Jak vnímáte C. Castanedu a jeho knihy, svět dona Juana a praxi „čarodějů“ z jeho skupiny? Případně co si myslíte o praxi magických pohybů (tensegrita), kolem které se rozbujel systém „masových“ seminářů?Napsal mi čtenář a tak se pokusím naznačit, jak se na tento fenomén dívám z odstupu. Fenomény už mají tu vlastnost, že se vymykají hodnocení ano, ne. Kauza Castaneda, jehož sebrané spisy v českém dnes překladu leží (až na pár zájmu výjimek typu věčný student a zakřiknutá studentka) většinou ladem na policích knihkupectví a knihoven, je z podobného rodu. Vyjmut z kontextu doby a tehdejšího (nejméně etnografického) paradigmatu dnes vypadá tehdy slavný (až mýtický, jakýsi novodobý indiánsko-šamanský a homérovský) vypravěč a spisovatel překonaně a „na smetišti dějin“ právě tak jako sbírka vinylů nebo, to snad ještě ne, svazky Dějin KSČ. Jenže to bychom s vaničkou vylili i dítě.
Když mi přátelé z Berlína vozili (v angličtině) první dony Juany, hltal jsem příběhy mladého amerického etnografa, který se jakousi osudovou náhodou stal duchovním žákem indiánského šamana a „čaroděje“, právě tak jako američtí, němečtí nebo jiní studenti: s červenýma ušima vzrušením. Po letech oficiální etnografie typu Zlaté ratolesti nebo přece jen modernějšího, ale také zhusta ze studovny o etnických věcech píšícího Levi-Strausse, to byl závan čistého větru. Tisíce mladých lidí v celém demokratickém světě začaly studovat cizí etnika ne s fotoaparátem a magnetofonem v ruce, na které se skvěly zlaté hodinky, ale tak jako hrdina Castanedových knih: skromně, ve snaze nijak neovlivnit kulturu a zvyky studovaného etnika.
Dnes Castanedovy knihy vyvolávají tytéž úvahy, které (dovolte tu paralelu) vyvolává Alois Jirásek. Ve své době vykonal tolik potřebnou práci na uvědomění národa, a tak mu budiž řada nepřesností a nereálných fabulací odpuštěna. I Jiráska, právě tak jako Castanedu, by přece u současných kritiků mělo „omlouvat“, že psali romány ke čtení, nikoliv vědecké a historické práce. Právě tak psal o Tibetu Lobsang Rampa (jehož Třetí oko bylo i u nás bestsellerem a i ve světě, jak uznale komentoval dalajlama, udělalo pro rozšíření povědomí o tibetské kultuře a životě víc než kdokoliv jiný, přestože se ukázalo, že tento Kanaďan nikdy v Tibetu nebyl) nebo pro tehdy ušlápnutou českou duchovnost Eduard Tomáš (románem Milarepa).
Něco jiného jsou první tři Castanedovy knihy (ty další už asi psal spíše na nátlak svého vydavatele), a něco jiného je pak další a další nastavované čtení (a to, co se z toho pak vyvinulo a co dnes plní semináře tensegrity). Možná se mýlím, ale, při vší úctě, když se někdo rozhodne, že vytvoří nějakou metodu, a vytrvá, dopadne to s ní (a s ním) pak často jako s jinými věrozvěsty, a v nedávné době s Hubbardem a dianetikou, Pogačnikem nebo Chobotem: po období výsměchu následuje období úspěchu a… devalvace učení, které svému zakladateli fungovalo, ale předáváno už jen žáky žákům zdogmatičtělo (nebo se dokonce stalo jen předmětem snadného výdělku).
Zajímavé je, že zatímco knihy čarodějek jsem dokázal pročíst bez problémů všechny, které se postupně objevily v knižním vydání, u knih Castanedy jsem se dostal pouze k páté, kterou jsem nedokončil (i když koupené je mám všechny). Došlo u mě k zahlcení množstvím informací, které se snažím dodnes vstřebávat. Právě zhuštěnost a konzistentnost jeho zkušeností je skutečně velkým oříškem, který se bez praktického zkoušení a postupného zvládnutí alespoň části uvedených dovedností, nedá rozlousknout, píše čtenář, a ťuká hřebíček na hlavičku: učení, které je tak „západně“, levohemisférově složité, jako bylo nakonec to Castanedovo, se neujme. Nebo jinak, jeho složitost by měla případné zájemce rovnou odradit. Co je složité, je konstruktem (a míří do) levé mozkové hemisféry, a tedy jiným než kýženým směrem. Zápaďan nadšeně sledoval indiánské čaroděje (a tibetské lamy) právě proto, že nabízeli spíše pravohemisférové (vztahové, neverbální), holističtější vnímání světa. Jistá ukecanost pozdních Castanedových knih-románů (mimochodem, je to neřest i dalších amerických duchovních a jiných spisovatelů: jsou tam totiž placeni od slova) je dalším varovným signálem českému zájemci, který si nechce k tomu zmatku ve své mysli přidat ještě další.
V 80. letech min. stol. jsem dostával od přátel v USA starší čísla časopisů (New Age Journal, East West Journal, Tricykle, Yoga Journal, Magical Blend aj.), ve kterých se Castaneda často zeširoka probíral (třeba i ve formě rozhovorů s jeho někdejšímu studentkami), a když jsem se na něho a jeho knihy ptal Ram Dasse, Ruperta Sheldrakea nebo Ralpha Metznera, odpovídali i oni poněkud vyhýbavě: první knihy se jim líbily, Castaneda sám už méně. V této souvislosti (co se týká propagace šamanismu a změn západního bělošského postoje k „domorodcům“) se ovšem přímo nabízí Dalího citát: „Jen ať se mluví o Dalím, i kdyby se o něm mělo mluvit dobře.“ Jinými slovy, kdo z vás to má, pánové, tu až kultovní světovou slávu (více jak 17 milionů čtenářů v sedmnácti jazycích), tolik i odborného zájmu, a v tom lidském smyslu slova (nehledě na knihu jeho bývalé ženy) úspěšnou kariéru, řadu studentů, tisíce přednášek ale i dokonalou anonymitu slavného spisovatele? Na život jednoho (mexického nebo peruánského a posléze) amerického studenta a intelektuála docela dost, že?
Nebo ještě jinak: když se ptali Mao Ce-tunga (v dávných dobách, kdy platil za moudrého státníka a miliony mladých lidí na Západě studovaly jeho rudou knížku), co si myslí o kapitalismu, odpověděl: „Ještě je příliš brzo na odpověď…“ Možná bude z tensegrity něco jako západní verze Falun gong (ale je stále lepší, když její praktici cvičí tělo, než kdyby jen četli a kritizovali), možná zapadne tak jako desítky dalších ve své době senzačních a módních duchovních metod. Hodnocení Castanedy, jako ostatně vše, je a musí být přísně individuální. Pokud někomu tensegrita funguje, a vylepší jeho postoj k životu (a ostatním), třeba tak jako tai-či, proč ne. Ovšem zenově napsáno, snažit se roky pochopit a zvládnout systém, který je svou podstatou jinému než autorovi nepochopitelný, je mrhání časem a energií.
Naznačuji, že je třeba brát roli Castanedy a jeho přínos vývoji západní společnosti spíše s vděkem a pozitivně, a uznat, že se mu podařilo, tak jako málokomu, změnit paradigma: od dob prvního seznámení s donem Juanem statisíce zápaďanů vnímá indiánské „domorodce“ a jejich (ale i naši) duchovnost (a možnosti mysli a vůle člověka) úplně jinak, než před Castanedou. A že se nedokážeme pročíst jeho posledními romány? Možná od nich (a Castanedy) chceme příliš (včetně toho, co musíme vykonat jen my sami). Bez Castanedy bychom se o šamanismus moc nezajímali.
Mimochodem, Viliam Poltikovič se vrátil z Peru, kde natáčel film o situacích, podobných těch v Avatarovi, a v rozhovoru pro časopis Sedmá generace řekl: Šamanismus není nic primitivního, jak je asi v obecném povědomí. Jde o úžasně hluboké, otevřené a inspirující duchovní poznání. Vždy se v tom promítá obdivuhodná individuální osobnost daného šamana často až renesančního typu (nepřipomíná to dona Juana?, pozn. aut.), který si umí stáhnout z jakéhosi vesmírného internetu jakoukoli informaci. Šamani mají velké znalosti o léčivém působení rostlin, dokážou s nimi přímo komunikovat a rostliny jim samy sdělují, jak působí a jde je najdou…“
