Už v polovině 80. letech min. stol. jsem si na psacím stroji napsal stručnou synopsi new age románu (něco mezi Rampou, Redfieldem a Kódem da Vinciho). Při přebírání věcí, vrácených StB v roce 1987 (rok po vazbě a následně po soudu), jsem na ten již zažloutlý list papíru narazil poprvé, založil, a před dvěma lety, při posledním stěhování, se zjevil po tolika letech, podruhé: opět jsem jej někam založil. Nedávno jsem pak jednomu zájemci vyprávěl, o čem to mělo být, a také vysvětlil, proč ten román nenapíšu.
Mladý nadšený čtenář sci-fi, zároveň ovšem zenový buddhista a žurnalista, dostane email s odkazem na článek o kloboucích obřích soch na Velikonočním ostrově. Autor článku spekuluje, že měly daleko hlubší a esoteričtější význam, než se zatím soudí. A náš hrdina si zagoogluje a najednou má v počítači stovky článků o různých kloboucích, ale také aurách na ikonách, a svatozářích na obrázcích křesťanských svatých, a dojde mu: co když je člověk na určitém stupni duchovního vývoje „detekovatelný“, protože se kolem jeho mozku vytváří aura „osvícení“ (vědění)… a co když lze tento proces obrátit a energií či vyzařováním určitých tvarových zářičů nebo sestav drahokamů (viz královské koruny) obrátit, a nošením takto upraveného či připraveného klobouku v připraveném a instruovaném člověku nastartovat takové psychické změny (následované i změnou struktury mozku), které poskytnou možnost zvládat sebe i ty druhé, nebo být telepatem, nebo umět „přepnout“ buď na svět nano, nebo svět tera (vidět DNA rostlin nebo nemocných částí těl postižených, nebo galaktické výměny energií a poměry ve hvězdách stejné, tedy rezonanční podstaty).
Jak (energeticky, magneticky?) působily různé ty tvarové zářiče a pokrývky hlav egyptských faraonů? Věděli středověcí králové a alchymisté o síle působení drahých kamenů, a věděl Karel IV. víc, než tušíme, a také proto si na Karlštejně nechal kapli vyzdobit ze všech stran drahokamy? Proč asi nosí dnešní indiánští potomci dávných Mayů i dnes ty divné tak evropsky vypadající buřinky? Co skrývají čepice tibetských šamanů? Jak (a proč) jinak energeticky působí kuželovité pokrývky hlavy ve Vietnamu a Číně? Nebo turbany Sikhů? Proč mají čarodějové v pohádkách všechny ty tak podivné a nepraktické čepice, klobouky a další pokrývky hlav (což ctí nejen pohádky české či germánské, ale i filmy s Harrym Potterem)?
Děj knihy by postupně popisoval pátrání v různých knihovnách a studium různých kultur, s tím, že každý ten historický (a samozřejmě špatně, protože dobově přeložený) text by byl postupně re-interpretován: přečten znovu, správně, tak, aby to dávalo celkový smysl. Náš hrdina by ale vždy nakonec našel nějaký ten klobouk, a s větším či menším úspěchem si jej nechával na hlavě (zkoušel tak, jestli náhodou není stále funkční, a „trénoval“ tak, z počátku nevědomě a metodou pokus omyl, ale postupem času a s počtem odzkoušených klobouků stále efektivněji, i svůj mozek).
Postupně by, jednak vlastním cvičením a meditací, a také díky zkoušení dalších a dalších klobouků, dokázal jaksi „vytušit“ i přípravy různých zištných nepřejícníků, kteří zavětřili možný profit a kuli pikle na krádež dnes již zcela zapomenutého původního tajemství klobouků, nebo se snažili pátrání přerušit nebo znemožnit. Synchronicit se ale stávalo stále víc, až hrdina „žil“ a cestoval a pátral stále intenzivněji, jakoby byl poháněn nějakou vnější silou a přestával zvládat a ji (a svůj klobouk a sebe) řídit.
Nakonec by už už tajemství vypátral, a teoreticky chápal, k čemu spěje, ale nestihl to. Nestihl se „povznést“ na vyšší energetickou úroveň, protože začaly různé regionální války o vodu a naftu, a postupně přestal fungovat internet a potom i elektrický proud. A kniha by končila popisem malého srubu někde nad Sázavou, ve kterém (mezi záhony zelí, kedluben a brambor) dožívá náš hrdina, zabalený do dek a s podivným kloboukem ze své velké sbírky na hlavě… a každou noc se mu zdají dobrodružné sny o tom, jak pátrá po tajemství klobouku.
Tož tak. A proč tu knihu nenapíšu? Mé důvody jsou jednak zdravotní (zákalek v jediném dobře vidoucím oku se po hodince psaní vždy ozve a nemohu na písmenka zaostřit), jednak „zištné“. Ne že bych ji nakonec nedokázal napsat, a ne že by nemohla mít úspěch. Jenže já od počátku píšu co a jak píšu jen proto, abych pomohl čtenářům pokročit na cestě poznání sebe samých – tedy spíše pokyny a instrukce, varování před slepými uličkami a návody na použití. Beletrie, tedy čtení pro čtení a ukrácení dlouhé chvíle, nebo jen pro pobavení, nebo potravu jen levé mozkové hemisféry, nebo jako pravidelnou dávku emocí, to mne nezajímá, s tím nechci ztrácet čas (dost na tom, jak rychle ten čas k nápravě ztrácí společnost).
Navíc, pokud bych Klobouk dopsal, a vydal, a kniha se stala bestsellerem, lidi by si mne pak v budoucnosti (pokud bude jaká) pamatovali jako autora téhle vlastně povrchní a zábavné knihy, a ne jako duchovního učitele. A zase by měli důvod proč nezačít (na sobě) pracovat. A to jim dopřát nehodlám…
A tak Klobouk nenapíšu.
