Poslední dobou mě napadá, co byste napsal o jinak uvažujících Asiatech, když byste viděl to, co vídám v celé Asii. Např. Ind bez váhání odhodí papír, obal, plechovku přímo pod nohy. Jinde je to samé smetiště. Ve mně jako pravohemisférákovi trne, napsal mi čtenář. Přiložil i fotografie (jednu z Thajska níže přikládám). Hm. Každý hledač sebe sama (a také duchovnosti) vychází z vlastních dobových a kulturních indoktrinací: Čech, jsa vychován a vzdělám v „češství“ (ve všech ohledech a detailech, na které si vzpomenete), samozřejmě posuzuje (i v oblasti duchovnosti) jiné a cizí informace vždy podle svých vlastních zkušeností . A mýlí se a je zmaten nejen co se týká „odlišnosti“ např. ženských, ale i asijských názorů na svět (a duchovnost), a na to, co je či není u nich dobré (a míním tím nejen jídlo, ale především zvyky a mravy).
Přítel, dlouhodobý jógín, se dostal do ášramu svého gurua do Indie. Po nějaké době dokonce mohl škrábat brambory, a jednou dostal za úkol vynést slupky a další zbytky zeleniny. S kyblíkem marně hledal nějakou popelnici, nebo kontejner, nebo aspoň hromadu, nebo jámu, do které by to mohl vyhodit. Zmaten se vrátil, ale dostal tutéž informaci: prostě to vyhoď. Tak to s bolavým srdcem zahrabal po písku, ale nemohl usnout a v noci se šel ještě jednou podívat, kam by odpadky mohl lépe uklidit. Jenže tam žádné už nebyly. Místní zvířátka to našla a vše uklidila. A českému jogínovi došlo, že jiný kraj, jiný mrav, a to, co jemu připadá jako odpad, poslouží jiným živým bytostem jako zdroj tak vzácné potravy, a to, co mu připadalo jako poušť, bylo koryto vyschlé řeky, které se dvakrát do roka rozvodní a voda vše uklidí dočista.
Zažil jsem partu Indů, jak ráno prováděli očistu těla. Tolik hlasitého smrkání, krkání, někdy i zvracení jsem nikdy předtím ani potom nezažil. Podobně hlasití jsou například při jídle i Japonci. Čech by poznamenal něco o jejich nevychovanosti, ale nevychovaný a neinformovaně nezdvořilý by byl on. Naznačuji, že bez autentických zážitků z pobytu v jiných zemích a kulturách nemáme nejmenší právo jim cokoliv vyčítat, nebo dokonce radit.
Arogantní západní hudebníci a skladatelé symfonií se celá desetiletí pošklebovali primitivní indické klasické hudbě (ani neznají akordy!), dnes víme, že zatímco symfonie neléčí a neharmonizují, indické rágy v podání hudebníků, duchovních učitelů, stále léčí a duchovně povznášejí.. a západní stupnice jsou, na rozdíl od těch indických, z hlediska posvátné geometrie lidské kostry a toho, co se děje ve světě a vesmíru kolem nás, rozladěné. Klasičtí indičtí mistři hudebníci měli a mají pravdu, když říkají, že my Zápaďané jsme hudební barbaři. Právě tak povrchní odsudek bílých porodníků nad obrázkem chudé Indky, které denně masíruje své mimino, se ukazuje velmi nespravedlivý a neopodstatnělý. Ukazuje se, že právě tahle prastará masážní technika, kterou ovládá každá vesničanka kdekoliv v Indii, by mohla zachránit a vyléčit tisíce špatně porozených novorozenců na Západě (odkaz je na článek o zázračném oživení předčasně narozeného chlapečka, kterého lékaři již odepsali, ale matka vytrvale miminko tiskla k sobě a hladila, a ono ožilo). Podobně by se mohli o schopnosti „bělochů“ zvládnout emoce a moudrost vyjadřovat i tibetští lamové. Primitivní šamani znali a znají více léčivých rostlin a lépe než celá západní farmacie. Každý Cikán dokáže okamžitě zahrát na kdejaký hudební nástroj, zatímco my se to musíme dlouhá léta učit na konzervatořích.
I takový zdánlivě relevantní leč arogantní úšklebek západní civilizace nad těmi nekulturními domorodci, kteří neznali kanalizaci, dnes zhořkl: ukázalo se, že černozem z Amazonie, která dnes umí nahradit umělá hnojiva, pesticidy a genovou techniku a tím i perspektivně podkopat zezdola moc agrárních velkokoncernů jako BASF nebo Monsanto, a která se nevyčerpává, nýbrž naopak, může sama sebe obnovovat, je geniální vynález a může možná spasit naši civilizaci. Směs lidských výkalů, dřevěného uhlí za pomoci kyseliny mléčné a žížal. Jak primitivní, že (vyhledejte si terra preta a Ute Scheub)?
Jisté je, že ten současný svět asijských kultur, které dlouhodobě fungovaly, je infikován a kontaminován (kokakolizován, viz film Bohové musí být šílení) západními zvyky, a také množstvím oněch obalů a papírků a konzerv. A protože to Indové vidí ve filmech, chtějí to taky, a pak ze zvyku a tradice odhodí i plechovku a plasty právě tak, jako jeho prarodiče odhazovali palmové listy. Tehdy vše příroda spolehlivě „uklidila“, dnes to nefunguje. Zatímco okolí se změnilo, lidské zvyky jsou neměnné a změnit je je velmi pracné. V tomto ohledu jsou lidé právě taková zvířátka, jako třeba indické krávy: ty si také nevšimly, že svět je dnes jiný než před stovkou let, kdy procházet se po ulicích bylo bezpečné (a ježek také evolučně nezareagoval na vznik a nebezpečí pneumatik aut tak, že by mu bodliny ztvrdly do hřebíků).
Dejme jim (tedy Indům, Asiatům a dalším, kteří si nevšimli těch změn kolem) čas, tak dvě tři generace, aby našli vlastní způsoby úklidu. Nevnímejme to, co tam děje, rovnou negativně (protože i my máme spoustu másla na hlavách).
A v té nejhlubší osobní rovině jde o nácvik umění vnímat cokoliv nového a neznámého jako dítě: s překvapením, ale pozitivně. Jak věděl už i Jan Ámos, jakékoliv kvaltovní odsuzování a povrchní kritizování toliko pro hovado dobré jest…
