Marvin Minsky říká: „Hudba je jiný způsob myšlení. Potřebujeme občas přepnout, myslet jinak, nebo se zasekneme.“ Pokračovat, plynout, překonávat limity, o to jde především. V technologii jako v hudbě. Minsky hovoří i o vyhlídkách na nesmrtelnost. Podle něj není vzdálena doba, kdy bude možné lidskou mysl „přetáhnout“ do počítače a žít navždy. „Staří Řekové měli ve vědě pěkně našlápnuto, kdyby se takhle pokračovalo, byli bychom nesmrtelní už dnes,“ říká. Za zdržení prý může náboženství.
Česká politická scéna připomíná dvacet let po pádu komunismu třídu nevyzrálých puberťáků: Zdá se, že vědí vše podstatné a teoreticky jsou připraveni složit zkoušku dospělosti. Ve skutečnosti se však většina z nich hádá o nepodstatné věci a v případě těch podstatných pomíjí jádro problému. Zpravidla si nadávají a vzájemně se očerňují. Ke státu přistupují jako ke dojné krávě a předhánějí se, kdo dříve slízne smetanu. Političtí reprezentanti nebyli podnes schopni definovat klíčové problémy a výzvy, jimž Česká republika čelí nebo čelit bude; a vcelku pochopitelně proto nemá ani odpovídající strategie založené na konsensu obou hlavních politických proudů. Jakub Rolník
http://www.blisty.cz/2010/6/15/art53094.html
Harvardský ekonom Alberto Alesina prozkoumal všechny významné rozpočtové reformy v zemích OECD v letech 1970 až 2007. A došel k jednoznačnému závěru: Prudké snížení státních dluhů výraznými škrty ve výdajích nevedlo k recesi, ale naopak k obnovení růstu. Je to účinnější, než zvyšování daní, řekl. Jen se dluhy musí snižovat inteligentně. Připomněl také, že krotitelé schodků bývají v časech krize populární a velmi často byli po úsporných kúrách znovu zvoleni. Jen to chtělo politickou odvahu. Lenka Zlámalová, analytička LN
Již delší dobu se ví, že vítězům zápasu (sportovního i skutečného) testosteron stoupá, poraženým naopak klesá. Mimochodem, tohle platí i pro fanoušky vítězného a poraženého mužstva a to jak pro muže, tak pro ženy. Když jsme měli všechny výsledky pohromadě, podívali jsme se, na čem závisí hladina testosteronu po písemce. Zkuste si naschvál tipnout. Už to máte? Mohu pokračovat? Hladina testosteronu stoupla u osob, které byly spokojeny se svým výkonem v písemce a které očekávaly malý počet chyb. To se dalo vcelku očekávat (i když před námi to ještě nikdo jiný nevyzkoušel). Co nás ovšem překvapilo, byl fakt, že ještě mnohem těsněji závisela změna hladiny testosteronu na počtu chyb, které studenti ve své písemce skutečně udělali. Kdo udělal hodně chyb, tomu testosteron poklesl, kdo málo chyb, tomu naopak stoupl. Kolik si student myslel, že udělal chyb nebo jak byl spokojen se svým výkonem, bylo mnohem méně důležité. Naše výsledky lze vysvětlit různě, mně se ovšem nejvíc líbí možnost, že by podvědomí studentů zvládalo vysokoškolskou látku evoluční biologie lépe než jejich vědomí. Naše výsledky naznačují, že je vcelku jedno, kolik si student myslí, že v písemce udělal chyb, jeho podvědomí to dobře ví a podle toho mu buďto zvedne nebo sníží hladinu testosteronu ve slinách. Jaroslav Flégr
V hrsti zemědělské půdy žije zhruba pět tisíc různých druhů organismů od bakterií po žížaly, bez nichž by se krajina změnila v poušť. Rozpouštějí živiny, takže je pak rostliny mohou ve formě roztoků vstřebat, rozkládají organickou hmotu, vytvářejí humus, kypří půdu a podobně. Bourguignon tvrdí, že se této půdní fauně nevěnuje skoro žádná pozornost a intenzivní zemědělství ji rychle likviduje: „Biologická aktivita francouzských zemědělských půd klesla v posledních třiceti letech o 90 %. Ničíme nejdůležitější zdroj, kterým lidstvo disponuje.“ Jakkoli to zní nepředstavitelně, jedním z řešení by podle Bourguignona mohlo být, že zemědělci svá pole přestanou orat. Orba půdu zhušťuje, vystavuje ji slunečnímu záření, zabíjí mikroorganismy a způsobuje erozi. Pluhy lze přitom poslat do šrotu, na pole zasít například luštěniny nebo kukuřici, a když vyrostou, rozsekat je a ponechat na místě, takže půdu chrání a hnojí zároveň. Do této zvláštní, oku zemědělce nelahodící drti se pak pomocí speciálních strojů sejí třeba obiloviny. Martin Uhlíř, Kolik stojí příroda, Reflex 24/10
Vědci zjistili, že stejnou aktivitu v mozku jako bezprostřední prožitek nějaké situace způsobuje vyslechnutí popisu nebo pohled na emocemi pohnutou tvář, což může vědecky vysvětlovat empatii a soucítění s druhými. Víme také, že řada podstatných procesů v mozku se odehrává ve chvíli odpočinku a ne úsilí, což by mohlo objasnit fakt, proč nás řada skvostných myšlenek napadá při sekání zahrady a ne při pracovním zápřahu. Jiné pokusy vrhají nové světlo na pochopení lidské bolesti a traumatu. Například sledování mozkových změn u lidí, kteří zažili v dětství sexuální zneužívání, ukazuje permanentní změny ve zvýšeném vylučování stresového hormonu. Mechanismus, kterým řídící centrum reagovalo na hrůzný zážitek v minulosti, přetrvává a selhávající hormonální regulace způsobuje člověku celoživotní pocity úzkosti a utrpení. Petr Třešňák, Respekt
Bylo to možná největší Havlovo překvapení a zároveň i největší satisfakce jeho života, srovnatelná s těmi pozdějšími mocensko-prezidentskými: když zjistil, že v malém chartovním společenství se modeluje celý svět. Co víc (jak napsal opět v roce 1984): „Jediný zdánlivě bezmocný člověk, který se odváží nahlas zvolat pravdivé slovo a který celou svou osobou a celým svým životem za ním stojí a je připraven za ně tvrdě zaplatit, má kupodivu větší moc, byť by byl formálně jakkoli bezprávný, než v jiných podmínkách tisíce anonymních voličů.“ Později, s ohledem na vývoj doma v Československu, Havel několikrát napsal, že Chartu považuje za princip rodící se nové společnosti a že si těžko umí představit okamžik, kdy Charta ztratí smysl. Přesně to se však de facto stalo, dokonce brzy po listopadu 1989; někdo by měl přesně pojmenovat, co podstatného to zpětně pro dějiny Charty znamená. Pavel Kosatík: Václav Havel Moc bezmocných
Důchodový systém je silně zdiskreditován v otázce své spravedlnosti a principu odpovídajících dílů, které by z něj jednotliví pojištěnci měli získat. Tato diskreditace nahrává nadčasovým univerzálním řešením, která předkládají tzv. reformátoři. Jejich legitimita vychází z manipulace s čísly (například vytváření virtuálních parametrických modelů), dezinterpretace demografického vývoje hraničící se sociálním inženýrstvím, a zejména pak z historické přítomnosti v debatě. Nástroje, které ke své legitimizaci používají, jsou známé i z reforem na Západě, ale naprosté české unikum je jejich výjimečné postavení ve veřejném prostoru. S obdobnou situací se můžeme setkat i v oblasti reformy vysokého školství nebo zdravotnictví, kde působí stejně výrazné osoby. Princip spravedlnosti je narušován ve způsobu výběru pojištění, kdy jsou, a to dávám jen příklady nejznámější, poškozováni studenti na vysokých školách, ženy a ostatní lidé s přerušovanou pracovní kariérou (nezaměstnaní), zahraniční pracovníci a nebo naopak nesmyslně zvýhodňovány nejvyšší příjmové skupiny obyvatelstva zavedením stropů pojištění. Na porušování principů odpovídajících dílů (equity) upozornil před nedávnem Ústavní soud a upozorňují na něj dlouhodobě zprávy OECD. V zemích OECD je považován za důstojný důchod 60-70% předdůchodové mzdy jedince. V ČR se pohybujeme někde okolo 40%, výhledově 30% průměrné mzdy a za situace, kdy rozdíl mezi nejnižším a nejvyšším českým důchodem se dá počítat v řádu stovek, spíše desítek eur. Jedno jestli jste předtím vydělávali o desítky tisíc korun (a tisíce eur) víc. Při tak křiklavém porušení základních principů, na kterých stojí systém důchodového pojištění financovaný průběžnými mezigeneračními transfery, je zřejmé, že vztahy solidarity se rozpadají. Už jen proto, že této solidaritě nemůžeme rozumět, protože co je solidárního na tom, když platíme do černé díry, ze které nemají nic ani dnešní důchodci (naši rodiče a prarodiče a lidé stejného věku) a ani já, až budu ve stejné situaci? Na vyplácení minimálního životního minima, které slibují současné vyhlídky do důchodu, stačí bez problémů normální daňová zátěž. Jenže všichni zúčastnění ví, že tímto směrem se řešení nemůže ubírat, protože až příliš zvyšuje riziko reálné chudoby. A chudí občané tvoří chudý stát. Ondřej Novotný http://www.blisty.cz/2010/6/15/art53100.html
Ano, žijeme na dluh, stejně jako většina států. Nejde přitom jen o státní dluh, o který se starají politikové, jde také o dluhy domácností nevyčíslitelný dluh ve vztahu k přírodě, o dluh ve vztahu k lidem z rozvojového světa, kde se pro nás vyrábějí věci často za úděsných podmínek. Koalici rozpočtové kázně ale nepůjde o vyrovnání, nýbrž o přesun dluhů. Kapitalismus, kde většina peněz vzniká ze závazků, bez dluhů nemůže existovat… Stát sníží dluhy, většina lidí bude naopak chudnout a zadlužovat se, neboť si budou muset kupovat zdravotní píši nebo vzdělání, malá skupinka bude naopak dramaticky bohatnout. Tereza Stockelová, Ondřej Slačálek, A2 12/10
Ve výcviku zvířat existují dva přístupy. Trestáním přerušovat aktivitu pro nás nevýhodnou. Odměňováním podporovat a povzbuzovat chování z našeho pohledu žádoucí. Záleží na tom, jaký přístup si cvičitel vybere. Po 2. světové válce se komunikace mezi lidmi, ale i směrem ke zvířatům posuzovala z kybernetického hlediska. V posledních dvaceti letech přidala evoluční biologie další aspekt, že přijímající a vysílající strana nemusí mít vždy zájem, aby informace byla přenesena nebo přečtena co nejlépe. Ze samotné informace totiž může člověk i zvíře přečíst něco dalšího o tom druhém a někdy takové odhalení není žádoucí. Když se uplatňuje výcvik spojený s trestáním, buduje se ve zvířeti pocit, že zájmy nejsou společné, stane se ostražitější, snaží se přeložit, co vlastně signály znamenají. Při odměňování jsou oba naladěni na nejefektivnější přenos informace, protože je ve společném zájmu, aby si co nejlépe rozuměli. Poznámka: A co děti, malé i ty školní: mají si kde hrát?
V debatě o přestávce v práci se jedna kolegyně zmínila, že měla erotický sen s jedním kolegou. A protože ho jmenovala, a on byl přítomen, začali jsme se smát. Dotyčná dáma se pak na toho kolegu obrátila se slovy: „To bych do vás nikdy neřekla, pane inženýre!“
