Každý den dělám poklony. Myslíte, že někdo dosáhl osvícení poklonami, nebo že to jde? Připadá mi, že je v tom až moc pohybu a ke konci taky bolesti, když už svaly nemůžou. Taky mám pořád v hlavě Vaši historku o korejském mistrovi, který nakonec dělal 1000 poklon denně. To jako naráz? To musí být nějaká energetická vychytávka, že ano? Máte nějakou radu? To nemůže být jenom o silných nohách takový výkon… zeptal se písemně jeden snaživý student. A tak (samozřejmě nejen jemu), na jeho správné (protože odvážně položené), ale zároveň nesprávné (protože příliš dlouhé a z mladického spěchu vycházející) otázky odpovídám:
Tak jako „jen“ zazenem, ani poklonami nikdo osvícení nedosáhl. Poklony (a to asi mnoho studentů zenu překvapí) jsou rytmickou zahřívací motivační „meditací“ těla, ale osvícení je věcí mysli (mozku). Pokud chybí ten správný úmysl (dosáhnout osvícení ne pro dosažení osvícení, ale abych pomohl ostatním zbavit se utrpení), pokud se mysl snaží zbavit mysli nebo s ní bojovat, pokud jsem při poklonách stále víc „v hlavě“ (protože dech nestačí a končetiny bolí), je to jen tělocvik: není to propojeno s myslí. S rozpouštěním pýchy (ega se poklonami rozmývá, rozpouští, zvláště v klášteru, kde se např. služebně nejmladší mnich, jakkoliv je vzdělán a často mnohem starší, musí při každém setkání třeba v chodbě kláštera poklonit tomu služebně staršímu jako první). S nácvikem vybalancování a zefektivnění onoho vláčného pohybu celého těla, které klesá a kleká a prodlužuje dech pohyby rukou nad uši tak, aby se neklaněl člověk, ale aby se „to“ klanělo samo. Ego zmizí, zůstává jen tahle zázračná existence ve formě tohoto zázračného těla. Právě rychlé pohyby těla usnadňují udržení koncentrace: tak jako při ping-pongu, není čas „přemýšlet“ nad tím či oním úderem. A nakonec jde vždy, ideálně, o tu jednu jedinou poklonu, vykonanou efektivně a jakoby bez úsilí, až je dokonalá. A pak to jen zopakovat 107x za sebou.
Já mručivý zpěv mnichů necvičím, ale když to zkusím, tak mi to hned mručí. Je tohle dostačující, že mi to mručí, protože jsem uvolněný, nebo to má ještě něco navíc, co by se projevilo kdybych si třeba deset minut denně bručel?
Ale tak to má být, přece: necvičit, neusilovat, ale jen uvolňovat. Mručení mnichů je přípravným cvičením těla (zde uvolněním hlasivek), aby nepřekáželo mysli (uvolněním hlasivek uvolním i emoční bloky, přestože si třeba myslím, že neexistují). Aby ji dále uvolnilo, až za obvykle uvažované limity. Člověk nemůže „chtěním“, násilím uvolnit hlasivky, to se vylučuje. Ale lze uvolnit co nejvíc uvolněnými hlasivkami mysl tak, až se přestane „bát“, že víc to nejde. Zkušený mnich se takto (přípravným „mručením“ jako hlasovou rozcvičkou, i když tento termín je zavádějící) připraví na zpěv súter či recitaci posvátných textů v hale s ostatními mnichy. Z duchovního hlediska nemusí uvolňovat celé tělo (už je obvykle starší a tělo neregeneruje tak rychle jako v mládí), stejnou službu za 170 cm vysoké tělo vykonají dva několikacentimetrové svalíky v hrtanu. Cvičení pro cvičení (tak jako l´art pour l´artismus) je nesmysl a míjí podstatu mručivého zpěvu. Tak jako když zpěvák zpívá ne protože je mu tak, emočně, tělesně i duševně, dobře, ale aby získal první cenu (Tibeťané tvrdí, že „zpíváním bezduchých písní je toliko kumulace hříchu“). Jakmile ti to mručí, nepřeháněj to, nesoutěž, ale využívej. Mozek génia se liší od mozku hlupáka jen tím, že pár kilogramů šedé hmoty toho prvního funguje daleko efektivněji (šetří energii, kterou pak může použít cíleně, a tehdy, kdy potřebuje).
Pořád medituju v zazenu, ale už trochu experimentuju. Snažím se ten meditační stav víc přenést do života, než ho nechat na polštáři. Třeba sedím jen pět minut a pak žongluju a snažím se udržet si ten stav. To žonglování je celkově úžasné, úplně cítím jak se mi uvolní hlava, myslím, že je to dobré už jenom v tom jak jsou ty míčky barevné, že to člověka pak hned rozveselí. Taky jsem zjistil, že naučit se něco nového se žonglováním je podobné řešení koánu. Když jsem se snažil říkat si teď to vyhodím pravou a podeberu levou atd., tak to prostě nešlo, když jsem o tom ale nepřemýšlel, tak po nějaké době to v hlavě nějak lupne a jde to samo a já ani nevím co která ruka má dělat, dělají to prostě samy:)
Opět: nesnaž se, a jen prodlužuj ten ideální stav, kdy „to“ medituje samo. Kdy nemusíš počítat dech nebo sledovat plamínek v haře, kdy nic v haře je jen a jen nic (a hlava, tedy program ega, jakoby zmizel: nic neruší,, do ničeho se neplete, svým způsobem přestává překážet: ve smyslu tvrzení, že největší překážkou nás samých jsme my sami, náš program v mozku).
Žonglování je jako mručení či poklony“ je to jen metoda, prst ukazující na Měsíc (symbol poznání a osvícení), nikoliv Měsíc samotný. Samozřejmě, když si zpestříš meditaci žonglováním, abys pak o to lépe a soustředěněji seděl v zazenu, proč ne. Ale ty ses „nudil“ protože jsi neseděl na 100%. Nejde o výdrž a soutěž těla, jde o to navykat mysl, aby si ona i tělo zvykly pobývat stále delší dobu ve stavu „před myšlením“. Jde o to, že právě takto a jen takto se pak uvnitř mozku postupně propojují neurony novými dendrity a mozek se, tím co dělá, upgraduje (aby byl připraven na stav, kdy se to vše jakoby bleskem propojí a zapojí v daleko vyšší rovině bytí: na osvícení).
V rámci technické metody uvolnění mysli (aby se naučila postupně nemyslet na to co dělat či nedělat, tedy aby si nepřekážela, viz výše) lze samozřejmě vymýšlet další a další varianty, ale pokud půjde jen o „soutěž“, ve smyslu heč, já jsem nejlepší, není to k ničemu: naopak, pokud půjde o snadnější dosahování onoho ideálního stavu „ono mi to jakoby lupne a jde to samo“, pak je to v pořádku: rozhodující je i tady, tak jako ostatně ve všem, onen počáteční a nakonec i celoživotní úmysl.
Mám teď takový spánek-nespánek většinou mi hlavě jen létají obrazy, myšlenky a různé jiné věci a já vím, že nespím. A zajímalo by mě, jestli je to protože se mozek čistí (protože to by se čistil už fakt dlouho) nebo protože se jakoby snaží znovu převzít vládu, protože přes den se mu to nedaří, protože to jsem čím dál tím klidnější?
Právě ona soutěživost a ve tvé případě mladický spěch způsob buje, že tvůj mozek nemá dost času a klidu, aby nechal sny vyčistit všechny nezpracované vjemy a emoce předchozího dne, a připravil se (a mysl) na ten další. Opět: aby nebyl zítra zavalen nevyřešenými energetickými víry nevyřešených emocí: když je vše zpracováno a uloženo do příslušných souborů, nemusí „myslet“ na to, co ještě nedořešil a co přebývá a tak překáží, ušetří energii, a o to lépe je připraven efektivně (tedy geniálně) vyřešit cokoliv ve smyslu rčení „ nečekám nic, ale jsem připraven na všechno“. Mozek musí během noci projít několika tak asi hodinu a půl trvajícími REM fázemi, a důležité taky je, aby nejméně jedna proběhla před půlnocí…
Většinou jak začnu nad něčím přemýšlet, tak jsem okamžitě v haře a ne v hlavě. Existuje na to nějaká rada nebo pomůcka? Když se snažím přemýšlet v haře, tak se jakoby myšlenky zastaví a já třeba ten daný matematický příklad nevyřeším…
Úspěšnost převádění vědomí do hary je opět jen účel, a ne cíl. Zjednodušeně, v haře jsem a měl bych být, abych stále více a úspěšněji omezil a omezoval nadvládu ega v hlavě. K tvému „problému“ (protože to je, nebo spíše by mohl být problém): právě zpěv manter (nebo technika PLL PLL PL) učí mysl pobývat zároveň v haře a zároveň si zpívat (a odetnout tak evolučně vnucené „namočení“ každé myšlenky v emocích). Pak dokážeš být (pobývat) v haře, tedy cele ovládnout emoce, ale zároveň podávat vysoké (protože od emocí očištěné, osvobozené) intelektuální výkony.
