Celostránková diskuse na téma Vieweghovy poslední knihy Biomaželka, moderovaná redaktorem Jiřím Peňásem (ve víkendové příloze LN Orientace, 9. 10. 2010) cele naplnila skeptické hodnocení současných médií v tom smyslu, že noviny jsou plné aktualit, ale nikoliv informací (Aktualita a informace totiž není totéž, jak věděl již německý filozof Hans Georg Gadamer, který zemřel před osmi lety, když napsal, že informace je jen takový druh sdělení, jehož význam s nabývajícím časem roste, zatímco aktualita je takový druh sdělení, jehož význam se s nabývajícím časem blíží nule, upozorňuje Karel Hvížďala): chtěla být aktuální, ale byla o ničem.
Diskutující, snad kromě stručných poznámek spisovatelky Petry Hůlové, knihu Michala Viewegha vůbec nepochopily. Úplně mimo mísu byla Jiřina Šiklová, neinformovanost prokázala výtvarnice Markéta Baňková, a správně začala, ale v diskusi byla odsunuta na slepou kolej zasloužilá matka a předsedkyně Hnutí za aktivní mateřství Petra Sovová. Být Vieweghem, asi bych byl notně zklamán. Přinejmenším tak, jako jsem zklamáván vždy, když mi na nějaký můj fejeton na toto a podobná témata přijde nějaký ten militantní e-mail od rozhořčené čtenářky, která vůbec nepochopila ani motivaci proč jsem to napsal jak napsal, ani smysl článku. Říkávám na jejich adresu už jen, že „jsou úplně mimo mísu“.
I otázky kladoucí redaktor projevil notnou touhu po aktuálnosti, ale informací z diskutujících dam mnoho nedostal (snad se zalekl ženské přesily, protože jeho recenze románu byla v pořádku). Část prostoru ztratil otázkou „přečetly byste si tu knihu, kdybych vás o to nepožádal?“, část věnoval zcela zbytečně termínu BIO (a zarazil se tak na pojmu, o který v knize vůbec, ale vůbec nejde), a své nepochopení prokázal a korunoval otázkou: „Nejde spíš o překvapivý návrat k tradičním ženským rolím, tedy mateřství, výživa, přiblížení se přírodě a přirozenosti? A neměli by muži být rádi, že místo aby se žena honila za kariérou, tak má radost, že vypěstovala ředkve?“
Jauvajs, bude muset asi zareagovat autor diskutované knihy, o tom to přece vůbec není! Jediná, kdo knihu dobře (rozuměj: správně) přečetla, byla spisovatelská kolegyně Hůlková: „Ona se stará perfektně o rodinu, ale v honbě za bio jaksi zapomíná, že tam je ještě on, tedy její manžel, který jí to všechno umožnil. On má pocit nevděku, odstrčenosti. Vlastně se mu nedivím. Jí ale taky ne.“
Spory o tom, jestli je hrdinka románu žena tradiční nebo emancipovaná, nebo jestli spisovatel jen řeší problém který má s dobou (Hůlová), jestli to je jen šikovně napsaná reflexe určitého jevu (Šiklová), anebo jakési přiznání že se to děje (Poněkud mne to děsilo, protože je to o mně, Sovová) jsou také zcela mimo mísu. Svým způsobem potvrdily reakce pozvaných žen obavy, které motivovaly Viewegha, totiž, že se zcela mimo zájem veřejnosti a odborníků s našimi ženami děje něco divného, a pro nás muže nepříjemného (a zase jednou platí rčení, že všechny dobré úmysly dláždí cestu do pekel). Emancipace ano, ale ne na úkor manželů! To poznámka „Mojmír věřil, že tradiční role manželky doma mu zaručí stálý zájem, a teď ji obviňuje, že je, i v té tradiční roli, moc emancipovaná“ (Baňková) je již blíže tomu, o čem Viewegh píše, a co se v současnosti vyskytuje v překvapivě mnoha domácnostech těch žen, které hlava nehlava, manžel nemanžel, vší silou míří k „emancipaci“…ale jen té své.
Kde je podle vás největší nedorozumění ve vztazích mezi mužem a ženou, ptá se moderátor, a hřebíček na hlavičku udeřila zase jen Petra Hůlová: „Nedorozumění je v úporné snaze o to porozumění. Mozek ženský a mozek mužský prostě funguje jinak a hotovo. Důležitý je být tolerantní a jednoduše se nesnažit tolik to vše chápat, což je myslím neduh mnoha žen.“
O tom, že je to problém nejžhavější současnosti, svědčí i článek žurnalisty, od kterého bych to nečekal (i když čerstvé manželství na něm asi vykonalo svůj kus práce): „Postmoderní společnost svou kritikou tradiční náplně pohlavních rolí vytvořila zmatek, v němž dovedou bez úhony přežít jen ti nejsilnější, jen jedinci s největším egem, kteří si své fungování v rodině dokážou zformovat bez ohledu na sociální konvence a jak vyhovuje jim. Všichni slabší a méně rozhodní jsou neustále vystaveni na jedné straně tlaku pudů a přírody, a na straně druhé postmoderním bludům, které nabyly ve společnosti váhy zákona a jež původní obsah pohlavních rolí zpochybňují, aniž by za ně nabídly důstojnou a akceptovatelnou alternativu. Krize rodiny, na kterou ukazují čísla o rozvodovosti a porodnosti, je z velké části zapříčiněna převládnutím levičáckých bludů v povědomí veřejnosti. Bylo by asi na místě se obávat, zda feminismus a gender přístupy nerozvrátí tradiční rodinu beze zbytku. (Jiří X. Doležal, Reflex 40/10)
Nesnesitelná mediálně aktuální lehkost, s jakou se s tímhle vším vypořádal Jiří Peňás a jeho diskutérky, je zvláště pro Lidové noviny, které jsou jednou z mála oáz, kde se ještě dá najít něco ke čtení, zarážející. Snaha o aktuálnost asi zamlžila brýle i editorům, kteří tak dovolili notně snížit laťku dosavadní úrovně jinak stále ještě seriózní víkendové přílohy.
Biomanželka je kniha, která se snaží poukázat na něco, nad čím naprostá většina (i rozvádějících se lidí) mává rukou, protože svůj neúspěch v oblasti vztahů považuje za osud, nebo vlastní selhání. Jenže co když nejde jen o individuální selhání, ale také o celospolečenský trend, jehož ignorance se nám všem v budoucnu vymstí? Markéta Baňková naznačila prozatímní neřešitelnost problému: „Když někomu, kdo se celý živo cpe tlačenkou, řeknete, že se mýlil a zadělal tak sobě a svým dětem na nejrůznější nemoci, myslíte že vám bude s radostí přikyvovat? Vezme tlačenku a omlátí vám ji o hlavu.“
Neřešitelné to vše je, jen když si budou obě strany, emancipující se ženy, i nakonec nepříjemně překvapení a zneuznaní muži, stát vytrvale na svém. Řešitelné to začne být, až se začnou obě strany sporu setkávat a povídat si o tom. První pozvánkou k otevřené rovnoprávné diskusi je možná právě kniha Michala Viewegha (ale nikoliv výše probíraná diskuse na stránkách Orientace LN, jenž je zcela mimo mísu).
P. S.: Krása i tragédie nechtěného opět zaúřadovala: v jiných novinách ze stejného dne jsem našel zprávu o tom, že ani slavné herečky nejsou vůči tomuto poznejsebesama trendu imunní. Julia Robertsová natočila film Jíst, meditovat, milovat. Hraje navenek úspěšnou ženu, která se náhle rozhodne od základů změnit svůj život. Rozvede se s manželem, opustí i nového přítele, vezme si roční dovolenou a vydá se hledat do světa co jí vlastně chybí, píše Mirka Spáčilová v recenzi. Hrdinka v Itálii objeví radost z jídla, v Indii pozná sebesmíření prostřednictvím meditace, a konečně na Bali nalezne rovnováhu… již rozkolísá její nová láska. Ha. Že to Robertsová „jen“ hrála? Kdepak, i ona už je „nakaŽena“: Chce adoptovat dítě z Indie! No nejděte se na to podívat, ženy české emancipované… Co se stalo se všemi těmi opuštěnými manželi a rozbitými rodinami film ani recenze nenaznačuje.
