Ve studiu Rádia Ethno jsem zjistil, že nefunguje jediný doteď fungující přehrávač CD, takže jsem vše vypnul, poslal šéfovi, který od února nestihl přehrávač opravit, sms že jdu domů, a nádhernou hudbu Japonce Kitaró neodvysílal. Byla dost zima, takže s kapucí přes hlavu jsem si zašel koupit dlouho očekávaný třetí díl šesti set stránkového Millénia, vyzvedl na hlavní poště peníze (cestou tam jsem potkal známého herce, který byl kdysi na mém semináři: šel na zkoušku do divadla. Má pětiletého syna Šimona, a tak jsem mu pověděl o tom, jak se těším, až si již za rok, po dvou generacích holek vychutnám úplně jinou energii svých dvou, zatím ještě malých, vnuků), stihl koupit na Skalce pečivo, uzenou makrelu a taky autobus, a vrátil se na svou oázu, dvorek na konci Prahy 10. Naznačím, že ač se toho hodně i nepodařilo, i tak to byl a bude nádherný den: žiji spokojený a nádherný život, plný takových nádherných dnů.
Protože mi přes mé varování zubařka při rutinní prohlídce začala brousit zubní kámen, a obnažila mi tak krčky, znovu mne začaly pobolívat zuby. Vysvětloval jsem jí, marně, že se svými zuby mám takovou dohodu: já je budu ošetřovat ayurvédským zubním práškem (který je mnohokrát účinnější než nejlepší zubní pasty a vody), a ony mi, vždy, když to přeženu s kouskem čokolády nebo švestkomakovou buchtou, dají najevo, co si o tom myslí. Celé roky jsem tak žil spokojeně, dokud jsem nenavštívil zubařku. Takže mne teď, hurá, čeká tak týden šetrné spíše měkčí stravy (bez silného zahryzávání se do patek chlebů a drcení oříšků) a doufejme, že i důsledek, tedy jemné zhubnutí. Ještě jinak, jako kluk na prázdninách jsem obdivoval dědečka, který si chleba a špek na prkýnku krájel na malé kousky. Už je to tady, a už se těším, až tu zase budou vnučky, a já jim zahraju dědečka, který si na prkýnku nakrájí zavíracím nožem chleba.
Labužnicky jsem si tedy namazal čerstvý chléb čerstvým máslem a posypal na drobno nakrájenou pažitkou, poté si zašel zapinkat k pingpongovému stolu o zeď (trénoval jsem backhandové topspiny), a usadil se na proutěné křesílko pod již olistěný ořešák, s výhledem na předevčírem posekaný trávník: měl jsem temně okrovou alej okrasných stromků, trsy meduňky, nedávno zasazenou třešeň a poslední loňskou dýni hokkaido naraženou na roh ohrady kompostu vlevo, dva tmavě zelené zakrslé jehličnany a před nimi několik světlezelených rostlinek, hejno sedmikrásek a čerstvě zasazený japonský javor před sebou, a další trsy meduněk, několik rozkvetlých okrasných keřů, svítících oranžově a bíle vedle čerstvě zasazeného rybízu a angreštu, a žlutých tulipánů a už metr vysokých, i když ještě nerozkvetlých kosatců, vpravo.
Otevřel jsem ono čerstvé výborné čtení a jako předkrm si dal deset stránek, a pak knihu odložil a pozoroval, jako ostatně často poslední dny, až zázračně dokonalou kosí rodinku, kterak se pilně tahá s žížalami a poskakuje po travičce klidně i metr přede mnou. Shora občas vržou právě krmená kosata. Nechal jsem hlubinný pocit štěstí vybublat až k vlhkosti v očích: nádherný den. V noci a ráno pršelo, a večer zase bude pršet, a to je jak pro můj trávník a rostlinky (a pomalu se rozlézající šlahouny a listy další generace nejchutnější dýně světě, a pro přírodu celou) dokonalé a žádoucí.
Sobotní noviny byly opět plné kritických a varujících článků na ta témata, o kterých píši celé roky, takže já už to komentovat nemusím (jen sestavím další „výpisky“). V troubě byly zapečené těstoviny s tempe a thajskou mraženou zeleninou od včera, na polici čerstvý chléb, zakoupený ještě teplý, a tak byl čas opět si protáhnout tělo jak bušením do oranžových celuloidových míčků, tak především jejich sbíráním ze země. A odpoledne mne čekal příjemně zábavný sci-fi seriál (Heuréka, město divů).
Nádherný den. Večer přijede známá z Moravy, tak popovídáme co je u ní nového (jako chytrá horákyně je tak intenzivně vdaná i svobodná, matka živitelka i samostatná podnikatelka, přítelkyně i manželka, samostatně emancipovaná i závislá na pomoci jiných, až se jí bortí páteř, a musí proto jednou za měsíc jezdit za chiropraktikem, aby ji narovnal a napravil: on narovnává páteř, já duši). V pondělí se asi staví Marc, španělský student, který zde studuje v rámci projektu Erasmus nejen obvyklé studijní předměty, ale i tai či a zen: už se naučil klást přece jen správné otázky, a zoufale touží „si se mnou zahrát“ (zatím si zahrál jen ping pong, on chce i nějakou tu muziku).
Mám netbook na stoličce na trávníku, ťukám tuto oslavu zázraku života, a za chvíli si zapnu wifi a přečtu, co píší internetové noviny a zjistím, kolik čtenářů si včera přečetlo můj blog (je jich stále míň a v pátek a přes víkend ještě méně). Kosáci si dali pohov, zato se přiletěly ukázat sojky, straky, a po kmeni ořešáku přeběhli malí brhlíci. Opět si půjdu zapinkat, protože se vítr uklidnil. Pak v klidu prolétnu sobotní přílohy dvou novin, a dám si popoledního šlofíka. Nádherný den.
