Inspirován neočekávaně příznivými výsledky voleb a shlédnutím Avatara z DVD, pozitivně naladěn sice velmi pomalým, ale přece jen pokrokem co se týká regenerace díry po před týdnem vytrženém horním špičáku a jejího okolí, příjemným pocitem z několika dalších dobře napsaných blogů, ve kterých odpovídám na správné otázky čtenářů, a také televizním šotem o nějaké soutěži Deset kulturních divů, ve kterém jsem shlédl několik záběrů na Muchovu Slovanskou epopej, jsem si dopřál nádherný barevný a příjemný sen. Čtěte pomalu, barevně, zvídavým poskytnu na konci i komentář k tomu, co mne a můj sen asi inspirovalo.
Jdu po pražské ulici někde v centru a obdivuji letní atmosféru: řada kavárníků vynesla stolečky, za kterými se uvolněně baví a popíjejí kávu a uždibují zmrzlinu většinou mladí lidé. Procházím úzkou uličkou a vyjdu na náměstí. U jedné zdi domů najednou vidím, jak parta studentů (?) zavěšuje na místo starého typograficky nepovedeného nápisu Drogerie návěstí (?) ve stejném rozměru: je to jakoby namalované (imitace původní sem tam oprýskané a patinou roků dýchající zdi s postavami dvou lidí), ale po chvíli si všimnu, že se obraz jemně pohnul: je to počítačově zpracované a zanimované: pohyblivé, jako reklamy na sportovních stadionech.
Jdu blíž a obdivuji to. V tom si ale všimnu, že podobné, a stále větší návěstí snadno a vymakaně umisťují (jen tak je opřou o čelní zeď domů a připevní nějakou technologicky vymakanou „klipsnou“): motivy jsou přírodní (kus kvetoucí zahrady), krajinářské, nebo imitují z historie malířství známé zátiší. Všechna ta návěstí se ale sem tam „vyvíjejí“, vždy jednou za minutu, ve stejných barevných odstínech, ale do nových a překvapivých variací původního námětu.
Mám v rukou docela vysoké návěstí a opírám jej o zeď kavárny. Majitelka vychází a zprvu nedůvěřivě kouká, co se děje. Když ale vidí, co to je, a že se to najednou proměnilo v ještě hezčí, ale neřvavou imitaci staropražské zdi, usměje se a vesele odběhne dovnitř.
- snít jsem se začal učit již v dětství (potřeboval jsem se zbavit několika nočních můr), a když jsem začal cvičit jógu a po několika letech meditovat v zazenu, snil jsem si pak sny na přání. V několika kopiích jsem pak mezi přátele a zájemce rozdal na psacím stroji přepsané a kamarádem svázané Rockové sny, nebo Sci-fi sny (sám doma už nemám nic, něco mi nevrátili estébáci v roce 1986, něco se nějak ztratilo v rámci mnoha stěhování, něco snad stále má pár tehdejších přátel, na něž už dávno nemám kontakt, a zbytek jsem věnoval Libri prohibiti).
- Teď se mi sny zdají výjimečně: sen je čistič emocí (mysl zpracovává příhody a emocemi zabarvené situace z předchozího dne, aby uložil to co je důležité a zbavil se toho, co důležité není) a má mysl, už tolik let většinou klidná a život si užívající jaksi nemá co řešit.
Už kdysi jsem si ovšem všiml, že když s nějakou tou zahraniční návštěvou jednou za rok „musím“ snít třeba guláš U Fleků (masa je v něm, protože restaurace stále „šidí“ porce, pomálu, jen registruji neustále se zvyšující hladinu slanosti a pepřovosti, a je pro mne snadnější to sníst,, než vysvětlovat, proč jsem, i když nedogmatický, vegetarián). Mám poté vždy dobrodružnější a barevnější sny.
- Když jsem se v sobotu před polednem vracel z posledního vysílání v Rádiu Ethno, záměrně jsem šel nakoupit až do vzdálenějšího supermarketu, protože mne napadlo zeptat se, jestli tam v oddělení DVD nemají Avatara (hm, počítač mi vnucuje Svatava). A měli, a tak jsem si další deštivé odpoledne zpestřil nádherným filmovým a imaginaci nakopávajícím zážitkem. Na několika místech jsem musel film (jaká lahoda, moci sledovat nádherný film bez přerušujících otravných reklam), na který jsem se těšil, ale na který jsem se bál jít do kina, přerušit (abych si vychutnal tu nádheru a osušil dojaté oči). Jednak, protože jsem od dětství na jedno oko tupozraký, a celý ten efekt na mne efekt nemá, druhak protože jsem v kině vždy ohlušen a často si musím zacpávat uši (basy duní žebry a tělo je atakováno velmi vysokými nepřirozenými frekvencemi). Věděl jsem, že to přece musí být později k dostání na DVD, nespěchal jsem, a dočkal se. Je to pozitivní záhul a dokonalý trénink rozbíjení iluzorních omezení mysli člověka, obvykle ubitého všednodenností a jakousi společenskou (politickou) zakonzervovaností (a stál mne jen 299,- korun, což je cena vstupenky a jízdenky).
- Celý víkend a druhý den, kdy už vyšly noviny, jsem si navíc vychutnával příjemný výsledek voleb. Zdravé naštvání mladých (a kroužkování) zafungovalo a politická scéna je rázem v troskách. Konečně změna, konečně čerstvý vzduch.
Foto: Vašek Adámek
Na procházce starým městem jsem s radostí konstatoval, že opravují radnici a pár domů, a vyřešili to tak, že na lešení natáhli velikánské plachty, na kterých jsou do detailu namalovány zdi a okna přesně tak, jak ve skutečnosti jsou. Turisté o nic nepřijdou, zedníci a restaurátoři mohou nerušeně pracovat. Vida, jak to najednou jde. Neměl jsem s sebou fotoaparát, tak jsem se zmínil svému studentovi, který teď s přítelkyní bydlí přímo ve středu města a přes Staroměstské náměstí denně prochází, jak se mi to líbí a že bych si to chtěl vyfotit, a on mi v e-mailu poslal dvě momentky, zachycující právě tyhle plachty s namalovanou fasádou.
- Na prezentaci o Nové době porodní na Světovém týdnu respektu porodu jsem si užil velmi vstřícnou reakci asi šedesátky přítomných (většinou ženy, a z poloviny těhotné): konečně jsem se dočkal neodmítavých reakcí a navíc úžasu v očích posluchaček: vždyť ono je to docela snadné změnit, a nestojí to nic, než změnu v hlavách všech.
- Konečně, při čtvrtých volbách, jsem se dočkal jak vzedmutí aktivity mladých, tak stále ještě nedostačující, ale přece jen nějaké proměny průměrného Čecha od pasivity a mávání rukou ke kroužkování. Již v minulém století jsem ve svých blozích (kterým se tak ještě neříkalo) nabádal své čtenáře, aby volili ženy a zelené k tomu (z dolních částí soupisek stran). Vida, tak jako komentátora LN, i mne „při pročítání seznamu vykroužkovaných občas jímala škodolibá radost“. A v parlamentu je 44 žen, což je nejvíc v krátké historii téhle republiky. Ona tichá ale trvalá a niterně intenzivní radost (při sledování komentářů na internetu, v televizi a v tisku) se pak musela projevit i ve snění (stále píši o tom, že změna je v zásadě snadná, když je úmysl a rozhodnutí). I Klausův výrok „V Česku nezůstal kámen na kameni“ potěšil.
- Anglická, v amerických filmech a písničkách hojně používaná věta „My dreams come true“ se mně i mnohým u nás, opět po dvaceti letech, uskutečnila… Svět a život bude i u nás konečně barevnější. Jako ta návěstí ve snu… Stačí tak málo: kroužkovat.
P. S.: Před Rudolfinem se rozzáří nová fasáda. Na VŠUP, ale i na Kampě a na Rašínově nábřeží budou studenti v rámci výstavy Artsemestr vystavovat nejrůznější díla a projekty. Studenti supermédií dosali zadání vytvořit superfasádu školy a budou ji na zeď školy promítat 12. června. LN 4. 6. 2010
