Dobrý den, znovu Vám děkuji za odpověď na mou otázku týkající se osvícení. Dokonale jste mi osvítil můj cíl. Mám ve Vás určitou důvěru coby znalce duchovního života prověřeného časem, a tak se Vás ptám, zda by jste mi dokázal osvětlit astrální cestování a vidění aury, napsal mi čtenář. A tak nejen jemu naznačím, o co jde z pohledu člověka, který by rád poznal sám sebe a nesešel z cesty vedoucí k „realizaci“ svých potenciálů.
Bylo to tak odjakživa, ale dnes je spěch zvláště pou- a zneužíván. Když si začátečník někde v nějaké ezošrotové publikaci přečte o možnosti vidět aury jiných lidí, nebo když se dozví o spiritistických seancích našich předků, samozřejmě zatouží si to taky zkusit. Jenže před těmito „siddhis“ (zvláštními, až nadlidskými schopnosti, které někdy doprovázejí intenzivní snahy o dosažení osvícení) varovali už staří jógíni. Tak jako se vyplatí nechat si od nich (a zenových mistrů a šamanů) poradit co se týká meditací, správného posezu, nebo použití meditačního polštáře, nebo důležitosti jamy a nijamy (setu a settingu), vyplatí se poslechnout je i v tomto ohledu.
Paradoxů je na cestě k duchovnosti velmi mnoho: i zde, tak jako v životě, platí, že méně je více, nebo že čím víc toužím po osvícení, tím víc se od něj vzdaluji. Tak jako stačí chovat se a jednat osvíceně (opakuji: když tři měsíce medituji na mandalu soucitu, neurony v mém mozku se trvale propojí nově, jinak, a já se stanu ryzím (tedy niterným a okamžitým, ne intelektuálním a vyčteným) soucitem. Když budu pracovat na kultivaci svého těla a mysli, jaksi automaticky přijdou synchronicity, nebo schopnost přenést se v mysli jinam. Když se ale budu snažit získat schopnost ocitat se v epicentru ne-náhodných setkání mnoha úrovní času a přání či očekávání, nebo opustit tělo a „cestovat“ v čase a prostoru, ani synchronicky ani schopnosti opustit tělo se nedočkám.
Navíc zatímco mysl „dokáže“ (je to ovšem zase jen iluze) změnit sama sebe jedinou myšlenkou, tělo potřebuje přece jen nějaký čas na přizpůsobení se novým okolnostem. A nejen ony zmíněné tři měsíce. Buňky se neustále mění, respektive vyměňují (za sedm let jsme kompletně noví), ale v každé části těla jim to trvá různě dlouho. Proto jsou čeští adepti tantry tak neúspěšní: příliš spěchají změnit mysl, ale netrénují dostatečně trpělivě a dlouho na to, aby změněné tělo mohlo cviky a akce na vyšší a vyšší úrovni vůbec zvládnout.
Každá mysl každého člověka navíc na nové vjemy reaguje dosavadním slovníkem: je třeba se i vzdělávat a mysl připravit (tak jako je každý vyprávěný nebo čtený mýtus, pohádka, nebo dnešní horor, jakousi přípravou mysli na nějaké dobrodružství, šok, úděs: pokud tahle situace nastane i v reálném životě, mysl a tělo dokáží pak adekvátně zareagovat. V tomto smyslu jsou duchařské povídačky v pořádku: člověk si vždy jevy, které jeho mysl nedokázala vysvětlit, musel buď pojmenovat a „zlidštit“, nebo (na)studovat. Ještě jinak, podivné, ale dnes fyzikálně vysvětlitelné jevy v přírodě (světélkování řad, kmenů, zvuky ptáků a zvířat, lidem se podobající těla kytovců nebo vodních savců atd.) se, pojmenovány, staly součástí folklóru: my máme vodníky, skřítky a vodní víly, seveřané trolly, leprechauny a další havěť. Negativní shluky energií na bývalých popravištích nebo v domech, kde došlo k vraždě, na které podvědomě reagujeme, dnes změří každý zkušený proutkař. Fenomén poltergeist fyzika nevyřešila, ale svědčí o netušených (a zatím náhodných, nekontrolovaných) možnostech lidského mozku, mysli a emocí.
Naznačuji, že lidská mysl, je-li v tom kterém „oboru“ patřičně trénována, je neuvěřitelně mocná čarodějka a léčitelka. Jen je třeba si nechat poradit od zkušených a zjistit, že ztratit pár desítek let vzácného času na nácvik schopnosti, která mi změní mozek a já už pak nedojdu na duchovní cestě tam, kam jsem chtěl, anebo zjistím, tak jako u přání, že nevyčištěná mysl plodí špinavá přání a myšlenky a ty se bohužel často realizují, je nenahraditelné a zbytečné. To ego si přeje umět to či ono. Naopak, pokud člověk nesejde z cesty dosáhnout osvícení, aby mohl pomoci dosáhnout osvícení i jiným (nejraději všem), pak má vždy přesně tolik energie (a tolik a takových schopností), které v tu chvíli potřebuje. Nebo ještě jinak, pak přesně pozná, že naprostou většinu takových schopností nikdy nepotřeboval a potřebovat nebude.
Umět komunikovat se „záhrobím“ nijak nikomu (až na výjimky svíčkových bab) nepomůže. Vidět auru abych oslňoval kolegy je nesmysl, naučit se ji vidět abych pomohl lidem odhalit nemoci a jejich příčiny ještě než propuknou, je lepší… jenže člověk brzy zjistí, že dokud jejich nemoc nepropukne, stejně jim není rady.
Usilovně vytrvale a prioritně mířit k osvícení je to, o co tu (v této době) jde. Zdržovat se, přes varovné značky, které nám zanechali někteří naši moudří předci, odbočkami a slepými uličkami, jako jsou „astrál“ je stejné jako přes všechna varování sahat na rozpálenou plotnu nebo skákat po hlavě do neznámého rybníku: nerozumné a zbytečné.
