Opravdu si vážím přírody, mám ji velice rád. Nesnesu ale, když se setkám s projevy ničení přírody. Když poprvé na jaře uvidím pařez po známém stromu, mám velice negativní, poměrně silné emoce (bezmocný vztek, nenávist atd.) Připadá mi, že čím více mám rád přírodu, tím více mám vztek, když se setkám s opakem lásky k přírodě. Už jsem se naučil v životě přijmout různé věci, ale tohle se mně nedaří. Nevadí mi, když je to nutnost (třeba kvůli bezpečnosti), ale kvůli různým formám sobectví to doslova nesnesu. Cítím nenávist k lidem (fiktivním, nikdy jsem je neviděl), kteří vraždí mé přátelé, za které stromy, ptáky atd. pokládám. Jak se na to podívat z hlediska pozitivního myšlení? Naznačím hned z několika rovin proč, co a jak, a bude na každém (pozorném) čtenáři, aby si výsledný recept složil sám.
Přisuzování lidských vlastností zvířatům, přírodě (a jejich očekávání), ale i bohům, se označuje řeckým slovem antropomorfizace (personifikace, od anthropos, člověčí, lidský, a morfé, tvar, utvářet): polidšťování, zlidšťování, neadekvátní přenášení lidských vlastností, lidského chování a prožívání do mimolidské společnosti, např. do zvířat, přírodních sil i neživých věcí.
Proto si na tohle neadekvátní antropomorfizování dejme pozor. Copak začneme nenávidět přírodu za to, že kromě krás oplývá i cunami, zemětřesením, tajfuny? Copak začneme nenávidět kočku za to, že si tak krutě pohrává s bezbrannou myší a pak ji slupne jak malinu (nebo kunu, která slepici jen zadáví, slupne hlavu a vypije krev, a ostatní zanechá)? To člověk sám (přesněji, program jeho mysli, kontaminován vnějšími negativní i vlivy) určuje, jaké znaménko bude mít výsledný obrázek: milovník obrázků, psů a vegetarián by, pokud by neměl žádné informace o tom, co je zač, Hitlera obdivoval. Ve většině případů zbrkle a negativně soudíme, aniž bychom měli dostatek informaci, nebo aniž bychom uměli vidět a vnímat v souvislostech.
Právě tohle neadekvátní přenášení lidských vlastností, lidského chování a prožívání do mimolidské společnosti, např. do zvířat, přírodních sil i neživých věcí je běžnou lidskou metodou, jak se vypořádat s něčím, co (zatím) člověk nechápe. Je to trik mysli (a polidštění rozumem nepochopitelných sil přírody umožnilo přežití druhu a vznik náboženství), ale také past (ega, aby zklidnilo psychiku). Ale tak jako je oheň dobrým sluhou ale zlým pánem, a adrenalin výhodným energetickým mobilizátorem (systém útok nebo útěk), při špatné konstelaci vnějších i vnitřních vlivů to pak končívá diktaturou nebo schizofrenií a neurózami). Tohle přenášení špatných vlastností do jiných končívá diktaturou nebo schizofrenií a neurózami. Člověk, který záměrně ničí přírodu (a kácí, nebo ve vlastním sobeckém zájmu dává kácet aleje) je vlastně jen vnitřně nejistý a nešťastný (tak jako každá agrese je jen obrana). Buddhista (a člověk pozitivně myslící) ví, že nenávist škodí spíše jemu samému a snaží se takovým lidem pomoci (zbavit je jejich utrpení).
Na počátku této negativní antropomorfizace bývá i spěch.
Člověk nemůže neantropomorfizovat, jeho sociální mozek se automaticky a podvědomě zapne a bude reagovat jako na živého tvora klidně na počítač, hrací automat, nebo pařez… jen je třeba to s tou antropomorfizací, jako ostatně se vším, nepřehánět.
Chceme vidět plody sotva zasadíme semena. Domníváme se, že když začneme jíst vegetariánsky (nebo cvičit jógu), že se změníme nejdéle tak za měsíc. Když začneme pozitivně myslet, neznamená to, že automaticky začneme vše kolem sebe i pozitivně vidět a vnímat. Chce to nejméně ty tři měsíce (ale jen pod podmínkou, že náš nácvik bude velmi intenzivní), anebo oněch pověstných sedm let (za které se vymění všechny buňky v těle). Když mám hlad a chci si uvařit rýži a nedočkavě ji začnu hltat za pár minut, mohl bych oprávněně nenávidět jak rýži, tak svět za to, že je to tvrdé a nestravitelné.
Celá desetiletí propaguji jednoduchou metodu, jak přelstít tělo (a náladu): probudím-li se nevrlý a negativně naladěn, stačí stoupnout si před zrcadlo a (z počátku násilně) zvedat koutky úst nahoru a pouštět je dolů. Aspoň třicetkrát. Jde o ty koutky úst nahoře. Když je nám totiž dobře a jsme pozitivní, jaksi automaticky se usmíváme. Máme přitom, také automaticky, koutky úst nahoře. Tenhle proces se ale dá obrátit: jsme-li negativní a nenaladěni, stačí chvíli vytahovat kousky úst nahoru, a tělo spustí tentýž proces produkce endorfinů (přirozených opiátů) a nám bude, zevnitř, pokud vytrváme aspoň pár měsíců, automaticky, dobře (začneme uvažovat a vnímat pozitivně). Tzv. neuroplasticita mozku, tedy že se jeho části výrazně zvětší a zefektivní tím, co nějakou dobu děláme (použitý software spoluvytváří hardware), je jedním z velkých pozitivních objevů neurověd posledních dvou dekád (a současný pokrok začal tím, že někteří lékaři začali pozitivně myslet: přestali studovat nemoci, ale začali studovat zdraví).
Když začneme pozitivně myslet, naučíme se dvě věci: zaprvé vidět to dobré v čemkoliv, jakkoliv to na první pohled vypadá negativně. Například invaze Číňanů do Tibetu v 50. letech min. stol. byla a je věc genocidně negativní. Jenže dnes existují aktivní tibetská centra v mnoha zemích světa, kde se překládají posvátné texty, které by se jinak na světle civilizovaného světa nikdy neobjevily, povědomí o tibetské kultuře dnes mají miliony lidí, kterým by jinak první setkání s rachotivou hudbou a mručícími mnichy připadlo nesmyslné a až nepříjemné. Je to otázka volby prizmatu (tedy způsobu, jak se na to či ono díváme) a i ta se dá natrénovat. Když se na nějakém semináři objeví zvláště negativní účastnice (nebo účastník), „hrajeme“ jednoduchou slovní hru: někdo popíše velmi negativní, nepříjemnou situaci ze svého života, a my ostatní mu navrhujeme, co na ní je, či mohlo by být, pozitivní.
A zadruhé, a to souvisí s výše naznačeným spěchem, se naučíme vidět a vnímat svět a věci a jevy v něm v souvislostech a správných proporcích. Nemůžeme přece očekávat, že po třiceti, padesáti letech pilného tréninku negativního myšlení, které začíná už v raném dětství (kdy nám maminky, v obavě abychom si neublížili, prakticky všechno jen zakazují), pokračuje ve škole (kde nás vězní a neumožňují být přirození, tedy rozběhaní, zkoumající a hravě experimentující), na vysoké škole (kde nás nutí učit se již překonané věci, zapomenout na hru a poslušně se zařadit), budeme za pár dnů či měsíců pozitivního myšlení celí pozitivní. Tělo a mozek potřebují na celkové přeladění delší čas (žádný kulturista či skokan do výšky přece nečeká, že bude mít obrovský biceps nebo že skočí 230 cm po pouhém měsíci tréninku).
Roky užívám hezkého příměru: není cesta k míru, mír je cesta. Pro naši negativně porozenou a vychovanou společnost, ovlivněnou spíše slogany typu „boje za mír“, je tahle věta zatím nedoceněna a nepochopena. V parafrázi bych tedy mohl napsat: není cesta k pozitivnímu myšlení, pozitivní myšlení je cesta. Nezačnu (myslet a především přirozeně jednat) pozitivně jen tím, že budu o pozitivním myšlení přemýšlet. Jediný způsob niterné pozitivní transformace je prostý: začnu myslet pozitivně, a přes námitky a výsměch ega z počátku, nějakou dobu vytrvám. Ještě jinak, naučím se (automaticky, tedy v oněch podvědomých dvou desetinách vteřiny, než naskočí program racionality a ega) vnímat svět a sebe pozitivně (jako když si Tibeťan vymáčkne flák hořčice na slavnostní roucho, nebo si nakopne palec: to je radostí!).
Buddhismus (a některá spíše přírodní „náboženství, “) odjakživa tvrdí, že „je to jak to je“, tedy že jediný problém tkví v tom, že člověk sám, tím, že vše antropomorfizuje, skutečnost zkresluje. Očekává pak, že se zvířata, příroda, nebo ostatní lidé, budou chovat tak, jak očekává: vkládá do věcí, jevů a situací svá (iluzorní a nereálná) očekávání – a pak je zákonitě zklamán a začne nenávidět. Přitom stačí změnit způsob, jakým věci a jevy vnímám, tedy zpozitivnět vlastní vnímání, a ona pomyslná láhev bude vždy z poloviny plná (a tělo bude automaticky reagovat pozitivně, jako neustále s koutky úst nahoře). I psycholové dnes vědí, že ti, kteří usilují o úspěch, jsou často méně spokojeni než ti, kteří se dokáží vyrovnat se situací tak jak je.
Na původní „problém“, například když uvidím pařez tam, kde ještě nedávno stál strom, je tedy možno se (zpočátku tréninkově, poněkud „nuceně“) podívat pozitivně: co je na tom dobrého? Co je dobrého na kůrovcem zničeném lese na Šumavě? Dnes už víme, že tak jako léčená rýma trvá sedm dnů, a neléčená týden, ať ten les vytěžíme, nebo tam holé kmeny necháme padnout, příroda si poradí (jen v jiném, značně delším než lidském či politickém čase jednoho volebního období): právě zetlelé kmeny a pařezy vytvářejí další výživné a životadárné prostředí pro nové stromečky, ale také pro stovky druhů hmyzu a jiných živočichů. Člověk nemůže neantropomorfizovat, jeho sociální mozek se automaticky a podvědomě zapne a bude reagovat jako na živého tvora klidně na počítač, hrací automat, nebo pařez… jen je třeba to s tou antropomorfizací, jako ostatně se vším, nepřehánět.
Co se stalo, nemůžeme „odestát“, když se ale naučíme každou situaci vidět z té pozitivní stránky (co je na tom dobrého?), nalezneme správný a adekvátní postoj a také z něho vyplývající řešení.
Člověka (antropos) pak nebude neadekvátně utvářet (morfovat) svět, který obvykle, negativně naladěn, vidí jen z té negativní stránky (jeho láhev je vždy z poloviny prázdná), tedy negativně, ale on sám bude spoluvytvářet nejen svůj vlastní, ale i okolní svět… a ten bude (protože i my budeme), i přes cunami, zemětřesení, nebo propuštění z práce, nebo další „nový“ pařez poblíž oblíbené cesty, celkově pozitivní. Každá krize je šancí něco pozitivně změnit. Byly to každoroční záplavy (tedy něco negativního) na Nilu, které umožnily vznik egyptského bohatství a kultury, a byly to globální katastrofy, které umožnily vznik savců a tedy i homo sapiens.
