Vida, že bych se pomalu stával legendou? Byl tu jeden člověk s otázkami, a vyprávěl, že mne kdysi jeho dnes žena viděla na přednášce v gymnáziu v jednom menším městě, a zaujal jsem ji prý tím, že když jsem chtěl mluvit a děcka se ne a ne uklidnit, řekl jsem: Hovno, a děcka zpozorněla a já mohl začít. Hm. Těší mne, že tohle vulgární ale i mezi školní mládeží tak frekventované slovo tehdy zaujalo právě tak jako moje pedagogická schopnost je zklidnit, ale bylo to, jako ostatně téměř vše, o čem se vypráví v druhé generaci, trochu jinak.
Jednou, ještě za totality, mne pozvali do učňovského střediska. Tehdy měly velké fabriky své vlastní „školy“, a protože měly hodně peněz, tihle učni se na mě sešli v téměř vysokoškolské aule: velký amfiteátr zaplněný stovkami učňů až ke stropu v dáli, dole velké masivní stoly, za které mne ředitel dovedl, pošeptal mi a ukázal, kde je pod horní deskou červené tlačítko první pomoci (Kdyby po vás něco házeli), a zanechal v jámě lvové, jenž hlučela značným počtem decibelů. Kluci ve věku od 14 do 18 let docela slyšitelně projevovali svůj názor na život a učiliště: Stojí to za hovno…
A tak jsem do toho řevu (a pachu, táhl z nich nikotin a pivo a nějaký ten alkohol) začal tiše opakovat jejich oblíbené slovo: hovno… hovno… V tu ránu se zarazili, ztichli a koukali, co se děje. A já měl jejich pozornost a pokračoval řečnickými otázkami. Vás ta škola baví? No mě by taky nebavila. Za co to stojí? Nikdo ani nedutl, a tak jsem vyzval habána v první řadě, jehož hovno bylo ještě před chvílí tak zvučné: No zopakuj mi to. Za co to stojí? Za…
Habán špitl: Hovno? Ale no tak, takový kus chlapa, zkus to říct pořádně, vyjádři se: Za co to tu stojí? Habán zesílil, ale já by stále nespokojen, a tak jsem přítomné vyzval: Zakřičte všichni co nejvíc umíte: Za co to stojí? Za… ozvalo se několik nesmělých hoven, ale po druhé a pak po třetí už to směle a zněle zaryčelo zdmi učiliště: Hovnóóóóó´!
A já mohl znovu, jenže do ticha, začít tou kardinální otázkou: Vás ta škola baví? Nééé, zamručelo sálem. Co bys změnil, obrátil jsem se na jednoho v první řadě. Uvolněn a rozjařen řvaním jinak ve škole zakázaného slova se širokým úsměvem pronesl: Všechnóó… A co konkrétně, a jak…obrátil jsem se na celý sál. Po chvíli váhání na to jeden přišel: Já bych tu školu vyhodil do vzduchu! Všichni se hurónsky zasmáli.
V dalších deseti minutách, v absolutním tichu, jsem pak se dvěma dobrovolníky nakreslil na tabuli půdorys budovy školy a umisťovali jsme fiktivní nálože. Kluci před tabulí vzpomínali na paralelní obvod a kluci v aule nadšeně radili a povzbuzovali: to byla za ty tři roky asi první věc, která je všechny, bez výjimky, bavila.
Když jsme to jakž takž dokončili, pokračoval jsem: No, školu byste vyhodili do povětří, ale tím byste svůj problém s ní nevyřešili: prostě by vás přeřadili do další, jiné školy. Co by se dalo změnit přímo ve škole a v systému výuky, aby vás to zajímalo? Co byste chtěli, aby na téhle škole bylo či nebylo?
Postupně jsme takto vymysleli, že by v učilišti místo schodů byly jen rampy, aby se mohlo jezdit do pater a dolů na kolečkových bruslích a skateboardech. Hned vedle školy by mohl být nevěstinec. Jediný východ ze sborovny by byl tobogán. Anglicky by je učily mladé Američanky balit holky. A místo aby se celé roky učili pilovat na kouscích plechu, které se pak vyhodily, mohli by vyrábět nějaké menší kovové věcičky (svítidla, krabičky, ozdobné květináče), které by si na trhu prodali a mohli si koupit videopřehrávače atd..
Tak jako když občas potkám nějakého organizátora charitativních nebo duchovních akcí či seminářů, a on se mi přizná, že mne zažil na přednášce jako gymnazista a to ho nakoplo, rád bych někdy potkal úspěšného podnikatele nebo obchodníka, který se mi přizná, že na mě byl kdysi dávno jako učeň, a já jsem ho, postpuberťáka, tehdy dostal tím, že jsem ho se spolužáky nutil řvát, že to stojí za…
