Sychravé deště spustily kanonádu: do pingpongového stolu a na betonový, kořeny ořešáku zprohýbaný chodník s hlasitou ránou, a na trávník tiše přes dvě noci dopadly stovky vlašských ořechů. Tedy, letos spíše oříšků: jsou daleko menší než loni. A tak je sbírám, suším na novinách, a fénem, a jak se tak pravidelně ohýbám (mám to jako tělocvik, místo ohýbání pro míčky, protože hrát se kvůli větru nedá), užívám si detailů.
Jakmile jsem je uviděl, hned mi naskočilo: podzimní kytka, ocún. Nádherný odstín modrofialové, s červenooranžovým středem. A dozrává víno: každý den zkouším zralost (měkkost pohmatem, cukernatost ochutnáním). Po dvou větrných dnech a nocích teď listí z ořešáku padá jen mírně, takže stíhám vždy ráno sesbírat z trávníku vše rušivé, a milosrdná zelená plocha jako obvykle zklidňuje myšlenky. Při několika minulých sekáních jsem na nepravidelných místech zanechal kousky trávníku neposekané: kolečka, kosočtverce, jak mi to vyšlo. Návštěvy se divily a obdivovaly.
Dvakrát jsem ráno vytahoval noviny ze schránky celé rozmočené (vrata jsou trochu našikmo a tak když leje, dovnitř prší): sušil jsem je fénem a je to docela zábava. Čtení z pomačkaných stránek je dobrodružnější, a rituál ranního čtení je o onu etapu sušení hezky delší.
Je sezóna švestek, a u Vietnamců na Skalce a v Bruselské, když chodím z jídelny, je mají velikánské, a tak si užívám jak zralých syrových (takový suchý rohlík s luxusní švestkou, hmm), tak na koláči (na ten dnešní jsem měl jen jednu vaničku tvarohu, tak jsem do něj rozmixoval ne jeden, ale tři banány, a je to opět laskomina, ty rozpečené třetinky švestek utopené v banánotvarohové krustě na dobře propečené vrstvě koláčového dobře rozmíchaného a nakynutého těsta).
Jednou týdně je pračka poloplná (víc neušpiním, ať se snažím jak se snažím), takže ji zapnu, a pak rozvěšuju ponožky a trička a kalhoty jak na rozkládací sušák, tak na koupelnové topidlo. Celé přízemí pak voní po čerstvě vypraném prádle. Celé je to, ostatně právě tak jako všechny ty ostatní činnosti kolem zenového trávníku a sbírání ořechů, docela dobrá a navíc voňavá meditace. Koupil jsem si velikou drahou knihu Lidský mozek, a nadšeně pročtu vždy jen jednu dvojstranu jak je to nabité nejnovějšími informacemi např. o čichu, zraku a sluchu).
Před vchodem do garáže si asi centimetrový pavouk s dvoucentimetrovýma nohama začal soukat odvážně umístěnou síť (jednu stranu musel zajistit šikmo dolů dvoumetrovým vláknem). Pozoroval jsem ho dosti dlouho a vychutnával jeho mistrovství. Dokonalé dílo vytvořil během jednoho odpoledne a pak už jen tak seděl uprostřed a čekal na svou dávku energie. A pokud je mu dlouhá chvíle, může mne pozorovat jak hraji sám se sebou, o zeď, ping pong. Třetí den jsem ale, po dešti, který mu síť vůbec nepoškodil (i když nepochybuji, že síť vyžaduje, právě tak jako člověk, nebo zenový trávník, každodenní péči a sem tam i nějakou tu opravu), zjistil, že nějaký jeho kolega si vysoukal podobnou síť kousek níž. Obě sítě najedou se mi moc dobře nepodařilo vyfotit, protože japonské fotoaparáty ještě dokonalosti dolnoměcholupského pavouka nedosahují.
Noviny jsou v poštovní schránce už po páté hodině ráno (kromě soboty, to musím čekat až do půl osmé), a tak střídám ranní surfování po internetu s čtením Lidových novin. Do města jezdím jednou týdně, vyřídit důležité věci a najíst se (někdy v Beasu, ale teď i v Balaramě, a opět začnu jezdit k harekrišňákům do Góvindy). Vždycky, když se vrátím, a vždy, když odcházím, se rituálně projdu po trávníku, a pozoruji všechny rostliny a stromky kolem. Mít možnost trávníku a stromků a kytek, tedy sledovat střídání ročních dob, hezky duchovně uzemňuje.
