Přijde mi to jako vrchol trapnosti. Vaše texty jsou tak naplněné nenávistí, zlobou, zákeřností a pomstou, že už se nedají číst, napsala mi jedna z propagátorek dnů tantry (kterou také znám delší dobu, a stejně tak dlouho pozoruji jak její vzlety a pády, tak usilovnou snahu dělat stále častěji opak toho, co by měla) v reakci na článek o tom, že některé „ženské“ festivaly dělají tomu, co propagují, medvědí službu, protože na nich vystupují a velkými slovy o ženství a lásce tam plýtvají ženy, které mají potíže samy se sebou, a přesto (nebo právě proto?) o tom přednáší. Odpověděl jsem jí takto: A co když mám (varovnou) pravdu, jen o pár let dříve? Co když mé texty jsou tak naplněné láskou, dobrotou a upřímností, že už je ty, které nevědí, co chtějí, ale nepřestanou, dokud to nedostanou, ani nemohou číst?
Jiný na tomto ožehavém poli delší dobu se vyskytující čtenář má na české tantričky podobný názor jako já: Českou tantru nemusím, neb mi přijde, že tam jsou narvaní hlavně lidé, kteří mají problém nejen se sexem, ale hlavně sami se sebou. Právě proto varuji, vážené: co asi tak načerpají účastnice takového několikadenního festivalu, tedy co mohou získat od těch žen, které samy sebe, svá těla a ženské zadání vnitřně nesnášejí a chtěly by vše (od řas a pleti a tvaru nohou nebo nosu či prsou až po manžela) změnit, ale o to víc přednáší o radosti ženství (a jenž se rozvádějí s milujícími muži, které nesnášejí, jen aby byly samy sebou, ale o to víc přednášejí o lásce a toleranci)? Opakuji: při vší úctě k těm několika poctivě na sobě pracujícím organizátorkám a nadšenkyním je dnes většina festivalové masovosti jen tantrašrot. Líbivý, protože prodejný, a tedy plný do slepé uličky vedoucích planých řečí.
Na ostré výpady (a donedávna i urážky a obviňování dokonce např. z toho, že svými aktivitami prostě jen vydělávám – mimochodem, již čtrnáctý rok píšu na internet a nikdo mi nikdy nic nezaplatil, knihy si vydávám vlastním nákladem, a právě tak mi neplatí ani v Rádiu Ethno) jsem zvyklý celý život. Mimochodem, kdyby mi šlo o dobré bydlo, mohl jsem už hezkých pár let mít svůj ašram a houf nekritických obdivovatelek.
Všichni přece víme, že „pro dobrotu na žebrotu“: ostatně nedávno připomněl i šéfredaktor LN: Riziku je vystaven každý, kdo se snaží zapůsobit na emoce, nebo změnit dění ve společnosti. Každý takový musí počítat s negativními reakcemi, které mají i nepřijatelnou podobu. A čtenář Reflexu také ví své: „Kdyby se nějaký sociolog zabýval osudem lidí, kteří se přičinili o nějakou změnu k lepšímu v obci, kraji, republice, oboru či úřadu po roce 1989, zjistil by, že většinou přišli následně o dobré bydlo, kariérní růst, rodinu, zdraví anebo se o to vše dodnes perou.“ Zvláště u nás není doma nikdo prorokem…
Mimochodem, jedna taková emancipovaná žena úřednice, která se velkou měrou zasloužila o to, že jsme se devětkrát stěhovali (a má kolena nevydržela ten nápor do a z pátých pater), a kterou jsem kdysi nadzvedl vysvětlením, že nemám na koupi bytu, protože jsem celé roky přednášel ve školách, věznicích, oddílech jógy atd. buď za směšný honorář, nebo většinou zadarmo, byla tehdejší místopředsedkyně bytové komise na Praze 2: přemluvila kolegy z komise, že se nad nimi „vyvyšuju“, následně porušila všechny své předchozí sliby, a dokonce před bázlivými kolegyněmi z kontrolního oddělení bez mrknutí oka účelově popřela vše, co tvrdila předtím (kvůli mně pak tento úřad musel vydat nové usnesení, aby své nesplněné sliby a lži právně „ospravedlnil“). Dnes je starostkou této části Prahy a její tvář (s odbarvenými vlasy) a jméno jsem teď poznal na billboardech: je na třetím místě kandidátky ODS a bude z ní, jistě zaslouženě, velmi úspěšná poslankyně.
Znovu tedy (pevně rozhodnut, že naposledy) připomínám, že mi jde o věc, ne o nějaké konkrétní stěžovatelky a neinformované příznivkyně různých ženských festivalů – neobviňuji je samotné, spíše jejich (ne)konání a neschopnost či neochotu se poučit z chyb. Když si totiž na poli duchovnosti se vyskytující a navíc podnikající ženy tvrdohlavě a navíc naježeně odmítají všimnout, že někteří zlatokopové (a některé zlatokopky) zneužívají konjunktury toho či onoho (staro)nového „oboru“, kterému navíc záplavou pokrytecké průměrnosti spíše škodí, když odmítají vidět fakta (nebo si jen přečíst, co se už ví a je prokázáno), a navíc když tím přímo škodí (svým posluchačkám, ale v dlouhodobém důsledku i samy sobě), nemohu nereagovat: jsem vrozeně bojovník za spravedlnost a propagátor „nového“ věku (mám to ve hvězdách a své poslání jsem pracně a bolestivě našel a nikdy nezradil).
Jsem si naprosto jist, že i na má varovná slova, např. na téma porodnictví a stále uječeněji mužského ženství na tomto blogu, dojde (právě tak jako došlo, i když se zpožděním 6 až 10 let, na dlouhou řadu jiných mých, tehdy rozhodně odmítaných tvrzení a varování v minulosti). Jsem si také jist, že pokud to s námi a touto zemí vůbec dobře dopadne, a některá „potrefená“ se pak na okamžik v budoucnu zastydí, rozhodně to navenek nikdy (nejen v tomto ohledu jsou tyhle ženy už příliš mužské) nepřizná… natož aby se mi pak omluvila. To by pro ni byl vrchol „trapnosti“.
Jinými slovy, to ne má u nás holt nezvykle přímá a upřímná varování (překvapení: plná lásky), ale právě tyhle a podobné festivaly a semináře (kromě politiky, partokracie, demokracie naruby, pramalé vymahatelnosti práva, kritického stavu silnic, energetiky, ovzduší, školství, zvláště hudebního, zdravotnictví a samozřejmě zvláště porodnictví atd. atp.) a jejich organizátorky a obhájkyně jsou, právě tak jako zde obvyklý způsob řešení stále závažnějších společenských problémů jejich ignorováním nebo dokonce potrestáním poslů („špatných“ zpráv), i z hlediska vyššího principu mravního a již blízké budoucnosti té naší části světa, vrcholy trapností.
