Primo Levi ve svých vzpomínkách na koncentráky nacistického Německa líčí, jak při jakési tyfové epidemii byl jeden z baráků v lágru pohromy zcela ušetřen: příčina byla neočekávaná – ani lepší výživa, ani nějaké dezinfekční opatření, ale stařena, která každý večer vyprávěla pohádky. Naděje, jakkoli klamavá, je klíčově důležitá nejen pro lidi, ale i pro zvířata: v nepěkném, ale poučném pokusu vhodíme dvě laboratorní krysy do dvou stejných nádob s vodou. Ta kontrolní se utopí zhruba za hodinu, ta, které přidáme krychličku polystyrénu o hraně zhruba jednoho centimetru, která budí klamný dojem, že by se na ni snad dalo vylézt, to vydrží hodin čtyřiadvacet. Stanislav Komárek o důležitosti naděje a víry…
Klaus se hrozivě mýlí. Při vší úctě, jíž se cítím být povinen k hlavě státu jako instituci, musím upozornit na přímé a akutní ohrožení demokracie, plynoucí z projevu prezidenta republiky na půdě Poslanecké sněmovny. Mám na mysli část jeho parlamentního projevu, jíž vyzývá k redefinici role Ústavního soudu; ovšemže v souvislosti s loňskou volební záležitostí. Prezident republiky soudí, že suverénem v zemi je parlament, jinak též „primární zdroj moci“, a že všechny ostatní moci – výkonná a soudní – jsou odvozeny z jemu svěřené moci zákonodárné. Skutečně mě vyděsil Po Robespierrovi mi nikdo nenahnal tolik strachu. Hierarchie, do níž prezident seřadil státní moci, je vysloveně vadná, ostře protiústavní a hlavně – hrozivá. Soudí, že od parlamentu jsou odvozeny všechny ostatní moci ve státě včetně výkonné a soudní. Nikoli. Předešleme, že všechny zmíněné moci jsou pojaty v ústavě tak, že právě jimi, jejich prostřednictvím vykonává státní moc lid. Jsou pojaty jako rovnocenné. Není mezi nimi vztah superiority (moci zákonodárné), ale oddělenosti a vzájemných brzd; každá má své a ostatní do ní nemohou zasahovat. Řekněme to jasně: parlament nevládne, vláda nevydává zákony a zejména soudní moc je nedotknutelná..Idea nadřazenosti parlamentu není totiž nová. Předvedli ji Francouzi krátce po zboření Bastily a v čisté podobě pak parlament jakobínský. Vydal ústavu a vydával zákony, též vládl, vyšetřoval, soudil a popravoval. Tento pokus se – jak známo – nezdařil a systém založený na ideji svobody skončil krvavě. Jan Kalvoda, který už dlouho není v politice, a proto se může odvážit takto psát „proti“ Klausovi.
Za vlády premiéra Klause používaly všechny vládní strany černé peníze, téměř jistě z privatizačních úplatků. Partajní účetnictví se vymýšlelo po hospodách, tak vznikl i pověstný Lajos Bács či Radjiv M. Sinha. Statisíce korun se nosily v igelitkách (jedna se dokonce našla osiřelá po konci tiskovky ODS) – a to byly jen drobné. Celé velkolepé kongresy, kde taxíky vozily lidi zadarmo a nejdražší karlovarské hotely měly dveře dokořán, se platily „mimo účetnictví“. Vzpomínáte na lehkost, s kterou Klausův ministr Kočárník přenechal Českou pojišťovnu soukromé firmě a poté do ní sám nastoupil? Na firmu Housing and Construction, která dostala v roce 2002 bez výběrového řízení smlouvu, aby za 125 miliard postavila dálnici do Ostravy? Dálnice bude za rok hotová – a bude (postavena někým jiným) o nejméně 55 miliard levnější. Řekněte si nahlas: padesát pět miliard navíc. Za těch idylických časů se po nejvyšších patrech ministerstev pohyboval také jakýsi Srba, který si objednal vraždu Sabiny Slonkové… Paměť je až příliš milosrdná. Bolest přebolí a z frustrací se stávají humorné historky. Bohužel je tady Google – a jemu ani Klaus neuteče… Petr Kamberský
Když jel před časem Sean Connery po Edinburgu taxíkem, zaskočil řidiče tím, že dokázal pojmenovat každou ulici. Jak to tak přijde, ptal se řidič. Jako kluk jsem tady rozvážel mléko, odpověděl slavný herec. Řidič na to: A co děláte dnes? Reflex 36/10
Existuje nový směr v psychologii – takzvaná pozitivní psychologie, která tvrdí, že záleží na každém z nás jak budeme šťastní. Zkratka (ebo) v článku O slasti, která se nazývá houbařením, Víkend MF Dnes, asi tak 2600 let po Buddhovi
Obecně platí, že přehodnocení společenských procesů i mezilidských vztahů probíhá razantněji a je radikálnější než kdykoli předtím (včetně všeho, co se zvláště ve východní Evropě dělo před dvaceti lety). Kapitalismus, jak jej známe, se řítí do propadliště dějin. Týká se to každého z nás a obzvláště se to dotkne těch, kteří si to ještě neuvědomují. Jelikož tzv. krize nutí veškerenstvo neotálet s hledáním řešení, povede to k větší kreativitě ve všech oborech lidské činnosti. A to nejen na technologickém, ale také na tvůrčím poli. Obecně se odhalí prázdnota konzumních, pseudokulturních produktů, stejným způsobem, jako se odhalují perverzity fungování finančních systémů a nadnárodních, na maximalizaci zisku orientovaných útvarů. Globalizace je nezastavitelný proces, který snad začíná na konci středověku a je produktem evropského osvícenství a následného formování světa, jak ho dnes známe. Největší obětí globalizace je především Západ ve své liberálněekonomické podobě založené na postkoloniální mentalitě. To, čemu se říká krize, není dělící epizodou, ale procesem vytváření vskutku univerzálního systému spolužití na zemi, který konečně bude řešit dosud úplně zanedbávané, s lidskou existencí na této planetě související problémy. Existenčně ohrožené lidstvo se ohlédne po svých historických skutečnostech a přehodnotí povrchní, účelové, ideologicko-úzkoprsé zavrhování dosaženého. Lidská práva, obohacená o „práva“ všeho živého a přírody jako takové, univerzální tolerance, ale i nekompromisní kritika všech náboženství se stávají základními kameny zglobalizovaného světa. Jsme svědky nesmírně dramatického, ba přímo nádherného rozkladu našeho (finančního) světa v podobě, jak ho známe. Východní Evropu čeká dosti bolestné vystřízlivění, zvláště mezi generací mladších padesáti let, která dosud žila oblblá pozlátky neoliberálních kejklířských podvodů. Generace dnešních dvacetiletých a mladších nechá za sebou buď ve snu o vlastních bazénech, nebo ve vlastních dluzích (případně v obojím) topící se rodiče. Jsem optimista a těším se na nové. Filmový režisér Nenad Djapič, Respekt 37/10
Žijeme prostě ve státě, kde komunisté jsou stranou kulturně konzervativní a nacionalistickou, sociální demokraté jsou ideově a politicky rozežíráni pravicovými populisty na různých úrovních stranické hierarchie a autentičtí demokratičtí socialisté jsou v defenzívě. Strana zvaná dělnická, naštěstí s nevalnými volebními výsledky, je krajní pravicí, véčkaři označovaní někdy za liberální ideové pokračovatele Unie svobody nechají za sebe kandidovat nedávného neonacistu a nejeví se jim to ani po veřejné kritice jako problém a šéf občanské demokracie si za poradce v oblasti lidských práv, kterému, jak se zdá, chce svěřit agendu někdejšího státního zmocněnce pro lidská práva člověku, který obhajuje střílení do demonstrantů, mučení zajatců, omezení všeobecného volebního práva a možnost nastolení pravicového autoritativního režimu. Myslím, že všechny jmenované -ismy ztratily smysl. Důležitá je celková tendence společnosti. Odilo Štampach
Nenapadlo vás někdy, že těmi, kdo skutečně donutí a dostrká obyvatele ČR a nejen je, ale celou Evropu k zvolení nějakých dalších Hitlerů a Stalinů, jsou všichni ti, co už dvacet let lžou? O vždy nevinných Cikánech, o kterých nařizují, aby se jim říkalo Romové. Kteří hlásají, že je jedině správné, když dovolíme muslimským přistěhovalcům na Západě demolovat celá města a proměňovat je na oblasti povalečství a agrese. Ti, kteří dovolili, aby nenávistní mulláhové přišli do evropských měst a hlásáním fanatismu, násilím a strachem vyrobili z potomků první vrstvy pracovitých a koexistujících muslimů fanatiky a příživnickou generaci? Z potomků těch, kteří do Evropy vlastně utekli nejen kvůli penězům, ale také pro pocit svobody? A my jsme tu hrůzu, před kterou utekli, za nimi dovezli do Evropy? Václav Vlk st.
Byla jsem na konferenci v Británie. Kamarádka z Holandska vyprávěla, že tamní společnost se fašizuje, jde totálně doprava, a neexistuje síla, která by se to snažila zvrátit. Rakušanka popisovala, jak je u nich ticho, které zavládlo po univerzitních protestech z minulé zimy. Vůbec bych si proto západní Evropu neidealizovala jako místo, kam lze „zdrhnout“. To může být zároveň i dalším vysvětlením oné (společenské) pasivity. Pocit, že není kam „zdrhnout“… že neexistuje žádný alternativní projekt, vize společnosti. Chybí vize lepší společnosti. Socioložka Tereza Stockelová v rozhovoru pro Literární noviny (asi nečte tento blog a mé knihy s řadou článků a praktických metod, jak vizi hledat, objevit a začít realizovat)
Už tam nechtějí žít. Z Itálie prchá stále více vzdělaných a mladých lidí, protože strnulá společnost jim nechce dát šanci. Josef Kašpar, Respekt 37/10
