Když už víme, že vše je iluze (a že nevidíme svět, ale to, co nám mysl promítá na monitor mozku, patřičně upraveno, zcenzurováno a ovlivněno právě panující emocí), pak bychom neměli mít problém s chápáním instrukcí a rad učitelů, guruů a jiných duchovních osobností (kteří jsou jen o pár desítek let před námi). Při praktických metodách, např. při práci s harou, pak rada „dej si do hary“ raději představu abstrakce, než představu konkrétní věci, nevyvolá zmatek a případný chybný směr další práce. Cokoliv si „dám do hary“, je přece také pouhá myšlenka. Medituji-li na růži, nebo obrázek gurua, nebo osobu konkrétního učitele, přestože je to jen iluze, vibrace, a ne konkrétní rostlina s trny či osoba, naskočí další (proces meditace rušící) myšlenky. Právě proto je chytřejší a výhodnější meditovat jen na symbol (bez potenciálních konotací), protože po nějaké době, až bude třeba vyprázdnit i haru, bude snadnější zbavit se představy abstraktního pojmu než (představy) růže.
To už odpovídám na otázky: Je správné dát si Vás do hary a před spánkem Vás poprosit o pomoc k rozpoznání snu? Celkově mě teď zajímá vztah mezi mistrem a žákem. Prosím napište mi něco k tomu vztahu mezi námi, učitelem a žákem. Nedokážu formulovat otázku. Je to stejný vztah jako mají třeba indičtí žáci ke guruům? Že se k němu modlí a když jsou v nebezpečí, tak na něj myslí atd.?
Jinými slovy, při práci s harou (a v duchovních metodách vůbec) je výhodnější a snazší si od samého začátku být vědom, že čím víc má symbol, se kterým v představě (v haře) pracuji, možných konotací, vztahů a ocásků souvislostí, tím víc přináší možných komplikací (a namísto abych se ega a jeho uzurpátorského vlivu zbavil, ignorantsky přilévám další olej důsledků do ohně verbálních a tedy i emočních příčin).
Bude-li žák meditovat na svého učitele jako na fyzickou osobu (i když je to jen fotografie), ať bude dělat co bude dělat, stejně se neubrání kontaminaci své mysli dalšími (nevědomými) souvislostmi: na hladinu mysli pak přidá další vlnky vlnek. Bude-li v haře mít jen čistý symbol, např. jakýsi učitelský koncept zkušenosti a schopnosti zodpovědět každou otázku, ušetří hned (spoustu energie, kterou by mozek a mysl vydávaly na zodpovídání všech těch navzájem propletených slov a vět a představ), ale i v budoucnu: až bude třeba se zbavit všeho, bude to snadné (zatímco ti, kteří tam měli dlouhá léta gurua, budou muset začít pracovat na jeho odstranění do mysli jakoby vytetovaného symbolu). Pokud už si tedy žák chce pomoci tím, že zapojí do práce na sobě samém (na zvládnutí a přeprogramování svého ega) i koncept učitele, měl by pracovat jen se symbolem toho, co pro něho učitel reprezentuje: ne tedy strom, ale jeho ovoce. Ne osoba, ale to, co učitel umí a žákovi již mnohokrát prokázal: životní moudrost, zběhlost v objasňování slovních a konceptuálních záhad buddhismu atd.
Co se týká první otázky, prosit učitele o pomoc při práci se sny je nesmysl, ten ti ve snu a při tvém usínání nepomůže. Zvláště zde platí, že co si neuděláš, nikdy mít nebudeš: co ti pomůže, že učitel práci se sny zvládl? Teď to ale trochu zkomplikuji: kdybys s ním žil v jednom bytě, a každý večer usínal ve vedlejší místnosti, a pracoval na tom, možná bys ses i „vědomě“ dokázal naladit na jeho „vysílání“ (tak jako se počítač dokáže naladit na vysílání wi-fi routeru a ty se tak dostaneš do mega-sítě informací na internetu). Nebo, ještě jinak, když „medituješ“ na učitele, který už „to“ umí, jsi uvolněný (jako učitel, který nemusí nic dokazovat) a tedy v jakékoli očistné práci efektivnější. Zase jde o úmysl a metodu JAK…
Žákovi pobyt s učitelem (třeba v klášteru) rozhodně pomůže, a později, doma, mu pak všechno podvědomě přijaté (opakuji, když žák poslouchá učitele, jen 20% informací přebírá vědomě: 80% informací jeho mysl a tělo přijímá podvědomě, a zvláště když už má zkušenosti s tím, že učitelovy rady jsou platné a posouvají ho dopředu na Cestě, necenzurovaně) pomůže zorientovat se i ve složitých otázkách a situacích, které by racionálně nevyřešil: najednou to jde a odpovědi naskakují samy.
Srovnávat (nebo dokonce zaměňovat) situaci žáka v Česku s žákem nebo dokonce mnichem v Indii nebo v Číně či Japonsku (teď mám na mysli jen ty oddané studenty, ne vzorek běžné populace) ale v žádném případě nelze: zatímco v Evropě, USA i u nás žáci pochybují i o tvrzeních Buddhy nebo klasiků buddhismu či zenu v minulosti, natož učitelů, studenti na Dálném východě bez jakéhokoliv zaváhání naprosto důvěřují čemukoliv, co jim učitel řekne nebo zadá. Proto je také jejich pokrok rychlejší… nemusí spoustu věcí dělat znovu, neopakují chyby předchozích generací: zkrátí si cestu. A proto jim pak, na určité úrovni vyčištění mysli, pomáhá třeba i modlit se ke guruovi, nebo na něho myslet: oni už (jsou pokročilí) pracují jen se symbolem, ne s představou konkrétní osoby (se spoustou konotací).
V zásadě platí, že čím méně slov a možností spuštění obvyklých algoritmů racionálního myšlení (namočeného v nezvládnutých emocích), a na druhé straně čím více (jen pozitivních!) symbolů, nikoliv konkrétností, tím bezpečnější (a kratší a efektivnější) je pak Cesta za poznáním nejen sebe sama, ale i podstaty toho všeho, za čím hledač poznání míří. Pro většinu hledačů na světě pak právě tohle symbolizuje Buddha, jako člověk, který dosáhl buddhovství. Proto je tak výhodné pracovat v haře a s harou: tam je i Buddha, buddhovství, učitel jen symbolem, další (pozitivní) energií.
Pravidelní čtenáři mého blogu už tuší, kam mířím (a co jsem naznačil v úvodu). Symbolizuje to také např. tibetský hromoklín (vadžra, dordže): kdo už jednou, díky své usilovné hledačské a očistné práci, zahlédl podstatu všeho, pak jeho víra v to je tvrdší než diamant. Opěvují to všechny sútry a opakují výroky Buddhy i všech duchovních (zenových) mistrů. Fejeton Kvantové přeskoky to naznačuje jinak, racionálněji, ale podstatě právě tak, jako metafora o kapce vody, která si připadá sama a ohrožená, ale jakmile se dostane do moře, rázem jí budou všechna ta tajemná tvrzení učitelů a Buddhů jasná: vždy byla součástí něčeho většího. Vždy to také, pokud si to poznání sama nezakazovala, nějak (i díky svým fyzikálním vlastnostem) „věděla“. A v moři rázem chápe, proč a jak jsou otázky začátečníka, například jak poznám osvícení, zbytečné a nesmyslné.
Právě díky tomu, že celý vesmír zní a řídí se zákony rezonance a interference (a dokonce to vypadá, že má vědomí a je spíše duchovní podstaty), mohli duchovní mistři zahlédnout (díky zákonu oktávy) podstatu všeho… a pak se to snažili zprostředkovat i svým žákům. Jenže slovy nepopsatelno popsat nelze, a proto museli používat (spíše pravohemisférově) metafory a symboly (a tak jako v poezii, spíše vztahů mezi slovy i mezi řádky). Správné otázky vedou k takovým odpovědím, které se (symbolicky, vibračně) dostanou ZA slova a běžné pojmy (v mysli připraveného žáka), a zarezonují s podstatou vesmíru. Ono AHA pak má někdy třeskutou podobu osvícení (satori).
