Ne proto, že bych se chlubil, ale proto, abych v zájmu poznání naznačil, že když někdo, kdo mne osobně zná čtyřicet let, a pravidelně zjišťuje, že jsem měl již tehdy pravdu, mi stále nevěří, je sám proti sobě: už by mu mohlo a mělo dojít, že když se tolikrát (se zpožděním šesti, deset ,i dvaceti let) ukázalo, že jsem to tušil a psal či říkal již tehdy, měl by mi věřit i to, co tvrdím dnes, protože pravděpodobnost, že budu mít opět pravdu, je vysoká (a mnohokrát ověřená). Jenže on nevěří. Není mu pomoci. A tak pro ty, kterým nevadí, že prý se chlubím, že jsem to či ono tvrdil již tehdy, přikládám něco výpisků s konstatujícím (opakuji, nikoli chlubivým) komentářem. Protože umění učit se z chyb a pak dokázat aplikovat dovednost získanou pochopením jedné životní zkušenosti na všechny další je zárukou správné cesty k moudrosti. To jen novicové neustále pochybují o tom, co jim říkají, a nevěří nikomu, a musí se znovu a znovu negativními zkušenostmi učit, co už dávno mohli a měli umět a (po)užívat.
Dohody politiků různých stran vzbuzují pocit zklamání ze systému voleb, tedy i ze zastupitelské demokracie. Obavy vyvolává i neřešené zajištění důchodů, snížení počtu dětí v další generaci, stěhování do měst a zpětně útěk na venkov, což vyvolává ztrátu identity. Na obzoru není ani model nějakého nového kapitalismu či jiného společenského systému. Někteří lidé stále častěji říkají, že nastal čas odejít. Ale kam? Jinou zeměkouli – jiný glóbus – nemáme. Není-li prostor k expanzi, zbývá jediná možnost- obrátit se dovnitř. Kultivovat sebe. Jiřina Šiklová, Ta naše naučená bezmocnost, MF Dnes 29. 1. 2011
Již v polovině 80. let jsem často vyprávěl vtip: Kohn si stěžuje Bohovi, jaký že to má příšerný úděl, samý pogrom, ať mu konečně poskytne místo, kde by v klidu mohl on a jeho rodina dožít. Tak si vyber, řekl Bůh a podává Kohnovi glóbus. Kohn chvíli otáčí, a pak se zeptá: Neměli by tam ňákej jinej? Vida, už je to zase tady. Již od poloviny 70. let min. stol. jsem na onom „obrácení se dovnitř“ pilně pracoval (jóga, zen, duchovnost, hudba, alikvoty, new age). Tehdy se mi přátelé a kolegové smáli, donedávna se mi stále ještě ušklíbali, pak mne mnohé pomlouvaly, a ani teď nikdo nepřizná, že kdyby mě tehdy poslechli, mohli si ušetřit spoustu emocí… teď jich stále větší počet čte mé blogy a sem tam se zeptá na nějaký fígl při meditování. Hm. Kde dnes mohli být, kdyby začali již tehdy…
Věda nám vytvořila formu pro přenos informací, obsah vysílaného je ale zcela mimo její kompetenci. Jako by se v naší civilizaci vyvíjela jen jedna půlka mozku, ta technická. Druhou hemisférou jsme stále jenom lovci a sběrači kdesi v afrických lesostepích a podobně jako oni máme na svět denní a noční názor… Nejsme racionální bytosti, které občas používají emoce, jsme emocionální bytosti, které občas používají rozum. Lékař Marek Vácha, LN Orientace 29. 1. 2011
O tom, že používáme software lovce mamutů píšu a mluvím už dvacet let, a od konce 70. let, kdy jsem v samizdatovém přepisu četl knihu Konrada Lorenze Takzvané zlo, jsem stále dokola vysvětloval, že my lidé navzdory svému intelektu máme emoční „brzdy“ úměrné našim jediný zbraním, které máme, nehtů. Nezvládáme své emoce a pudy. Smáli se mi tehdy, i o dvacet let později, s úšklebkem odkládali knihu Návod na použití člověka, kde to všechno je černé na bílém v mnoha variantách, a vida, snad to už došlo i „vědcům“ a lékařům. A protože jsem pečlivý čtenář knih dr. Koukolíka, už mnoho let na přednáškách občas také prohodím, že nejsme homo sapiens sapiens, ale homo emocionalis sapiens (a v poslední době i dr. Koukolík přitvrdil: homo emocionalis stupidus), ale nikdo se nikdy nezasměje, ani nepokývá hlavou: jen mrtví brouci.
Všude kolem se po bouři porodu rozhostilo ticho a neuvěřitelnej klid. Já jsem nikdy nebyl na řeči o posvátnu a podobně, vždycky mi to přišlo dost ulítlý. Nikdy bych nevěřil, že můžu něco posvátnýho zažít nebo cejtit. Ale teď… to bylo. Brzo usnula s dětma za kamnama i žena a všude kolem (ve mě) byl absolutní totální posvátnej klid, jenom v kamnech praskalo… vyšel jsem ven a všechno (potok, hvězdy, les) se tiše usmívalo… fakt v tu chvíli bych přísahal, že se všechno usmívá a kývá. No, chtěl jsem napsat o tom, jak může muže vlastní žena a děti přivést k zážitku něčeho posvátnýho, úžasnýho, nepředstavitelného…e-mail od T.
Zatímco ženy si při zmínkách o propojení duchovnosti a porodů dodnes ťukají na čelo, někteří muži po týdnu semináře a mnoha metodách zklidnění těla, otevření mysli a duše už tuší, o čem jsem to celou tu dobu mluvil. Ale nějaké duchovní zážitky by nahlas nepřiznali, ani kdyby je mučili. Vida, už je to tady, tenhle e-mail mi udělal velkou radost. Už i muž je schopen přiznat, že ten stav mysli, který odmítal připustit „posvátno“, byl omylem, a že i muž může, při různých příležitostech, odhodlá-li se otevřít, zažít to, co zažívali všichni jeho předchůdci v rámci všech fungujících rituálů a extatických disciplín těla a mysli (protože konečný cíl a smysl rituálů byl a je právě dosažení těchto extatických stavů mysli jako dokonalého resetu mysli a defragmentace mozku). Přičemž ženy mají evolučně k duchovnosti blíže (a když všechno ostatní ztroskotá, mají šanci meditace těhotenstvím a přirozeného orgasmického porodu)
Občas za mnou někdo přijde a řekne, mě bolí klouby. Řeknu mu, že vím, co to je, dám mu lahvičku ženšenu, řeknu mu ať to uvaří a postí se tři dny předtím a tři dny potom a rok nebo dva mu to pomůže, že nebude mít žádné problémy. A on za mnou přijde a povídá: ,, Ty jsi mi teda dal. Já jsem měl průjem, dva dny jsem neopustil záchod“ Tak říkám: ,, Jak dlouho jsi to vařil?“Odpověděl: ,, Dvě hodiny“ Já říkám: ,, A kolik jsem ti říkal, aby jsi to vařil?“ On říká: ,,Ty jsi říkal osm.” Já říkám: ,,Tak proč jsi to teda vařil dvě hodiny?” Odpověděl: ,,Protože jsem si myslel, že to bude stačit“. A to je přesně, kde je myšlení většiny lidí v tomhle národě. On o tom kořenu slyšel poprvé, on ho viděl poprvé. Já jsem jediný člověk, který mu dal jakoukoliv informaci a on okamžitě pochybuje o těch milionech lidí, co tisíce let věděli, že se to vaří osm hodin, on pochybuje o mě a mých desetiletých zkušenostech a hned ví, jak to vylepšit. A to je přesně přístup, co tu lidi mají k čínským bojovým uměním. Jiřího Hušek v pořadu České televize Bojová umění aneb jednota osobnosti – O prozřetelnosti a slepotě
A takový je přístup naprosté většiny Čechů nejen k bojovým uměním, ale k duchovnosti vůbec. Zlatá slovo zkušeného. Celé ty roky, kdy se zabývám duchovností (a zenem a meditacemi a muzikoterapií) narážím právě na tento zádrhel: Češi, a stále více i Češky, automaticky nedůvěřují všemu, co je jim předkládáno, a co je přitom vyzkoušeno a tisíciletou prací ověřeno: místo aby prostě udělali(y), co je řečeno a co je třeba, a tak připravil(y)i mysl i tělo na skutečný posun a zážitek, smlouvají a vymlouvají se a „myslí, že…“. Zpochybňování tisíciletých tradic, to jim jde. Zažil jsem dvě generace českých zenistů, kteří tvrdohlavě dělali (a stále dělají) jen to, co si myslí, že funguje, protože to ostatní není důležité. Třicet let zdůrazňuji, že v klášteru, nebo při čajovém obřadu, je důležitá každá maličkost, že hraje každý detail, ale třicet let většina adeptů po chvíli udělá nějakou pitomost, nebo mávne rukou a jde na další kapitolu.
Co už jsem například zažil jinak rozumných lidí, kteří se pracně naučili sedět v zazenu, ale když přišla řada na kyosaku, zenovou hůl, a nabídku „daru“ osvěžení těla i mysli tím, že, pokud o to požádají, dostanou přes záda, aniž to zkusili, mysleli si, že to bude bolet, a zpanikařili, a mnozí se zazenem a zenem raději přestali (protože je krutý a bijí se tam lidi). Právě tak ignorantsky a nepoučitelně se chovají tvrdohlavé mysli dnešnch adeptů zenu, kteří si chodí pravidelně sednout do zazenu, a myslí si, že tím dosáhnou osvícení (přestože četli historky o tom, jak už před tisíci lety mistr vyprávěl, že jen sezením satori člověk nedosáhne… a leštil střešní tašku v ostentativní snaze vyrobit z nich zrcadlo). Když jim několika větami rozhodím jejich stávající iluze o jejich zenovém pochopení, a nabídnu případná setkání a besedy, vehementně odmítají, že to nepotřebují (oni přece tak dokonale sedí každý týden zazen!).
Diskuse pod články na internetu u nás často dělají dojem psychické stoky, již se odplavují frustrace pisatelů. Je to důsledek sítě jako takové, nebo se tu projevují specifika české společnosti?… V jistém ohledu se jedná o vandaly na sítu, kteří za sebou, obrazně řečeno, nechávají vysypaný pytel páchnoucích odpadků. Přitom podpora kultivovaného prostředí internetu je výhodná pro všechny: pro čtenáře, provozovatele webu i pro inzerenty. Z celkového počtu se odhaduje, že těchto anonymů je 1,5%. Jde o řádově malou, specifickou skupinu v řádu stovek či tisíce lidí, která nicméně dovede ovlivňovat atmosféru ve společnosti. Schopnost přijmout opačný názor, tolerovat jiný pohled na věc v Česku zůstává značně nesamozřejmá. Přitom třeba ve Francii jsou diskutéři bez potíží schopni diskutovat věcně a také vyjádřit hrdost z úspěchu známé domácí osobnosti. Mnohem více se drží věcných témat. Čeští diskutéři řeší vzájemné vztahy a touží po uznání druhých. Lze si všimnou atmosféry podhodnocení a zahanbení. Úspěchy českých osobností jsou degradovány, neúspěchy zveličovány. Psycholožka Kristina Březinová, Kavárna MF Dnes 29. ledna 2011
Když jsem v červnu 2008 založil a začal provozovat svůj vlastní blog, ukončil jsem své dvouleté psaní na předchozí blog.respekt vlastně z donucení a poněkud smutně: za rok korespondence s vedením blogu, který provozoval týdeník Respekt, se mi je nepodařilo přesvědčit, že by bylo i v jejich zájmu respektovat spíše blogery (kteří musí být přihlášeni, s fotkou, a musí podepsat tzv. kodex blogera) a ne anonymy, kteří pod každým článkem vyprodukovali jen nadávky, urážky a vulgarismy (viz mé tehdejší blogy Špína na síti a další). Provozovateli webu jsem vysvětloval, jak nespravedlivé to je, a proč zásadně nepovoluji diskuse pod svými příspěvky (v systému bylo automaticky zaškrtnuto políčko „povolit diskusi“, já to zaškrtnutí prostě jen vymazal). Celkem dva mladí IT redaktoři si se mnou postupně dopisovali a snažili se případně něco řešit (jeden mi jednou dokonce psal, že mé návrhy byly přijaty do diskuse o nové formě blogů, a že anonymové budou v diskusích odlišeni například menším a jiným písmem atd.), ale vždy byly jejich snahy další a další „reorganizací“ odmítnuty. Nakonec mi (a příteli, který také vytrvale na tuhle nespravedlnost upozorňoval) zakázali nepovolovat diskusi (kvůli mně museli změnit celý kodex blogera) a psát jim. Vida, dnes už tam píše (kromě těch začátečníků a průměrných autorů) jen několik z těch původně asi třiceti velmi zdatných blogerů, anonymové se nemají do koho strefovat a protože uměli jen kazit a špinit, ne psát blogy, taky nepíší. Jak píše Václav Drchal (v článku Blogy: Konec věku nevinnosti, MF Dnes 31. 1. 2011) podruhé v historii Česka vrchní soud rozhodl, že se bloger musí za svůj text omluvit. Oba dva žalující i dva odsouzení blogeři pocházejí, jaká náhoda, z blogu Respektu.
http://zpravy.idnes.cz/mfdnes.asp?v=&r=vikendV&idc=1523328
http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/libor-stejskal.php?itemid=12054
Nová studie z Cambridge University si všímá toho, že věřící lidé mají dětí více než nevěřící a že členové komunit si nacházejí životní partnery v myšlenkově spřízněném protějšku. I když se postupně mnozí mladí z lůna víry vymaní, vývoj společnosti se bude ubírat k převaze těch, kteří budou nositeli specifických genů. Dnes již víme, že víra v nadpřirozeno, úcta k autoritě a náchylnost k rituálům je dána geneticky. Pochyby panují jen v tom, do jaké míry je religiozita předurčena geny a jak silný je vliv výchovy. Podařilo se dojít k obecně uznávanému konsensu, že 40 až 60 procent osobnostních rysů máme dáno genotypovými variacemi. Pokud má něco genetický základ, nutně se to musí přenášet na další pokolení. Rowthornův model ukazuje, že i když jsou počty opouštějících řady věřících v mnoha lokalitách vysoké, globální převaha reprodukce v nábožensky založených komunitách zajišťuje, že alely podporující u svých nositelů religiozitu mají již nyní navrch a postupně ve společnosti zcela převládnou. Z tohoto střetu kultur a jejich genů předvídá jediného vítěze, je jím zbožnost. Bezvěrci se mohou utěšovat jen tím, že rovnováha systému se ustaluje na nenulové hladině.
Hm, tak snad konečně začnou pochybovači – kteří vždy, když jsem tvrdil (z vlastních zkušeností už počátkem 80. let min. stol.), dovozoval, že duchovnost existuje (počátkem 90. let), a šířil informace, že lidé, kteří v něco věří, jsou zdravější a šťastnější (v polovině 90. let) a že budeme muset všichni být daleko duchovnější (protože tak si překládám v článku použité slovo zbožnost), nebo nebudeme vůbec – pochybovat o správnosti svého názoru. Ano, evoluce pokračuje, už jen demografické údaje (věřící mívají daleko víc dětí) naznačují neodvratitelnou budouc(t)nost duchovnosti. A v tomto ohledu, jakkoli to zní krutě a „netolerantně“ (feministky by napsaly machisticky), bude budoucnost, pokud bude vůbec jaká, protože všechny ty sysifovské bojovnice proti akupunktuře a homeopatii, a seminářové bohyně a emancipované utečenky vymřou po přeslici, spíše duchovní a kooperující (lidé budou pocházet z velkých, spolupracujících rodin, plných víry a naděje). Kolaps Západních demokracií skončí na emancipaci věčně nespokojených a neukojitelných hledačkách štěstí (a na náhrobním kameni Západní Civilizace by měl výt vytesán nápis: Já si chci užít!)…
Paradox je nabíledni: zadostiučinění to není a nebude.
