Pravda je taková, že naprosto normální je být deset procent bdělého času smutný a dalších deset procent naštvaný, tvrdí psychoanalytik MUDr. Miroslav Borecký (jehož se na deprese vyptával depresemi postižený novinář). Protože v nenormální společnosti většina lidí nedokáže rozeznat, co je normální (normální je tvářit se, že je normální, že v českých firmách stráví zaměstnanci až 30% času vyřizováním soukromých mailů a surfováním, nebo že normální jsou medikalizované porody, zatímco rodička, která porodí zdravě a šťastně doma je obviňována z něčeho, co se vymyká z normy), pokusím se naznačit, jak je důležité být schopen rozeznat, co je (nebo původně bylo, nebo by mělo být) normální.
Mnoho z návyků, které jsou v naší společnosti považovány za normální, se ukazují být příkladem utkvělého bláznovství. John Michael Greer
Novinář na sebe mimoděk prozradil smutný fakt, že na své deprese už desítky let bere denně čtyři pilulky antidepresív (což zákonitě ovlivňuje jeho myšlení a psaní), ale tím, že (i ve vlastním zájmu) posbíral informace o depresích a tzv. lidech s hraniční osobností, a uvádí je jakoby na omluvu svých úletů, „nastavil zrcadlo“ nejen sobě a potažmo i celé společnosti, ale i myšlení citovaných lékařů a psychoanalytika. V nenormální společnosti je zkrátka každý nenormální normální, ale to pokusy vydávat nenormalitu za normu neomlouvá.
Pan doktor Borecký nastoluje úplně jiný pohled na deprese, píše novinář v článku Ne nemoc, ale duše zabíjí v Reflexu (28/10). Většina depresí se odehrává v duších hraničářů. Lidé s hraniční osobností jsou prostě labilní a mají černobílé vidění světa. Umějí milovat a nenávidět, ale nic mezi tím, a proto se více než snadno zklamou (v lékaři, v prášcích, v sobě). Nesplní představu o sobě, a zabijí se… (článek byl inspirován sebevraždou Petra Muka). Takto strukturovaní lidé se zvýšenou měrou objevují mezi umělci a kriminálníky… a hůře než u zdravých lidí jim fungují antidepresíva. Přitom takto či jinak problémově strukturovaných je alespoň třicet procent populace, a léčí se z nich jen zlomek, cituje odborníka.
Psychoanalytik tak mimoděk (nejen novináři) prozradí skutečné příčiny psychicky labilního stavu populace (a hraničních osobností lidí s depresí a důvody jejich sebevražd a samozřejmě také celospolečenské epidemie nenormality): „Ne deprese, ale jejich duše je zabíjí.“ Rozuměj, absence povědomí o duši.
Je-li člověk schopen uvažovat „normálně“, tedy zdravě, musí mu nakonec (i s ohledem na výše uvedená tvrzení) dojít, že skutečná příčina současného bezprecedentního nárůstu depresí je také v tom, že lidé „duši“ ztratili: o duši a duchovnosti se oficiálně nemluví a nepíše už více jak půl století. A na druhé straně, že jediným skutečným lékem není potlačovat příznaky (této a jiných duševních a sociálních nemocí), ale začít tam, kde to začíná, u duše. Kdyby stejnou energii, jakou lidé s depresemi věnují vyhledávání informací o svém postižení, věnovali vyhledávání informací o tom, jak fungovat normálně, proces pozitivní transformace a vyléčení by už započal. Kdyby stejné finanční prostředky, věnované každý rok na vývoj a výrobu psychofarmak a jejich reklamu, byly věnovány osvětě a výuce metod, jak být zdravý a šťastný, a kdyby stejné množství peněz, které jsou vydávány na propagaci negativních jevů a metod (alkoholu, cigaret…normální je přece nepít a nekouřit), byly vydávány na propagaci metod vedoucích ke zdraví a štěstí, mohla být celá společnost už dávno někde úplně jinde.
Tvrzení, že je naprosto normální být deset procent bdělého času smutný a dalších deset procent naštvaný, snad odpovídá realitě… ale jen z pohledu člověka, který se každý den a celý život nenormalitami profesně zabývá, a navíc žije ve společnosti, která už pomalu zapomíná, co to je být jen tak, ze samé podstaty existence, zdravý a šťastný. Před lety jsem někde našel zjištění psychologů, že „každé zdravé dvouleté dítě se samo od sebe směje každých 35 vteřin“. Kam se tahle šťastná normalita v dospělosti poděla? Píšu o tom celá desetiletí: začíná to nezdravým těhotenstvím, z toho a z ignorance porodníků vyplývajícím traumatickým porodem, autoritářskou výchovou v rodině i ve škole (trestáme děti za to, co nemohou, a nechválíme za to, co se jim povedlo), a pokryteckou morálkou ve společnosti.
Co je tedy (původně) normální? Naprosto normální člověk by měl umět být většinu bdělého času neustále šťastný (a tedy zdravý), jako to malé dítě. Pokud vůbec přijde nějaké „utrpení“ (úraz, infekce, povodeň, sesuv půdy, cunami), má natrénovány metody, jak zůstat nad věcí…a tedy problém umět, neušpiněn negativní emocí či v té společnosti panujícím (zlo)zvykem, prostě vyřešit. Pozitivním myšlením vytrénovaný člověk (dnes nejčastěji buddhista) se neustále směje (i pokud si nakopne palec nebo si kydne hořčici na slavnostní roucho), a jak si všiml i dr. Koukolík, bývá „sluníčkem v kolektivu“ (problémy vnímá jako výzvu a možnost dalšího poučení a osobnostního růstu).
Píšu zde o tisíciletími vyzkoušených metodách, vedoucích k objevu a nacvičení „duchovnosti“: umění zvládnout emoce a být zdravý a šťastný pomocí některé z forem meditace (tedy metody, jak zklidněním a zvládnutím negativních emocí zefektivnit práci mysli, a následně, protože mozek se hardwarově mění tím, co dělá, viz termín neuroplasticita), je cesta nejen k normálnosti, ale i k naplnění lidských potencialit.
Kdyby se již školáci učili o rozdílech mezi muži a ženami, nebo o tom, jak se umět pohádat a přitom uznat argumenty a případné vítězství oponenta, nebo o emocích a jak je zvládnout (jako to například dokáží v tibetských klášterech), kdyby mohla každá holčička, která poprvé menstruuje, tento přechod do světa dospělých oslavit (a získat tak pozitivní, normální přístup ke svému tělu a ženství a zázraku mateřství), kdyby byl každý lékař placen za to, že udržuje svého klienta zdravého (a kdyby mu onemocněl, sebrali by mu prémie), kdyby si stát spočítal, že příjmy z prodeje alkoholu a cigaret jsou ve srovnání s výdaji na péči o nemocné spotřebou těchto drog způsobenou nesrovnatelně menší… naznačuji, že my dnes bereme za normální, že kuřáci a alkoholici (a deprivanti) jsou nákladně léčeni znovu a znovu, a neúctou k těhotenství a porodu „vyrábíme“ další generaci agresorů a teroristů: už považujeme téměř za normální, že těhotenství je nemoc a musí se léčit operací, a že stáří je něco nekvalitního atd. atp.
Je bohu a nám všem žel (v naší nenormální společnosti plné neurotiků a postižených lidí) normální tvrdit a nakonec uvěřit tomu, že 30% lidí je „problémově strukturovaných“, a tedy že je normální být 10% bdělého času naštvaný nebo smutný. To je stav, před jehož podstatou neutečeme tím, že budeme zavírat oči anebo převrátíme pojmy a nazveme nenormalitu normálností. Tak jako když lékař vysvětluje pacientovi, že je nenormální, když se člověk po padesátce snadno dotkne špiček u nohou, není to zdravé, není to v pořádku…
Opakuji: normální je být od dětství šťastný, zdravý a zvědavě směřovat k duchovnosti. Vědecky ověřeno: člověk, který je duchovní (něco duchovního pravidelně delší dobu, nejlépe celoživotně, a nikdy není pozdě, dělá), je šťastnější, zdravější, soucitnější a ekologičtější (efektivněji fungující mozek dokáže domýšlet dlouhodobé důsledky činů) než ten tzv. normální.
P. S.: Kontrolní otázka – co je tedy na naší současné společnosti normálního? Normální (tedy 10% bdělého času smutný, a dalších 10% času naštvaný) čtenář začne vypočítávat další negativní jevy, (ne)normální duchovní čtenář začne vypočítávat sto a jeden pozitivní jev kolem sebe…
