Uječené

7.5.2010

Jeden z ohlasů na článek Maškaráda ženství mne obzvláště potěšil. Protože přišel nečekaně, a z oblasti zvuků. Napsal mi jeden můj nevidomý „student“, který na mé přednášky chodil už na počátku 90. let, a který se velmi úspěšně etabloval ve výpočetní technice (pro nevidomé). Já jsem se totiž doposud o téhle stránce neblahé transformace českého ženství neodvážil napsat. Když mi čtenářky houfně nevěřily a stále nevěří citace odborníků na téma přirozené porody, jak by mi mohly uvěřit tvrzení o tom, jak se postupně tehdy příjemné dívčí a ženské hlasy (ujížděl jsem např. na některých slovenských a českých slovech, vyslovovaných slovenskými nebo českými televizním hlasatelkami) dnes mění v nepříjemně uječené.

 Je to jako s duchovností a ženstvím stále většího počtu českých žen: těch, na které je dnes radost se podívat (tedy oblé a nezmalované), jakož i těch, které je radost si i vyslechnout (třeba jen z hlediska lahodnosti jejich hlasů), je stále méně. Naopak, většina z těch, které dnes potkávám a slýchám (v autobusech, v metru, na ulicích, ve třídách a na chodbách škol před přednáškou, nebo před školou, kam vždy o přestávkách vyběhne hejno puberťaček a dychtivě popotahují z cigaret) jsou už jen uječené. Vida, nejsem sám, a kdo jiný by si toho měl všimnout, než ten, kdo je slepý, a musí tedy velmi pozorně celoživotně poslouchat. Cituji:

 Nazdar, dostal se mi do ruky tvůj článek a … Už nějakých pár let říkám, že „holky“ přestaly existovat. To, jak se oblíkají, češou, líčí a tváří nevnímám. Můžeš mít sice námitky, ale řeknu teda radši – svými standardními smysly nevnímám. Ale co vnímám zatraceně dobře, je hlas. Barva, napětí v něm, sebevědomí, otevřenost. Samozřejmě, že s tím úzce souvisí to, jak s tím hlasem kdo zachází. Říkávám, že se každá holka učí, jak si udělat tu líbivou slupku, ale téměř žádná, jak si převlíknout hlas, a tak toho na sebe většinou opravdu hodně prozradí. Ale to už odbíhám od tématu. Když jsem v mládí poslouchával lidi v tramvaji nebo jen tak na ulici jak se baví, leckdy se ozval hlas či hlásek, a člověk by ho chtěl poslouchat jen tak, nezávisle na tom, co říká. Bylo to měkké, čisté a melodické, člověk by u toho chtěl vypnout a byl by si jist, že je v bezpečí. A když by zase zapnul, chtěl by tomu i to bezpečí dávat. A úplnou špičkou bývaly tyhle hlasy, které ještě navíc jiskřily a byly hravé. Pro radost ze hry a ne jen pro radost z vítězství. Tak nějak jsem vnímal z těch známých třeba Sylvu Sekvencovou, Jitku Molavcovou, snad i v začátcích Helenu Vondráčkovou.

Dneska je to opravdu zoufalství. V superstar člověk nerozezná, jestli zpívá patnáctileté děvče nebo třicátnice, v Shakespearovi má čtrnáctiletá Julie naprosto stejný charakter hlasu jako její matka. Nevím, jestli to rozhlasoví režiséři neslyší nebo prostě nemají z čeho vybírat. Obávám se, že to druhé je pravdou.

Včera jsem byl na nějaké akci v pedagogické škole a vnímal jsem celou třídu budoucích paní učitelek. Proti učitelkám jako takovým nemám vůbec žádnou averzi. Sám jsem potkal nejednu naprosto úžasnou. Ale to, co jsem slyšel, tedy jak hlasy, tak to, jak s nimi bylo zacházeno, bylo prázdné, řvavé, obyčejná smečka jakýchsi jedinců. Tedy, abych nekřivdil, jeden hlas tam marný nebyl, ale ozval se až po celé akci, když měla dotaz mimo oficiální program.

Tím vším ti určitě neříkám nic nového, ale jenom potvrzuji, že se něco ztrácí i tam, kde to tak jednoznačně vidět není. Mojža

 Souhlasím. Co se s tím dá dělat nevím. Já mohu jen psát a upozorňovat, a sklízím jen nadávky (chce se napsat a kejhání potrefených husí, ale to nenapíšu, to bych si dal). Neviním, jen varovně (a marně) konstatuji. Není se totiž co divit, když vulgární je nejen internet, ale čím dál mladší děti… protože vulgární jsou i jejich časopisy, rodiče, celebrity a politici. Není se co divit, že jsou dívky uječené, když na ně ječí učitelky (mám rozepsaný článek uvedený citátem jedné upřímné paní učitelky: „Řvu, abych mohla v klidu učit“), reklamy, rychlokvašené zpěvandule a… samozřejmě i rodiče. Nikdo už neposlouchá (toho druhého), všichni se překřikují.

 Á propos rodiče, respektive matky. Už jsem několikrát psal o tom, jak příliš ambiciózní (a stále méně ženské) matky, nebo příliš požadující a svým ratolestem „pouhé“ hraní si nepovolující rodiče negativně ovlivňují své děti (a nezvratně tak poškozují jejich stále se vyvíjející mozek). Jedna paní učitelka mi nedávno jen tak mimochodem napsala svůj postřeh: „Vzpomínám si, jak na mě loni nevěřícně zírala jedna maminka, když jsem jí tvrdila, že předškolní dítě má mít zkušenost s blátem, že ho má nechat se tam cachtat a válet. Nebylo to ve škole, bylo to na vodě, na břehu řeky, a dítě bylo v plavkách. Tak jsem si říkala, tak, kde už, proboha, když ne tady?“

 Médii a „odborníky“ vnucené a vnucované „rady“ a instrukce jsou těmito nevzdělanými a o to víc zmalovanými a uječenými dívkami a ženami (nekriticky a spíše obdivně) brány za bernou minci (aniž jim, tak jako většině jejich matek, dojde, že jsou cílenými oběťmi, nebo užitečnými idiotkami, reklamního, módního, farmaceutického, kosmetického a lékařského průmyslu). Většinou se tak moc chtějí stát (nejraději za víkend) samy sebou, až jsou všechny stejně uřvané. A zůstanou samy.

 Je mi výše citovaného nevidomého známého líto, protože já mohu zavřít oči, abych ty vychrtlé zmalované modelky neviděl, on ale nemůže před těmi uječenými a nepříjemnými hlasy (současných dívek a žen) zavřít uši. Tvrdím už roky, že hlasivky jsou naší vizitkou, a víme přece od babiček, že co na duši, to na jazyku: jako by se niterná neukotvenost a neukojitelnost, a uječená nenasytnost stále víc a slyšitelněji projevovala i v tónu hlasu jinak dokonale zmalované slečny.