Myslím, že označení „nehoráznost“ je ještě příliš lichotivé, a takové chování lékařů není nijak ojedinělé. Podobné sprosťárny se v medicíně, žel, dějí docela běžně, beztrestně a s požehnáním nejvyšších instancí. Těžko se do té mašinérie dostat, nedaří se mi to zatím ani po několikaleté snaze. Leč právě proto, že jsem z ní vzešla, znám zákulisí zevnitř… napsala mi pravidelná čtenářka, a tak jsem jí v souvislosti s článkem Nehoráznost porodníků (a inkontinencí žen po pětapadesátce) položil několik otázek (obohacených o několik citátů z tisku). Odpovědi zcela jistě zaujmou, ale měly by spíše zdravě naštvat…
Můžeš naznačit, v čem je názor experta, že jedinou skutečnou prevencí inkontinence starších žen je císařský řez, nehorázný? Není to spíše psychosomatický problém? Jan Hnízdil v LN napsal: Možná je nejvyšší čas abychom se zastavili a přemýšleli, jestli je bolest skutečně příčinou toho, že se náš život stává nesnesitelným, nebo spíše naopak důsledkem nesnesitelného života…
Jako praktičku mne zaujal naprosto povrchní náhled na inkontinenci samotnou. Vždyť ženy dříve rodily daleko více dětí a únikem moči v takové míře netrpěly. Inkontinence je naopak civilizační diagnózou, závislou na mnoha faktorech a především na psychice, ale s tím se v hrubohmotné medicíně nikdo neobtěžuje…
Nehoráznost tvrzení gynekologa je tak nehorázná, až to čtenáři, a hlavně čtenářky, odmítají pochopit. Přitom většina z nich má osobní zkušenost s tímto přístupem mužů „odborníků“.
Jen pro příklad: naprosto stejně drze si ortoped vyrábí klientelu osteoporotiků a endoprotetiků. Nejen svým nezájmem o výživu postiženého pacienta (což vždy dlouhodobě úzce souvisí), ale nikdo se dnes neobtěžuje ani prevencí, prostě se spoléhá na jakousi dostatečnou osvětu. Ano, od toho je tu snad člověk sám, za sebe zodpovědný, ovšem jen potud, dokud z něj systém medicíny při první návštěvě ambulance zodpovědnost nevyhnutelně neserve vytvořením dojmu jediného řešení – to jest operace. Znám ortopeda, který sám chodí přednášet laikům i důchodcům m.j. o tom, že by měli denně vypít litr mléka, aby jim neřídly kosti; ale už jim zamlčí, že nadspotřebou (jinak nevhodné) mléčné stravy si mohou osteoporózu jednoduše způsobit. Proč to vím já a proč to neví pan doktor ? Neví, nebo nechce vědět ? Stačí mu informace z „odborných“ zdrojů, i když se již léta opisují i s chybami (stejně jako desetinná čárka u špenátového železa). Operace je líp placená, vyštudováno už má, tak proč by se namáhal měnit si názor. Jenže trvalé pooperační změny se podepisují i na stavu pánevního svalstva a inervace – a jsme i u budoucí inkontinence…
Bludný kruh se zvětšuje, a o očekávání kolapsu našeho zdravotnictví, pardon, nemocnictví, dnes píší a hovoří i někteří lékaři a praktici, doktora Hnízdila nevyjímaje: Přece všichni tušíme, že negativní (a neřešené) emoce vyvolávají napětí svalů… to vede k únavě, a zdánlivě nevelký podnět spustí bolest. Kde jinde se pacienti a klienti špatně nastavené VZP s podobnými jevy setkávají?
Tak třeba neurolog se stejně nehoráznou arogancí doporučil mladé mamince malých dětí, přicházející s bolestmi zad, aby si začala střádat na invalidní vozík, protože lepší už to nebude, a nabídl jen analgetika (ani je nepředepíše, protože pak by pacientka nemusela hradit celou částku, jen
ať si je koupí sama!)… Psychický šok té ženy je pak mnohem silnější a destruktivnější, než momentální bolesti, řešitelné s trochou trpělivosti a pár změnami v každodenním režimu. Ten psychogenní podnět dá ale vždy základ spasmům v celém těle, tedy i v pánvi, a jednou vyústí nejspíš i v inkontinenci…
Lékaři studují řezání, a tak řežou. Posledním nehorázným trendem v porodnicích dnes je, že lékaři těhotné, která si stěžuje na bolesti břicha, břicho podélně naříznou a zkoumají pohmatem a pohledem, co může být špatně!
Věta, která mi drnčí v uších už přes třicet let a kterou jsem zaslechla nad novorozeňátkem z úst tehdejšího začínajícího ortopeda (dnes primáře ortopedie) : „Už aby se začaly dětem amputovat kostrče hned po narození, stejně to dělá v životě jenom samou neplechu…!!!“ (Už to, že s tímto názorem onen lékař ve své kariéře postoupil na dnešní pozici, svědčí o patologické situaci samotné medicíny.) Proč ale neví, že jakkoli narušená pozice kostrče, dostatečně a včas neřešená, má jednoznačný vliv na stav všech pánevních orgánů, tedy i na potenciální vznik inkontinence…?
Čím víc léků proti bolesti, tím víc lidí trpících bolestí. Například kloubní bolest není nemoc, jak se nás snaží přesvědčit farmaceutické firmy. Je to varovný signál těla, že jsme si naložili víc, než uneseme, tvrdí dr. Hnízdil. Copak přepracovaní lékaři nevidí, že v mnoha případech by stačilo jen si odpočinout?Copak je vidina zisku už dohnala k nehorázné profesní slepotě?
Je to nedomyšlená a podbízivá lukrativní lumpárna přesně ve stejném duchu, v jakém lékaři nabízejí pacientům „nadstandard“ pracovních pokojů při hospitalizaci (samostatný pokoj s přípojkou k internetové síti, perfektním signálem mobilní sítě, režim léčebných procedur je mnohdy přizpůsoben potřebám pracujícího pacienta, dokonce jsou umožněny i pracovní schůzky!). Pacient sice nezmešká nic ze svého pracovního výkonu, ale původně kýžený léčebný efekt klidu, určeného i k zamyšlení pacienta nad sebou (kdy a kde udělal chybu ve svém životě, konání, myšlení…), čas na rekonvalescenci těla a vybočení z dosavadního překotného tempa života, to vše padá vniveč. Nikdo z lékařů se nezamýšlí nad tím, že pacient – „trpící“ po takovém pobytu odchází z nemocnice „zdráv“ jen zdánlivě, na chvíli a pouze na povrchu; uvnitř zůstává nezměněn a tedy nevyléčen… Za roky své terapeutické praxe jsem pomáhala lidem řešit už řadu (žel) nevratných pooperačních změn, které ti postižení budou muset doživotně
již jen kompenzovat, aby se jejich potíže alespoň neprohlubovaly.
Bolest se pro pacienta stává často únikovou cestou od nutnosti řešit stresující psychické stavy, tvrdí stále víc lékařů, a doporučují jako nedílnou součást léčby psychologickou konzultaci: péči nejen o tělo, ale také o duši, připomíná dr. Hnízdil. Souvisí to s inkontinencí?
Troufám si zodpovědně říci, že právě inkontinence je záležitostí psychosomatickou, nikoli jen fyzickou. Právě břišní a pánevní operace (chirurgické, porodnické i gynekologické) jsou nejen důsledkem, ale naopak často příčinou inkontinence v pozdějším věku. Inkontinentní ženy se ovšem nikdo v ambulanci neptá, co ji stresuje, jak se stravuje, jak
celoživotně prožívá svoji sexualitu, jak je či není spokojená v partnerství, jaký má vztah k dětem a rodičům, jak prožívala porod (!) a péči o děti, jak namáhavou má práci, jaký pěstuje sport (včetně případného přetížení v oblasti pánve)… a právě toto jsou témata se stavem pánve zásadně související, ba přímo určující. Při nutnosti naprosté intimity a nezbytnosti důvěry, která k tomuto tématu logicky patří, se nelze v současné, odborně rozkouskované a neosobní medicíně dobrat smysluplných výsledků. Žel, při současném personálním obsazení asi ani v porodnicích. Bylo by to totéž, jako někdejší snaha o socialismus s lidskou tváří…
Roky vyprávím o existenci bioakustiky, vyšetření, které pomocí rozboru frekvenčního záznamu hlasu pacienta zjistí, ve které části těla je cosi rozladěno, a pacient dostane „frekvenci“, písničku, pomocí které preventivně znovu doladí tu či onu tkáň, a nedostane za tři týdny záchvat žlučníku. Zatímco alopatická medicína léčí příznaky a symptomy (bolestivé koleno), skutečná příčina tkví třeba v poškozeném sluchu a ledvinách…
Ano, přes všechnu hloubkovost medicínských vyšetřovacích metod (jdoucích hluboko pod kůži, až do útrob člověka) je povrchnost řešení na denním pořádku; skutečné příčiny se nehledají – za to nejsou body. Medicínu dnes zajímá a zaměstnává spíše vlastní ekonomika nežli skutečná pomoc a péče o zdraví přicházejícího trpícího. Nemocní jsou jen statistickými čísly, člověk se vytratil. V mnoha ordinacích jako první potkáte ruku, nataženou pro poplatek, a teprve pak si možná všimnou, že vás něco bolí. Ti, které ještě nemocný člověk zajímá, ovšem nikdy nejsou na místech, z nichž by mohli o čemkoli rozhodovat. Samozřejmě jsou v medicíně i dobré duše a není jich málo, ale jen jako nádeníci, bez hlasů, jimž by někdo naslouchal…
Takže i ty souhlasíš se stále rozšířenějším názorem, že je celý systém ve fázi krize před zhroucením, a s mým heslem, že ještě není tak zle, aby mohlo být lépe?
Myslím, že současný stav, kdy se náš systém západní medicíny hroutí sám do sebe, je vlastně srovnatelný s vředem, který je třeba nechat přirozeně rupnout, vyhnít a teprve pak doléčit. Snad si v tom nastalém vakuu lidé sami uvědomí, že za sebe nesou zodpovědnost každým svým činem, každým krokem, a když nebudou hospodařit ve svých životech a tělech jak se patří, nikdo to za ně neudělá – ani lékař sedící na polštáři ze samých titulů, ale ani sebemoudřejší léčitel či bylinkář.
Řešení je tedy, tak jako v případu nemocného porodnictví, znovu převzít zodpovědnost za vlastní zdraví…
Zbývá asi jediné – udělat totéž, co v jiných tématech života: osobně se vysmeknout z té přetechnizované odlidštěné mašinérie; každý si přece o tom dnes už vědomě rozhodujeme sám (alespoň dokud nám i toto nezarazí nějaký nejapný eurozákon). Zodpovědnosti k sobě se také musíme naučit sami, a nejúčinněji to jde v bolestech. Dokud nás lidi něco dost nebolí, nemáme motivaci ke změně. Ještě to málo bolelo… Jsem ale optimista, věřím v lidi a jejich obyčejný zdravý selský rozum. Věřím, že zhroucení zdravotnického molocha na straně jedné a přirozená potřeba pomáhat si na straně druhé nám všem pomůže pochopit, že všechno zlé je k něčemu dobré. Jen je potřeba mít informace ze všech stran rovnoměrně, v čemž má ale medicína značně jednostranný náskok a mediální podporu. Riziko všech těchto chyb je v porodnictví ale o to větší, že jde o životy budoucí, o příští lidi, kteří SOBĚ I NÁM jednou budou klást podmínky k životu stejně, jako to teď děláme my jim…
A tvá osobní rada na závěr? Co můžeš ty sama, nebo co může zodpovědná čtenářka tohoto rozhovoru udělat pro změnu myšlení nehorázných lékařů?
Nebát se ptát se a žádat odpovědi. Nenechat se odbýt a pokud lékař neodpoví, vyměnit lékaře. Někteří lékaři se ale bojí nabídnout netradiční a ne-medicínská doporučení, byť je i sami uznávají. „Babské rady“ nemají v popisu práce a nestojí o podobnou reklamu. Pacient ale nesmí být pasivní, ani když je mu zle, jde přece o jeho zdraví. Zatím nevím, zda a kdy se mi podaří prorazit bariéru neochoty (místních) lékařů začít myslet jako normální lidi na lidi. Jakmile ale najdu skulinku (a pár vlaštovek už znám), rozhodně ji využiju k naočkování člověčenstvím…
…
