Reagan a Mao, všichni jsou stejní. Kissinger i Sadat. Stačí se jim věnovat, trochu tance, vychlazené šampaňské… a za hodinku dvě z nás byli přátelé na celý život. Někdejší filipínská první dáma Imelda Marcosová, citovaná v textu písně Davida Byrneho
Britský parlament málem schválil na žádost muslimských organizací zákaz zesměšňování náboženství. Rowan Atkinson proti němu vedl kampaň s varováním:„Když se nám zakáže dělat si srandu z náboženství, brzy to bude znamenat konec srandy vůbec.“ A nemýlil se, už je to tady. Průkopníkem je šírazská univerzita v Iránu, která v květnu zakázala hlasitý smích jako projev neislámského chování, spolu s pestrým oblékáním, lakováním nehtů, líčením tváře a vysokými podpatky. Její iniciativy se hned chopilo ministerstvo vnitra, které na celostátní zákaz podobných „neislámštin“ věnuje sumu zvíci půl druhé miliardy dolarů – v rámci „léčení kulturních a společenských nešvarů“. http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/benjamin-kuras.php?itemid=10280
Jaká je životní filosofie, taková je praktická politika. V české společnosti je silně zastoupen a zdá se, že převládá, vulgární mechanický materialismus. Jeho aplikace v politice je jasná. Je to především sociální darwinismus. Je-li původem vzniku složitých a komplexních struktur v přírodě náhoda a jejich testem boj o přežití, je to tak i v lidském sociálním životě. V ekonomickém boji právem vítězí silnější (chytřejší, bezohlednější, lépe vyzbrojený), a kdo by si přál kooperaci, je stoupencem nebezpečných ideologií. Kritériem kvality například vzdělání nebo vědy je ekonomická konkurenceschopnost. Stejně tak v politice nevítězí program, o němž ta či ona strana přesvědčila voliče. Vítězí ten, kdo získá víc prostředků na kampaň, kdo slíbí víc pragmatických výhod (státních zakázek, nižšího zdanění) sponzorům volební kampaně. Český materialismus těžko srovnatelný co do své intenzity s jinými zeměmi téže civilizace činí ze všeho zboží. Obchoduje se už téměř se vším. Nezištná služba je anomálie a ti, kdo se jí věnují, například sociální pracovníci, jsou za tuto odchylku od tržních pořádků po zásluze trestáni. Odilo Štampach
Podle britského psychologa Hanse Eysencka existuje něco jako „kuřácký typ osobnosti“. Takový člověk bývá bezohledný, agresivní, snadno se rozčílí a rád riskuje. „Podle jedné teorie chybí kuřákům pokora, která společně se vzpurností přispívá k tomu, že je jim relativně lhostejné, co si o nich lidé myslí“, píše David Krogh, autor knihy Smoking: The Artificial Passion. Osobnost kuřáka vykazuje nápadně vysoký index antisociálnosti. Nejlepší bude zakázat takovou osobnost zákonem. Možná je ale kouření také projevem nemoci. Ukázalo se, že existuje silná vazba mezi kouřením a depresí. K depresi zase vede nízké sebevědomí, nejistota, citové problémy nebo život ve stresujícím prostředí. Cigareta v takovém případě funguje jako laciný lék. V mozku zvyšuje produkci látek, které mají antidepresivní účinek. Podobně jako to dělají chemicky vyrobené léky, třeba Zoloft. Kuřák bez cigarety je jako pacient bez léku. Jestliže je ale kouření projevem deprese, stačí vyléčit depresi a bude po problému. S tím si farmaceutické firmy určitě poradí. Tablety určené k odvykání kouření se staly hitem. Nadšení dlouho nevydrželo. „V průběhu druhého pololetí 2007 byly hlášeny případy sebevražedných myšlenek a sebevražedných pokusů pacientů užívajících Champix. Tablety nebo cigarety? Sebevražda nebo rakovina? Těžká volba. Nejlepší bude zakázat depresi zákonem. Napadlo mne, jestli kouření také nějak nesouvisí se stavem společnosti a neviditelnou rukou trhu. S otravováním ovzduší a pitné vody, s kácením stromů a zabíráním orné půdy pro stavbu supermarketů, s prolamováním těžebních limitů, s černými stavbami prominentů, s agresivitou řidičů, s jízdou ministra vnitra bez SPZ, s vlezlou reklamou, s hulvátstvím politiků a všudypřítomným stresem. Možná je kouření symbolem chování společnosti, která usilovně pracuje na vlastním zničení. Nejlepší bude zakázat takovou společnost zákonem. MUDr. Jan Hnízdil
Někteří čtenáři v diskusi pod článkem o naprosté absenci současných českých elit napsali, že každý národ má své elity, zpravidla více či méně do určité doby skryté. A že jich ani Češi nemají zrovna málo. A jeden čtenář poznamenal onu druhou půlku, že svobodu působení či manévrovací prostor těchto elit zajišťuje /či blokuje/ právě to, jak moc je ostatní rozpoznají a uznávají. Jak jsem již napsal výše, v Česku toto zatím nefunguje, částí díky dlouhým desetiletím socialismu, zčásti díky tomu, že si lidé neuvědomují, že skutečné elity jim toho mohou daleko více dát, než vzít. Důvodem je i to, že lidé nejsou schopni vidět v souvislostech, najít tedy ve spleti událostí příčinu a následek, oddělit je od sebe a pak je navzájem zase pospojovat. Ba naopak, dokonce často chybně příčinu vydávají za následek a roztáčí tím nekonečné komické karmické orgie. Jiří M. Mašek, osud. cz
Někteří hoši v lese při hře nahlas mluví a dohadují se. To je další takytábornická chyba. V lese má být i při nevzrušivější hře ticho jak v kostele. Zbyněk Petráček cituje deník Jaroslava Foglara z 2. května 1945 (LN 24.7.2010).
Liberalismus je sice fajn, ale co je moc, to je moc. Pokud se tyto věci, které asi každý slušný člověk považuje (nebo aspoň donedávna považoval) za nemravné, provozují kdesi v příšeří a na okraji společnosti, lze to asi tolerovat – ostatně to zde bylo vždy. Pokud se ovšem z takových lidí začnou média dělat celebrity a téměř vzory životního úspěchu, je to už příliš. Nejhorší je, že ta otrlost je už taková, že možná už většina lidí jen nechápavě řekne „A co je to „nemorální“? Co je to „stud“ nebo „cudnost“? Ať si každý dělá co chce, vždyť se na to nikdo nemusí dívat, vždyť ti herci to dělají dobrovolně, je to byznys jako každý jiný! A ty obdivné články v novinách o tom také nikdo nemusí číst, nikdo se ani nemusí dívat na bilboardy propagující bordely, resp. „noční kluby“, nikdo nemusí chodit do heren a vypěstovat si hráčskou závislost, není-liž pravda? Proč bychom měli ve svobodné společnosti omezovat jakékoli podnikání, když si to trh žádá?“ Promiňte, ale docela bych se přimlouval za nějakou „cenzuru“ a výrazné omezení takovéhoto špinavého podnikání, ať už je to organizování prostituce, provozování hracích automatů či natáčení a distribuce pornografie. Nevím, jestli by obhájcům neomezené svobody v této oblasti nevadilo, kdyby se takto živily jejich dcery či sestry. Rozhodně ovšem nevolám po nějaké prudérii amerického typu, kde se ve filmu nesmí objevit jakákoli nahota. Rozdíl mezi erotikou a pornografií je ovšem velmi dobře definovaný. Jak už jsem řekl – co je moc, to je moc… Z jedné z nejhezčích věcí v lidském životě dělat něco špinavého, hnusného a prodejného… Fuj…Jsem docela přesvědčeným zastáncem moderní liberální společnosti, oponuji názorům, že, jak říká jeden můj známý „svět se řítí do ďáblovy řiti“, ale tu přehnanou toleranci či dokonce obdiv k tomuhle typu „podnikání“ považuji za jasnou známku úpadku naší civilizace. Člověk si nemůže nevzpomenout na příběh o Sodomě a Gomoře… Václav Hořejší, Česko je na špičce výroby pornografie
Skupina Velvet underground tvoří zásadní část americké kulturní a společenské historie. Říká se, že když vydali desku, prodalo se jen 500 kusů. Zato ale každý, kdo si ji koupil, pak založil dobrou kapelu. Daphne Carrová, americká kritička (LN 24. 7. 2010)
Definice počítačového viru vznikla kdysi z klasického biologického viru, čili takto označená havěť se musí sama replikovat a rozmnožovat. S rozvojem internetového sociálního života se však klasické viry dostaly do menšiny a na internetu dominují červi, trojští koně a útočníci, využívající ve velké míře metod sociálního inženýrství. Denně vzniká až 200 tisíc unikátních škodlivých kódů, jež zaznamenávají virové laboratoře. Juraj Ferenc, ředitel Esetu
Porod dítěte je navzdory jeho téměř totálnímu přesunu do medicíny stále obtížně uchopitelnou mystickou skutečností, která zasahuje jak sociální, tak osobnostní struktury. Každý z nás je na to jinak připraven. Umí-li současná medicína nabídnout technickou virtuozitu při tomto jedinečném ději, určitě ještě neumí nabídnout zvládnutí spirituální dimenze, která je rovněž podstatná. Pokud „primitivní“ společnosti měly tento elementární proces v existenci člověka a tím i lidstva ritualizován do podoby, která měla „ošidit“ zlé síly, nemyslím si, že naše civilizace došla v duchovním poznání dále; spíše naopak. Člověka rozsáhle přesahující zkušenost zrození se nedá zjednodušit na „převoz do porodnice“, stejně tak problematika smrti nespočívá jen v „převozu těla do krematoria“. A tak se postupně z magických praktik a rituálů staly choroby spojované s pozitivistickou vírou, že je vyřeší technologie. Možná by stálo za úvahu, podívat se na kvantitativně prudce narůstající problematiku funkčních čili somatoformních poruch, tedy takových, kde ani při nejusilovnější snaze nelze nalézt patologicko-anatomický podklad, také jinou optikou, než optikou farmaceutických firem.
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/radkin-honzak.php?itemid=10374
