Zatímco matka, která se o své pubertální děti stará denně, si ani nevšimne, jak už vyrostli, jejich teta, která je vidí jednou za půl roku, vždy spráskne ruce údivem: Vy jste zase vyrostli! Jakmile nemáme porovnání, zdá se nám, že se věci (lidi) nemění. Kulturista, pokud nesrovná fotku z doby před několika lety s tou současnou, nebo si nevede podrobné záznamy, si taky myslí, že mu ty svaly zase až tak moc nenarostly. Když se dítě neochotně učí cizí jazyk, taky nevidí výhody (a přijde na ně až v dospělosti). I po přechodu z přílišné konzumace masa a uzenin na vegetariánskou stravu jsou výhody hezky dlouho neviditelné. Když začne adept duchovna meditovat a pozitivně myslet, také se „viditelných“ výhod ne a ne dočkat.
Biblické „podle ovoce poznáte stromů rajských“ napovídá řešení tohoto „paradoxu“. Duchovní člověk totiž, překvapení, vypadá jako obyčejný člověk. Zvláště manželky duchovních mužů ovšem mají problém duchovnost u svých partnerů vidět nebo dokonce uznat. Říkám tomu „syndrom vypraných ponožek“: „Co ty mi budeš říkat o duchovnosti, když ti peru ponožky,“ namítají. Míchají tak jabka s hruškami a „pro oči“ (tedy zlozvyk již zavedeného a svým způsobem pohodlného vnímání partnerů, dětí, šéfů, kamarádek atd.) nezaregistrovaly postupné hlubinné změny v chování a jednání svých partnerů. Výhody soužití s duchovním člověkem nevidí (a to ani nekomentuji fakt, že ponožky pere pračka).
Neviditelné výhody transformace mysli a těla snad po letech poznají blízcí přátelé a kolegové, jenže ti se většinou o tom stydí nebo nechtějí mluvit (protože by jedním dechem museli přiznat, že tak trochu závidí, zvláště když kdysi také mohli začít na sobě pracovat, ale tehdy tomu odmítli uvěřit anebo, a to je pravděpodobnější, se jim nechtělo na sobě pracovat), nebo žáci toho kterého duchovního učitele, anebo duchem spřátelení cizinci, kteří jediní jsou schopni duchovního Čecha po letech trpělivé a soustředěné práce pochválit (zvláště u nás není doma nikdo prorokem).
A tak se rád podělím o jednu typickou situaci, jak si ji vychutnal a zapsal jeden student.
Chci se podělit o příhodu z „naší“ indické jídelny, napsal Vašek, který tam pracuje a také vybírá peníze u pokladny: Odpoledne (už byl klid, lidé se chodili najíst jednotlivě a ne v zástupech přímo z kanceláří a dalo se tedy povídat) přišel asi padesátiletý pán, nabral si jídlo a váha ukázala sto osm korun. Využil jsem příležitost k rozhovoru a řekl jsem mu : „To se nám to hezky povedlo, co?“. On na to – „Teprve uvidíme, jaké štěstí nám to přinese“. „Třeba si můžeme něco sto osm krát zazpívat, nebo udělat sto osm dřepů“, řekl jsem. „Nebo poklon“, on na to a dodal polohlasně – „Jako kdysi se zenovou skupinou“ a už odcházel s tácem ke stolu, ale ještě si stihl postěžovat (asi že cítil důvěru, když jsem přikývnutím a úsměvem dal najevo, že vím o co jde): „Už medituji sedm let a pořád nevidím žádné výhody“. Na cestě ke stolu jsem ho zastavil větou: „Za sedm let se vám vyměnily všechny buňky v těle“. Zastavil se, podíval se na mě, usmíval se, pak si opřel tác o pult a řekl – „No jo, to máte vlastně pravdu“, smál se, ale cítil jsem, že chce dodat – a co jako. Tak jsem řekl „Jestli pak jste se takhle usmíval před sedmi lety?“ „No jo, hehe, to máte asi pravdu, hehe“ a odcházel se najíst a cestou se chichotal.
To, že výhody dlouhodobé duchovní práce na sobě samém jsou spíše neviditelné, ještě neznamená, že neexistují (právě tak víme ze zkušenosti, že abstraktní a neviditelné emoce a city, jako jsou radost, soucit nebo láska, existují, přestože nejsou vidět). Když denně (a kdykoliv je třeba) místo rozčilování zpíváme mantry, pomáhá to, přesto, nebo právě proto, že si to racionální část mysli „neuvědomujeme“. Připadá nám, že to, že jsme usměvaví a klidní a laskaví, je normální. Dokud nenarazíme na lidi, kteří to nikdy nezažívají. Nebo dokud nemáme jiné srovnání (právě probíhá akce Kavárna ve tmě, ve které „od vidím do nevidím“ obsluhují, ve tmě, nevidomí, a vidoucí si po tomto zážitku najednou uvědomí, že jejich stížnosti na svět a osud jsou malicherné, zatímco tihle skutečně postižení si, přes svůj handicap, užívají toho, co mají).
Taoisticky by se dalo parafrázovat, že právě to neviditelné je přesně to, za co stojí žít. Po sedmi letech meditace (samozřejmě jde také o to, jak kvalitní meditace to byly a s jakým vedením: jestli jen formálním, nebo hlubinně soucitným, směřujícím k osvícení) možná člověku může připadat, že se nic nezměnilo, ale pak stačí potkat v indické jídelně člověka, který je také na Cestě, a pomocí jeho popostrčení si uvědomit, že před těmi lety jsem se přinejmenším neusmíval tak, jako se usmívám (a tedy raduji ze světa a zázraku života) dnes.
Přestože jsou obvyklým způsobem vnímání neviditelné, výhody duchovní Cesty jsou reálné, existují a fungují. A výše zmiňovaná příhoda měla a má navíc své (samozřejmě neviditelné) výhody nejen pro sedm let meditujícího a o výhodách pochybujícího muže, ale i pro onoho komentujícího a poňoukajícího pokladníka (protože tím, že pomohl, jakkoliv neviditelně, pomohl i sobě: opět prohloubil i svou vlastní praxi).
S duchovností je to jako s láskou: čím víc jí rozdáš, tím víc jí máš (přestože je neviditelná). I to je její (i když neviditelná) výhoda.
