Jaký mají smysl umělé kulisy kolem nás, tzv. Matrix? Když vezmu v potaz, že tady má vše smysl, napsal mi čtenář po přečtení článku Matrix v Londýně a jinde. A protože to je dobrá otázka, pokusím se naznačit několik souvislostí a možností. Je to asi jako když se ambiciózní rodič řečnicky a s lomením rukama ptá osudu, jaký má smysl, že jeho dítě (které se učí chodit) tolikrát spadne na zadek.
Soudíme příliš často příliš ukvapeně a podle zrovna panujícího „matrixu“ v našich myslích. Občas se studentů ptám, jaký je smysl hrušky. Za těch asi 30 let jen jeden jediný odpověděl správně (protože už po týdnu semináře tušil, proč se ptám, a tušil, že v mé otázce bude jistě nějaká past na běžné myšlení): aby shnila. Smysl hrušky je spadnout na zem a shnít, aby tak semínko mělo kolem sebe dost vlhka a biologického materiálu pro optimální podmínky zakořenění další potenciální hrušky. Moudrý tedy ví, že hruška na stole (a semínka v záchodu a splaškách) nebyl účel evoluce.
Lidstvo, které není moudré, se učí být moudré, a neumí to jinak, než metodou pokus – omyl. Každé dítě mnohokrát spadne na zadek (vycpaný plínami), ale pak chůzi zvládne, a někdy to dokáže nejlíp na světě (maličký Ussianek Bolt si také mnohokrát sedl na zadek). Jen málokdo je ale génius a stejnou chybu už nikdy nezopakuje, protože se skutečně poučí… ostatní si „nabíjí držku“ neustále (jsou nepoučitelní). Lidstvo jako celek se neustále vyvíjí, i za cenu zjištění, že některé chyby jsou příliš drahé: kolik civilizací vyhynulo, protože se jejich populace přestala učit, nebo nebyla schopna zvrátit ke katastrofě mířící tendence?
Navíc lidský život je příliš krátký, aby člověk mohl předpovědět, co se stane s tím nebo oním vynálezem za sto či tisíc let. Kdybych se zeptal starých Římanů, jaký má smysl vést vodu do měst olověnými trubkami, odpověděli by rovnou: je to po všech stránkách lepší a rychlejší a trvanlivější způsob. To, že my dnes víme, že právě pomalá otrava olovem byla jednou z příčin zániku jejich světové říše, je Římanům samotným k ničemu. Podobně jsme donedávna netušili, jaký je smysl slepého střeva. Teprve po dvou stech letech západní medicíny víme, že se v něm po každém antibiotickém vyprázdnění znovu expresně namnoží pro naše trávení tak užitečné bakterie.
Zkusme se zeptat jinak, více matrixově: jaký je smysl hackerů a výrobců počítačových virů a červů? Pesimista by odpověděl, žádný, jen zdržují a sypou písek do soukolí vývoje společnosti. Optimista by řekl „učí nás ostatní ostražitosti“ a léčí nás z naivity (protože co když nás v budoucnu čekají vesmírní nepřátelé ne s anténkami, ale ve formě digitálních entit, podobných virům a červům)? Obě odpovědi jsou správné a nesprávné zároveň (jako nemá řešení paradox „Schrödingerovy kočky“… jeho smysl je právě v tom, aby poukázal na dualitu světa atomů a zároveň nesmyslnost našeho snažení dostat jednorázovou a navždy platnou odpověď).
Americká novinářka Kathryn Schulzová v knize Being Wrong: Adventures in the Margin of Error píše o experimentu, který r. 1902 provedl na berlínské univerzitě profesor Frank von Liszt. V semináři se začali dva studenti hněvivě hádat a jeden z nich pak vytáhl pistoli. Studenti v panice se snažili skrýt, do toho se pokusil zasáhnout profesor – a zazněl výstřel. Profesor upadl na zem. Svědci, kteří nevěděli, že to všechno bylo zinscenované, byli odvedeni ven a měli svědčit podrobně o všem, co viděli. Všichni to měli úplně špatně. Svědčili o dlouhých monolozích od lidí, kteří se na scénu dívali, ti přitom neřekli vůbec nic. „Slyšeli“, že tématem hádky bylo asi deset nejrůznějších, zcela fiktivních záležitostí, od partnerek přes dluhy až po zkoušky. Viděli všude krev, ale žádná krev tam nebyla. Většina lidí měla většinu faktů špatně a i ti nejlepší svědci nabízeli obraz, který byl fikcí z 25 procent. Čím víc si byli svědci jisti, tím víc se mýlili. Pokaždé, když se tento experiment provádí, jsou výsledky stejné. Důsledky jsou šokující, lidé nejsou schopni přesně popsat událost velkého významu, kterou právě zažili na vlastní oči. Co to vypovídá o našich schopnostech analyzovat složitější otázky? Naše schopnosti vnímat svět a argumentovat jsou zoufale omezené a svět je neuvěřitelně složitý. Díváme se na vesmír brčkem na pití. Takže hlavní otázkou není, jestli se člověk často mýlí, ano, mýlí. Skutečnou otázkou je: usiluje člověk o tom porozumět svým chybám a poučit se z nich? To lze ale dělat jen tehdy, umíte-li přemýšlet o svých chybách zdravým způsobem.
Naše smysly nás klamou a vytvářejí nesmysly. A tak skutečný smysl takových jevů, jakým je např. stále zřejmější existence matrixu, tedy jakéhosi iluzorního prostoru, ve kterém nevíme, že jsme v něm (a chováme se podle tam platných pravidel, jakkoli jsou, viděna zvenčí, nesmyslná), v tom dlouhodobém smyslu zjistí možná až vnuci našich vnuků (když to dopadne dobře).
Smysl všech těch individuálních chyb (našich vůdců) a tedy i celých společností (když to, opakuji, dopadne dobře), ovšem je a bude v neustálém vylepšování softwaru a zmenšování, odhmotňování hardwaru: v neustále dokonalejší koherenci (myšlení a nakonec i vědomí). Ve zefektivňování způsobů, jakým vnímáme, a jak umíme následně zefektivnit mozek a mysl. Jaký je smysl vynálezu bruslí nebo skateboardu? Aby si každá další generace vylepšila mozek a byla tak připravena na věk počítačů.
Jinými slovy, i zde je jediným řešením duchovnost, osvícení. Pravidelnou meditací a budoucími psychopřístroji zefektivněný mozek (pravidelným tréninkem soustřeďováním se mysl naučí vysílat své „paprsky“, tedy myšlenky a ideje, stále koherentněji, ne jako světlo svíčky, nebo baterky, ale jako laser, jehož poselství doletí kosmicky daleko) se kromě mnoha jiného evolučně připravuje na věk vesmírných letů a pobytů. Abychom byli v budoucnu schopni se na vesmír (či naše pozemské lidské problémy a výzvy) dívat ne brčkem na pití, a ani ne Hubbleovým dalekohledem, ale ještě něčím daleko výkonnějším. A k tomu nám pomáhej i stále lepší zvládnutí digitálních technologií, aniž bychom padli do pasti nesnesitelně snadné tendence nechat se zmatrixovatět.
To už jsme ale na poli sci-fi: hledím směrem k představě, že jednou budeme schopni vědomí, zatím pevně ukotvené v hmotě, přenést do světa frekvencí. A kvantových přeskoků. Mimo náš dosavadní časoprostor.
P.S.: Kdybych se zeptal Jakea Scullyho, hrdiny filmu Avatar, jaký byl smysl toho, že byl zmrzačen a musel ze zamořené Země, uprostřed boje s pozemsky chamtivými lidmi, jako avatar (lidský software v umělém těle) by nevěděl. Ale na konci, když se jeho vědomí otevřelo ve formě blankytně modrého třímetrového a dokonalého těla příslušníka kmene Na´vi, by mu stačilo jen protáhnout se, zeširoka otevřít zlatavé oči, a velikou silnou čtyřprstou rukou ukázat obloukem na tu divokou nádheru přírody planety Pandora.
