Uvolňovat, harmonizovat nebo dokonce léčit rukama, myšlenkami nebo tibetskými mísami či zvony (nebo dokonce pomocí šengu) se zdá být tak nesnesitelně a lákavě snadné… ale jen Evropanům a hlavně Čechům a Češkám. Šamani samotní, kdekoliv, v pralesech Jižní Ameriky nebo na sibiřských pláních a v horách Himáláje ale velmi dobře vědí, že pracovat naivně, uspěchaně a hlavně nepoučeně (bez předchozích zkušeností, které ovšem lze načerpat jen dlouhodobým a hlavně „praktickým“ studiem pod vedením zkušeného učitele) je nebezpečné. A své učně vedou k trpělivosti, respektu a pokoře. Říkejte to ale zmalované naivně uspěchané seminářové bohyni, která chce všechno (i „pomáhat“) hned teď.
Legendární západní šaman Michael Harner (který se šamanismem zabývá od 50. let min. stol, kdy byl poprvé zasvěcen) to, jakkoliv metaforicky se vyjadřuje, také ví: „Posílejte sílu pouze jeho zvířeti. Neposílejte ji přímo druhé osobě, protože by jí to mohlo ublížit. Nechť síla bezpečně proniká skrze jejího vlastního ochránce, neboť přímo lze pomoci pouze silovému zvířeti.“
Když jsem poprvé viděl, jak jedna lektorka suverénně položila (vypůjčenou) velkou tibetskou mísu na břicho těhotné ženy a rázně do ní praštila (ještě že se, na rozdíl od mnoha jiných žen, trefila kam chtěla), zhrozil jsem se. Právě před takovýmto naivním stylem využití mís jsem roky varoval.
Zvuk tibetské mísy (natož činelků tingšá nebo dokonce šengu, což je v oblasti působení zvuku na člověka supernástroj, který Tibeťané dlouho tajili, protože může být v rukou začátečníka, nebo suverénní nadšenkyně, až nebezpečný) obsahuje desítky naší hudbě neznámých frekvencí, a tak dodává lidskému tělu i ty, které již dlouho, nebo nikdy, nezažilo (protože naše hudba je frekvenčně velmi ochuzena). Mísa, jako ostatně každý zdroj toho, čemu říkáme zvuk, se chvěje, vibruje. Působí-li na člověka jen akustické, nehmotné vibrace, tělo si s nimi poradí, jenže umístím-li mísu přímo na tělo, nebo dokonce na bříško těhotné ženy, působím nejen vibracemi akustickými, ale přímo i vibracemi oné slitiny kovů (a to ani nepřipomínám, že jak těhotná, tak miminko v děloze se samozřejmě leknou).
Indové rozeznávají hudební zvuky udeřené a neudeřené (zpívané a nezpívané). Sítár zní zvuky udeřených strun, ale zároveň se na něm, rezonančně, rozeznívají i struny umístěné pod těmi třemi hlavními (persky seh tar, tři struny): ty jsou „duchovní“ a „bezpečné“, protože nebyly rozezněny přímo prstem hráče, ale „jen“ vibracemi hlavních strun. Jsou tedy „čisté“, neušpiněny emocemi hráče, nebo výrobcem strun (nebo drátěného prstýnku, kterým se hraje), nebo výrobcem paličky, kterou se bouchá do kůže bubnu atd..
Je to (pro tělo, mysl a hlavně duši klienta) bezpečné? To je ta otázka, která by měla znít v hlavě každého empatického, tedy skutečného terapeuta (rozuměj: šamana). Nástroj je „médium“, a svým zvukem přenáší nejen akustické vibrace, ale také nám ostatním nezachytitelné emoce. Rozčilený (nebo stále ještě nevyčištěný a nevyřešenými emocemi zablokovaný) hráč, nebo dokonce terapeut, přímo škodí, protože „nástroj“, který používá, ať už je to šamanský nebo jiný buben, píšťala, mísa, šeng nebo jen jeho (její) hlas přenáší vše, co má na hladině mysli (a v případě rychlokvašených západních nadšenců a nadšenkyň jsou to většinou nevyřešené a často ani neřešené zmatky a problémy).
O tom, jak moc záleží i na tom, kdo a jak na ten který nástroj (zde spíše duchovně terapeutický) hraje, svědčí i dvě typické situace, kterých jsem byl svědkem a přímým účastníkem. Jeden známý český jógín na plný úvazek se jednou vnutil indickému sítáristovi jako hráč na „doprovodný“ nástroj, tampuru (má jen čtyři struny a účelem je vytvářet nepřetržitý vrnící zvuk, drone, jenž pomůže tělům posluchačů vyladit se na základní vibrace té které rágy). A protože mu nedošlo, jak je důležité být dokonale, celou tu dobu, soustředěn, po chvíli začal jen tak drnkat a koukat po lidech a kolem. Bylo přímo cítit, jak je sítárista stále víc nervózní, občas dokonce loupl po tampuristovi hněvivým okem, ten ale ve své ignoranci neviděl a neslyšel, a jen si užíval svých pár desítek minut slávy. Několik dnů poté jsem to Indovi vysvětlil: ten člověk, hrající si na jógína, je od narození duševně handicapovaný, a nemůže za to. Naopak, je třeba si ho vážit za obrovskou snahu naučit se (za celé roky) to, co jiný, zdravý, zvládne za pár měsíců, a za zarputilost, s jakou si splnil své sny. Problém je spíše v tom, jak zabránit, aby občas nebránil nám ostatním zažít skutečně duchovní koncert indické klasické hudby.
Jindy bylo třeba bubnovat při rituálu vedeném americkým Indiánem Emahó. Velikánský buben musí obsluhovat čtyři zkušení bubeníci (bubnující ze čtyř světových stran), a musí nejen vydržet bubnovat celé hodiny, ale je třeba vydržet i duchovně: hráč nesmí ani pomyslet na cokoliv jiného (natož na vdolky nebo holky). Rád bych bubnoval, ale majitel bubnu už to měl domluveno se svými kamarády. Jenže po půlhodině se Emahó neustále otáčel k bubeníkům a gestikuloval, že to není ono. Došlo mi, o co jde, a když jsem viděl, že jeden (rockový) bubeník už bolestivě přehazuje paličku z ruky do ruky, nabídl jsem se, že ho vystřídám. A začal jsem bubnovat cele soustředěn, a vydržel to s ostatními více jak další hodinu. Po skončení rituálu byli všichni účastníci nadšeni, a dokonce i Emahó nás bubeníky pochválil: prý to bylo nejlepší bubnování které zažil.
O čem to píši? O tom, jak moc záleží na tom, co má ten který hráč na mysli. Jak moc se dokáže do hudby ponořit. Jak dlouho v tom dokonalém soustředění vydrží. A také o tom, že když začátečnice, která o tom všem nemá ani potuchy, suverénně položí (vypůjčenou) tibetskou mísu těhotné ženě na břicho, a bum, udeří, není to vůbec terapeutické a vhodné: naopak, je to přímo škodlivé. A také o tom, že ideální je vibrační nepřímo: když působit, tak ne na hmotu, ale na vibrace. A když vibracemi, tak samozřejmě jen těmi vyzkoušeně pozitivními. Vibrace mísy totiž rezonančně probudí (opět: nepřímo!) doposud zablokované vibrace (energie) těla, mysli a duše, a ony se jakoby samy obnoví v přirozených procesech. Přičemž méně je i zde více, a hrát těhotným, miminkům ale i ostatním by se vždy mělo velmi něžně, tiše: takto je to totiž (další paradox pro mysl zápaďana) nejpůsobivější.
Nemoc je jen špatná písnička (je tedy vibrační povahy). Působení pozitivních, optimálních vibrací na vibrace lidského těla a jeho procesů je tedy nejefektivnější, a změny na úrovni hmoty jsou nejbezpečnější, když je terapeut, hráč, zkušený, a jeho mysl čistá. Působení je navíc nepřímé, řečeno slovy Harnera „skrze jeho zvíře“: tedy bezpečné.
Pokud ovšem začne svými „špinavými“, zmatenými vibracemi šokově působit vypůjčená, a tedy nevyzkoušená a osobností majitele neprověřená mísa, umístěná dokonce přímo na těle těhotné (ale i jakékoli jiné osoby), nejenže nepomůže, ale může i uškodit. A samozřejmě nic nevylepší a nezharmonizuje, a klientka či posluchačka odejde jak s bolestí hlavy, tak se zkušeností, že „mísy nefungují“ (a miminko, až vyroste, bude mít podvědomý odpor nejen k mísám, ale i ke všemu „tibetskému“ a zvukově jinému). Mimochodem, nevyladěná je většina naší „západní“ hudby v temperovaném „ladění“ (a také proto jako společnost nefungujeme).
Právě tak (vibračně nepřímo), ne tedy příkazy, ale podvědomým napodobováním, a při hře, se nejefektivněji učí děti, ale i (šamanští a duchovní) učni a studenti. Jen tak, nepřímo, se člověk může naučit ovládat a pozitivně transformovat sny. Právě a jedině tak se vzájemně mohou ovlivnit a přizpůsobit muž a žena v rámci manželství či duchovního partnerství. Právě a jedině tak (ne tím, co říkají, ale nepřímo, tím co a jak myslí a co je mezi řádky a slovy) učí duchovní učitelé: metaforou, náznakem, ironií, kóanem. Tedy vibračně, nepřímo.
