Mám na mysli ty, kteří svou trpělivostí a láskou (možná ale také leností něco radikálně změnit) dlouhodobě měnili až změnili své ženy. Ženy zbytečně často uječené a z podstaty své nezakotvenosti ve vlastním ženství a době až příliš často nespokojené (moudrý počítač mi navrhl jiný termín, a trefil se: možná byly opravdu nedokojené, a příčina jejich potíží s identitou byla opravdu v nedokojenosti a následné nedomazlenosti). Zatímco se o svatosti některých duchovních osobností psalo a mluvilo právě jen z pohledu duchovnosti, dovolte v jisté nadsázce zamyšlení nad jiným transformativním prvkem na cestě k dokonalosti (a svatosti) čtyř mužů…
O Xantypě toho moc nevíme, jen můžeme vyvozovat z poznámek jejího muže Sokrata (a jeho kolegů), že vyjít s ní bylo proklatě obtížné. To, že s ní vydržel, tedy svědčí spíše o jeho svatosti než o schopnosti Xantypy aspoň občas žensky prohrát. Dalších tři ženy, o kterých chci, při vší úctě, psát (vědom si dávného hesla Indů „O jiných nemluv, tedy ani nepiš, ani v dobrém“), znám z osobních setkání, a tak na ně něco prozradím, právě abych zdůraznil skrytou svatost jejich mužů…
První již nežije. Její muž byl (v dobách, kdy se duchovnost nenosila, ba právě naopak, byla až nebezpečná) velmi známou duchovní osobností, za kterou jezdily skupinky mladých hledačů sebe sama. I já jsem ji zažil, ovšem nejen usměvavou laskavou, ale i rozčilenou, křičící, ječivou, emočně rozladěnou a tudíž nepříjemnou: když to na ni přišlo, negativní emoce v chatě by se daly krájet. Druhou takovou ženu jsem obdivoval nejprve z knihy o spirálách, a pak jako výbornou zpěvačku alikvotů. Původně byla operní zpěvačka, dnes ale po celém, nejraději movitém (a tedy schopném platit velmi vysoké honoráře) světě učí alikvotní zpěv a vydělává a vydělává. Říká se o ní všeobecně, že by si pro grešli dala lámat koleno. Třetí jsem zažil častěji, a měl možnost ji vidět i v její Durga podobě: jako uječenou, rozumného řešení neschopnou a navíc hysterickou intelektuálku, která prostě na pár desítek minut vypadla z role bohyně (do které ji zasadil její milující muž).
Tito manželé žen, které jsem stručně zmínil, na sebe (nejprve asi z hormonálních, posléze ze společenských, a pak altruistických důvodů) vzali roli neustále a za každých okolností zklidněného moudrého partnera, který své právě uječené (bohyni?) neustále zdůrazňuje, jak ji miluje, jak je moudrá, jak vše vyřeší atd. A který, když už se tak kdysi ve fázi zamilovanosti rozhodl, vytrval: třeba celá desetiletí. Připomínám, že teď píši o mužích, kteří se kdysi vydali na cestu poznání sebe sama a duchovnosti, a kteří dokonce byli a jsou pro celé generace na tomto poli vzory.
Samozřejmě to poněkud vyhrocuji, ale snad se shodneme na tom, že to tak často bývá. Muži jsou oběti hormonů právě tak jako ženy. Prakticky nikdo v mládí nedá na názory a rady zkušených a poučených kolegů (Nietzche: I ten nejchytřejší si vybírá ženu v pytli), a své životní partnerky si jinak i velmi inteligentní mladíci vybírají na základě příkazů hormonů, ne rozumu (všichni slyšeli, že když chce člověk zjistit, jak bude vypadat a chovat se jeho žena za třicet let, má chvíli pozorovat tchýni, ale nikdo to nebere na zřetel). Muž to navíc má se zamilovaností a láskou daleko těžší než žena (ta zůstává sama sebou): to on se musí radikálně změnit, a z hlučného lovce a hulváta, plánujícího změnit svět nebo vyhrát nějakou válku, a neustále soupeřícího s kolegy a dalšími soky, se stává beránek, který toká, vrká a nosí té své kytky (nebo dokonce píše básně). Taky mu to, jak káže evoluce, nevydrží než ty dva roky, nutné pro výchovu potomka (do doby, než mimino bude tak vyspělé, aby bylo zřejmé, že i bez muže nějak přežije).
Stačí pár oblin a pro muže se jakákoliv žena změní v bohyni: on pak (zdrogován přirozenými opiáty a evolučními programy) nevidí, neslyší a vezme si svou virtuální a snovou bohyni za ženu. Pak ale nevěřícně pozoruje její proměnu v matku jeho dětí a vládkyni bytu či domu. Většina mužů to drogové prozření ze sna nevydrží a rozvede se, nebo rezignuje, nebo si najde mnohem mladší milenku. Několik jich ale, a právě o těch zde píši, vydrží, a právě tím, že dští svatost směrem ke svým nesvatým ženám, se svatými sami stávají.
Psal jsem zde o metodě „pošli duhu“. Tohle je podobné: pokud se muž naučí dlouhodobě svou ženu milovat (unconditionally), a vidí v ní bohyni, také ji z ní, má-li dost času a sil, vytvoří. Tohle možná funguje u starších, již rozvedených (a tedy přece jen poněkud poučených a ne již tak náročných) žen, a u těch indických či asijských (které jsou stále vychovávány k tomu, aby manžela ctily). Málokterá česká intelektuálka ale vydrží pohled na usměvavého milujícího manžela, jenž ji chválí, i když má zrovna PMS a ječí. Ty mé se rozčílily ještě víc, protož si usmyslely, že se jim posmívám.
Proto naznačuji, že výše uvedení, ale i další neznámí muži, kteří své životní partnerky svým klidem a rozvahou (a láskou, i když ne zrovna tak vůči nim slepou, jak si asi jejich ženy kdysi přály) zpozitivněli a zklidnili, jsou svatí. Doslova a do písmene.
P. S.: Neodpustím si osobní poznámku: mně ani žádnému jinému českému muži v oboru dlouhodobého duchovna se to už asi nepodaří, protože naše ženy se ani své, ani manželovy svatosti nedočkají: prostě nás dřív vymění. Vím o několika českých mužích, kteří měli ke svatosti své i své manželky dlouhodobě našlápnuto, dnes jsou ale všichni (ne vl.vinou) rozvedeni.
P. P. S. (pro nedovtipné): Radostná zvěst (evangelium) je zde hned dvojí: zaprvé, s pomocí ke svatosti směřujícího milujícího muže je teoreticky každá nespokojená žena schopna dosáhnout svatosti (a tedy té tak kýžené niterné spokojenosti s ním i sebou samou), a zadruhé, o to více by se manželky ke svatosti směřujících mužů měly snažit zbrkle je při první krizi nevyměnit (viz i odpověď manželky věhlasného anglikánského biskupa na dotaz, jestli za těch 40 let společného života někdy myslela na rozvod, nebo na vraždu: „Na vraždu často, na rozvod nikdy.“).
