Meditace na západě (aneb tak pravil Frýbort)

13.12.2010

Spisovatel exulant (jak se označuje), s jehož názory většinou jinak souhlasím, se upřímně, leč nepoučeně rozepsal o svých pochybách, co se týká  možnosti přenosu duchovních metod (zvláště meditace a buddhismu) na jiné kultury. Je ale vedle právě tak, jako kdybych po procestování Finska napsal článek, popisující zvláště krutý zvyk těch severních barbarů: saunu. Aniž bych ji vyzkoušel, politoval bych ty ubožáky, které zbité březovými větvemi vyženou z vyhřáté komůrky do ledové vody. Kdo píše o meditaci, měl by ji nejprve nejen vyzkoušet, ale i zvládnout. A to se turistovi nepodaří, protože je to cesta a práce dlouhodobá, nejlépe celoživotní.

 Na rozdíl od pana Frýborta snad nějaké ty (více jak pětatřicetileté) zkušenosti mám, a tvrdím, že přes odlišné vnější formy a zvyky (podmíněné tamní kulturou, tradicí a podnebím), a díky společným emočním a duševním vlastnostem, jsou dálněvýchodní metody přenositelné a využitelné i zde, na západě a v české kotlině. Pokusím se tedy (nejen jemu) naznačit, v čem tkví výhody, ale také pasti meditace na Západě.

 V prvním zamyšlení na téma meditace se pisatel rovnou přiznává k fyzické indispozici zkřížit správně nohy v meditačním posezu, a svěřuje se se svým zklamáním z politického vývoje západního světa (a českého konjukturalismu), které zavinil ramdassovský termín tady a teď. Svou úvahu založil i na citaci nejmenovaného českého meditujícího, který zřejmě ono umění ovládá a svého osvícení už dosáhl. Stojí věru za to se nad jeho výpovědí zamyslet. „Ztratil jsem strach z toho, co bude, třeba kde vezmu peníze na výplaty,“ libuje si úspěšný meditant.„Beru život tak, jak přichází. Tady a teď.“ Probůh! Jestli opravdu meditace vede k takovémuto výsledku, snad by měla být zakázána zákonem, lamentuje, při vší úctě, na nesprávném hrobě, Luděk Frýbort.  Hm, zkušení žurnalisté vědí, že úroveň rozhovoru záleží na úrovni kladených otázek a tazatelově znalosti tématu, a že by se neměly míchat jabka s hruškami a příčina za důsledek.

 Frýbort svou neznalost tématu projevuje v tomto článku neustále, třeba zdánlivě logickým tvrzením, že (Orientálně meditativní) způsob, beroucí život tak, jak přichází, tady a teď, není důvodem k obdivu a nápodobě, nýbrž předzvěstí příšerného průšvihu, o čemž se snadno může přesvědčit každý, kdo zavítá do některé ze zemí – a není jich málo – kde je život ze dne na den od věků ustáleným pravidlem. Zaostalost, chudoba, nefunkční a zkorumpované vlády, špína, katastrofální přelidnění, vyčerpání přírodních zdrojů, bezohledné ničení všeho, čemu se u nás dostalo málem posvátného názvu „životní prostředí“…

 Jenže nirvána (o niž se pisatel otře vzápětí) je spíše konec stávajícího racionálního a značně omezeného způsobu myšlení, a umění vypnutí zbytnělého vládce, ega, než koncem všeho a zánikem života. Právě tak je motto tady a teď spíše návodem k použití, cestou vedoucí z pasti iluzí, které nám vnucuje pár programů mysli. Nikoliv tedy důvodem, proč je třeba Indie tak „chudá“ a zaostalá (i když v případě Indie už ani to neplatí a za deset let uvidíme, prorokuji nejen já).

 Závěry, ke kterým Frýbort s notnou dávkou ironie dochází, jsou povrchní (jako z rychlíku viděné) a založené na falešných, iluzorních dojmech nepoučeného: Život tady a teď je možný dvojím způsobem. Buď tuzemským: přenechat starost o zítřek milostivému eráru, s následky viditelnými na mnoha místech Evropy už teď. Nebo oním obdivovaným, orientálním: sednout si na zkřížené nohy a čekat, až něco shůry přijde a osvítí nás. Stav, v němž se nachází nemalá část světa, může posloužit za příklad, jaké osvícení to asi bude. Jsme ale lidé Západu, takže si můžeme počít něco lepšího: postarat se o sebe a o svůj zítřek sami. Na rozdíl od jiných jsme toho schopni.

 Omyl pisatele, ale i naprosté většiny Zápaďanů, že totiž východní cesta k poznání je metoda líného nicnedělání (vzpomínám, jak náhodný kolemjdoucí uviděl pootevřenými dveřmi tělocvičny oddíl jógy, ležící v poloze na zádech, a praktikující tzv. jóganidru, a nahlas se podivil: Dyk oni spí! Kdyby si radši zahráli basket!) dodnes převládá. Jenže meditace a práce s myslí vůbec je velmi namáhavá a vyžaduje značné úsilí i nekonečnou trpělivost. Paralelou může být údiv nešachisty nad zprávou, že mozek vrcholového hráče této královské hry spotřebovává stejné množství energie jako kopáč nebo dřevorubec při práci.

 Navíc běžně (ne)informovaný zápaďan netuší, že tisíciletími ozkoušené metody meditace (a očisty mysli a ducha) jsou dnes pečlivě studovány, a stále běžněji používány i Zápaďany. Počet buddhistických, jógových a jiných duchovních centr v USA a v Západní Evropě jde to desítek tisíců, a meditovat (klidně i v sedě na židli, nebo na speciálních polštářích z hmoty, která drží tvar, takže člověk, který nezkříží nohy na rovné podlaze, v nich sedí pevně a meditačně správně, bez  bolesti, usazen jako v postroji a trůnu zároveň). V rámci některých druhů náboženství či duchovních tradic se dokonce tvrdí, že jen díky Západu ta či ona metoda a víra přežila. Exemplárním příkladem je tibetský buddhismus, který dnes dokonce, právě na Západě, zažívá neobyčejný rozkvět. I ve Frýbortově Německu nebo v sousedním Švýcarsku dnes žijí stovky Tibeťanů (mužů i žen), kteří dosáhli západního vzdělání (a pracují jako lékaři, právníci), ale dál šíří vlastní kulturu (např. natáčejí alba tibetských manter a lidových písní), a tibetské tajné spisky jsou překládány a digitalizovány v centrech Itálie, Francie a USA.

 Teoreticky Frýbortovi jde i buddhistická tolerance: Vyznávám se z toho, že buddhismus obdivuji. Kdybych měl hodnotit náboženství tohoto světa ne podle ušlechtilosti zásad – šlechetností všeho druhu si dovedu navymýšlet sám dost – nýbrž podle dosaženého výsledku, namaloval bych mu jedničku jako vrata. Za půltřetího tisíciletí existence se už pozná, co v čem vězí; a pravím, že tak hodné, přátelské, bezelstné, veselé a nevypínavé, ochotné, až dojemně poctivé, přitom tolerantní a se svou vírou se nevnucující lidičky jako v onom buddhistickém půlkruhu mezí Cejlonem (ponechte mi toto starobylé pojmenování, netřeba být vždycky tak třeskutě korektní) a Japonskem nenajde poutník na tom světě nikde, kdyby si nohy uběhal.

 Jenže protože nedokáže zkřížit nohy, a na vlastní tělo a mysl tak zjistit, co to ta meditace je, a jaké výhody z jejího provozování plynou, padá do pasti ukvapených a na dojmech (a příkladech několika duchovních začátečníků) založených tvrzení: Jiná věc je, jestli bych se sám dovedl přeškolit na buddhistu. Nezřídka jsem na svých toulkách potkával ty, kteří se o takový transfer pokoušeli: mladíky vyčouhlé, zrzavé a nosaté, na první pohled odněkud z Evropy nebo z USA přišlé, oděné v šafránový háv buddhistického mnicha. Nosili se v něm velmi zvysoka a nevšímavě, dávajíce najevo, že oni, kteřížto již dosáhli Pravdy a Osvícení, jsou povýšeni nad tu obyčejnou, konzumní chamraď, čímž se lišili převýrazně od mnichů domorodých, veselých kluků, jimž pranic posvátného na nosech neviselo a nad nikým se povýšeně nepošklebovali, i byla radost se s nimi zastavit a poklábosit. Inu, snadno jest odíti se rouchem buddhisty; podstatně obtížnější je přeobléci si duši. Kdyby seděl chvíli delší než malou tváří v tvář nějakému skutečnému guruovi či zenovému mistru, nejen začátečníkům, nebo dalajlamovi, za chvíli by musel konstatovat, že na té meditaci asi přece jen něco je… 

Prezentovat sečtělost citací z buddhistických spisků, protože informovaní vědí, že čtením o koláči, nebo o duchovnosti, se nenajíš, pak nemá valného smyslu: …odříci se světa, zošklivit si vlastní existenci, nic nechtít, nic si nepředstavovat, po ničem netoužit, nic necítit, o nic neusilovat. Kdo to dokáže, může přerušit začarovaný kruh reinkarnací a nenarodit už se vůbec. Žádné nebe, žádný život věčný, žádná odměna na onom světě, jen konečné rozplynutí v nicotě, nula, prázdno, konečná smrt. Jmenuje se takový stav „nirwan“, po našemu nirvána.

Tak jako nelze člověku vnímat kulatost Země, a proto celé věky věřil že je placatá, tak nelze bez vyzkoušení pochopit principy a výhody meditace. Zvláště když pisatel konfrontuje a srovnává své jednostranné západní a často výhradně negativní a přehnaně kritizující myšlení a vnímání s tím z opačného konce světa: Vsadil bych se, že i ti bledolící mládenci v oranžovém rouchu a s nosíkem vysoko zdviženým, jež jsem tak cestou potkával, dříve či později – spíš ale dříve – oranžové roucho svléknou a navrátí se k západnímu životnímu způsobu, jímž poněkud překotně opovrhli; nevzpomínám si totiž, že bych někde spatřil konvertitu staršího než třicetiletého, píše Frýbort a sděluje tak jen, že moc pečlivě nehledal. Logicky pak dospívá k jednoznačnému názoru, jímž zevšeobecňuje a předem omlouvá vlastní selhání při výzkumu možností změnit sám sebe: Jinde ať si lidé žijí podle jiných vzorců, trpně a odevzdaně, ať si čekají na zkřížených nohou, až na ně přijde Osvícení, ať si usilují uniknout strázním života znehybněním, rozplynutím v nicotě nirvány. Pro nás to není. Snad existuje cosi jako Východní Moudrost, ale my zveme moudrostí něco jiného: pochopení světa a jeho funkcí v té míře, jak je člověku dáno, ne jeho popření.

 Uf. Copak buddhismus popírá svět či člověka? Tolerantní spisovatel ovšem mudruje dále: Meditace a jiné duchovní praktiky… budiž, snad opravdu v člověku aktivují jakési skryté síly a schopnosti, i když jen jeho vlastní, shůry mu nepřiletí nic. Převzít však s nimi celý životní styl buddhistického půlkruhu včetně způsobu myšlení, uznávaných hodnot, do genetiky vtištěných morálních pravidel a pradávných instinktů, to nelze, každý takový pokus je odsouzen k ztroskotání. Přitom stačilo zastavit se v některém západním buddhistickém centru a zjistit, že někde sice užívají vlaječky a praporky a jiné buddhistické symboly a (osvědčené) metody, ale jen jako symboly a metody, ne jako dogmata, a také že tamní bledolící mládenci v oranžových rouchách ráno meditují, přes den ale pracují (na počítačích, ale i jinak charitativně v městečku poblíž duchovního či meditativního centra), aby si vydělali na smysluplné a ekologické živobytí a nebyli na nikom závislí, oblečeni civilně, a večer znovu meditují (aby si vyčistili mysl a nedopracovali se k nemocem a neurózám).

 Mějte se dobře, učedníci Buddhovi. Napodobit vás neumím a ani nechci, ale palce vám držet, obdivovat vaši snášenlivou pokoru, to mohu, a rád, vzkazuje, aniž by mu došlo, že svým povrchním článkem (vyjmutým z kontextu) udělal více škody než užitku: jen posílil ignorantství ignorantů a neinformovaných, a rozhodně nepozval k meditaci ty na hraně (zájmu a potřeby). Škoda. Protože tak jako sauna není mučení, meditace není lenošení a nicnedělání, a buddhistická soucitně-moudrá pokora rozhodně není odevzdanou pasivní pokorou bezdomovce. A co se týká umění „be here now“, být tady a teď, současná psychosomatická medicína jednoznačně potvrdila jak jeho terapeutickou efektivitu (nácviku meditace), tak zároveň nezbytnost produchovnění způsobů, jakým se tahle společnost vyvíjí. Jinými slovy, čím dříve a důkladněji se nejen politici a arogantní lékaři a porodníci naučí duchovnosti (třeba tím, že se naučí meditovat), tím lépe pro ně i nás všechny: za pár let to bude, zvláště i tady na Západě, pokud vůbec, nezbytnou částí emancipace a gramotnosti.