ Hollywood), o pro celou společnost tak nebezpečné módě kouření (Následky kouření) a přehnané hygieně (Čistota jen půl zdraví, Vložky a kytky), o touze líp vypadat (Mamografy a jiná solária) a víc vlastnit a mít (Holčičky, Ženy a blahobyt), nebo o módě snadných porodů s epidurálem (Hluboký pocit strachu, Vědecké nocebo, Století bez lásky) nebo o císařských řezech na přání (Proti císařům), nebo zaručeném sexu (Knihy o zaručeném sexu) či pozdním, ale přece jen prohlédnutí zásadních emancipačních omylů (Kalhoty, Vtip, Pečovat) jsem toho napsal až až (stačí vepsat název blogu v závorce do vyhledávacího řádku vpravo nahoře).
Onu zmíněnou maškarádu (namátkou připomínám zvětšené řasy, výrazné oční stíny, podprsenky pushupky, líčení obličejů a lži módních časopisů, ve kterých z jakkoliv nesymetrické a pihovaté ženy udělají vizážistky a fotografové za dvě hodiny superstar) Stern dále psychoanalyticky rozebírá: „S Jacquesem Lacanem dnes dodejme: falickou maškarádou . Vždyť jste si toho již sami museli mnohdy všimnout a přemýšlet nad tím: proč jsou módní znaky ženství a erotismu tak okatě falické? Kdysi to byly copy či korzet, později vysoké podpatky, špičaté boty, kozačky, obepnuté oblečení, dlouhé nehty, vytrčený jazyk, „štíhlý pas a ňadra dmoucí“ (kořen penisu-žalud). Ano, to je maškaráda. Ale nikoli maškaráda, jíž se žena přizpůsobuje sociálnímu falickému řádu, ale maškaráda, jíž vychází vstříc své nevědomé fantazii třetí úrovně (být falem aspoň pro muže)“… on sám ale ví, že „Mnohem podstatnější otázku si v této souvislosti položila sama Rivierová: co je za maškarádou? Za fasádou? A odpovídá realisticky: Není tam nic. Ženství samo neexistuje.“
Přitom celé roky prenatální psychologové a osvícení porodníci naznačují (já jsem tím už až protivný), že přirozený, tedy nemedikalizovaný porod (viz Orgasmický porod) může být a je řešením toho všeho: hormony, vyplavené při takovém porodu, zaručí láskyplný vztah nejen k dětem, ale i k partnerům a společnosti a přírodě. Domorodé společnosti přitom odedávna věděly, že porod je příležitost pro dívku zrodit se v Ženu.
Dnes už přece jen víme víc o tom, co se děje v těle (a také mozku) ženy v pubertě, v době těhotenství, ale také o tom, že my muži si mlčení pro nás nepochopitelné (protože tak jiné) ženy, která prostě neví, nebo se neumí rozhodnout, vykládáme filosoficky a hlubinně, zatímco tam je jen „nevím“. Viz i výrok Gustava Flauberta: Žena je docela obyčejný tvor, o němž sis udělal krásnou představu. A příhoda duchovního učitele, který s manželkou stojí ve dveřích dětského pokoje, ve kterém v nové postýlce spí jejich miminko, je teplá noc, úplněk, záclony se pohupují ve vlahém větříku, a muž po chvíli vzdychne a prohlásí: „Vím, na co teď myslíš, miláčku.“ (sám má na mysli věčnost a dokonalost a vesmír). Žena po chvíli konstatuje: „Jak mohli chtít za tu postýlku tři tisíce, to nechápu.“
Jedna Sternova formulace mne nakonec rozesmála výstižnosti a úderností: „Jenže co vidíme na oněch slečnách, z nichž se mi v hrůze už ani nepostaví?“ A (jakkoliv pro mnohé nesrozumitelně psychoanalyticky) vysvětluje a dovozuje: „Vidíme na nich stejné kecky jako na klucích, stejné mikiny, stejné cigarety, stejné sprostoty, stejné pohyby, stejnou agresivitu, ze sluchátek v uších jim zní stejný hard core . Osvobození od maškarády? Ale kdepak! Vidíme jen děsivý proces, kdy maškaráda sestoupila z povrchu přímo do jádra subjektu, dobyla nejintimnější zónu. Dívky se staly maškarózním falem uvnitř, pokryly maškarádou samotné „ženské“ Self. Ne, ženství tím nezmizelo ze světa, neboť žádné předtím neexistovalo.“
Takto formulováno to zcela jistě vyprovokuje spoustu žen, které budou tvrdit, že ony takové nejsou, a samozřejmě to není celá pravda, ale jen záměrné vyhrocení provokace k další diskuzi, ale přece jen, dámy, co kdyby měl Jan Stern pravdu? Copak jste si vy, které jste vycpané silikonem a citáty z Cosmopolitanů, nevšimly, že čím jste vymóděnější, vyzývavější, tím menší pravděpodobnost máte seznámit se s mužem, který by k vám (kompatibilně, na všech úrovních) pasoval?
Stern to z nadhledu doby vidí ještě tragičtěji: „Zmizela možnost jeho tvorby, zmizela potencialita alternativy (míněno: ženství). Žena měla být budoucností muže, stala se však jen jeho falickým vězením a její falem zotročené Self to musí chápat jako dobytí odpírané moci – tak lze popsat feministickou tragédii naší doby.“
V principu souhlasím (a píšu o tom už delší dobu, také přibližně od přelomu tisíciletí), protože jsem se donedávna celé roky pohyboval mezi mladými vzdělanými a ambiciózními ženami, které nakonec, místo aby se staly Ženami, se změnily (jako v nějaké psychoanalytické hororové pohádce) ve věčně nespokojené a naježené „seminářové bohyně“. A musím upřímně podotknout, že dnes osobně znám jen pět či šest skutečných žen (bylo jich podstatně víc, ale tak v posledních pěti letech se (ke škodě nás všech) tzv. emancipovaly – chtěly být samy sebou, zůstaly samy. A už roky marně hledám nějakou českou duchovní Ženu, kterou bych mohl těm hledajícím dávat za vzor.
