Korejský učitel mého učitele (zdánlivě až naivně, ale vlastně chytře) „zjednodušil“ své učení pro nedůvěřivé a stále spekulující zápaďany na „pouze nevím“. A často v dopisech dodával i pro ty, co už leccos pochopili (ale nemohli s ním být v kontaktu dlouhodobě): „Doufám, že budeš pokračovat Pouze nevím deset tisíc let“. Při čtení jeho knížky jsem to jakž takž intelektuálně chápal, ale teprve teď, s učitelem, a taky dalším studentem (který se tady s námi už několik měsíců snaží, a právě mi přichystal krásný zážitek probuzení, popíši níže), každý den zažívám i já momenty, kdy tahle „nevím“ začínám oceňovat. Na naléhání učitele jsem si prázdnou dýni hokkaido vyfotil a pracně se pak pokoušel popsat, co všechno takhle oranžová prázdnota obsahuje. Nejprve to moc nešlo, zaplétal jsem se do souvětí a vysvětlivek, ale pak, s pomocí učitele (a večerních hovorů třeba na téma prázdnota v mysli při zjištění, že zase nevím, a jak je ten pocit prázdnoty v haře, když se to umí, energetický), můj popis (tvůrčí) prázdnoty nabral formu. Jinými slovy, pokusil jsem se popsat (podržet) prázdnotu. Snad se jí dotknout i čtenáři.
Třeba při pingpongu. Vždy, když se trochu zlepším a daří se mi vracet míčky, na které jsem se dříve koukal, jak se mihnou kolem a já nic (zato už s úsměvem a nadšením, což je hodně důležité), učitel mne překvapí třeba stranově točeným míčkem. Takže musím dávat pozor, abych si všiml, co na mě poletí, a zpočátku reaguji naučeně – nastavuji pálku tam, kam by se odrazil „normální“ míček. Když se mi ani po několikáté nedaří nastavit pálku trochu bokem a já zas zareaguji skoro matrixově (protože hra je rychlá, člověk si na tu rychlost rychle zvykne), anebo když mě míček (učitel, něco) překvapí, zažívám čas nevím (co s míčkem, jak zareagovat)… chtěl bych zareagovat, ale tělo a mysl nechce… a tak si říkám Jak jinak Vašek podrží prázdnotu než s pingpongovou pálkou v ruce?
Dnes jsem vybral velmi prudký míček tak krásně, že z toho byl smeč, o kterém jsem si pyšně myslel, že už ho učitel nevybere, ale on lehce míček vrátil právě tak prudce a tam, kde jsem jej nečekal. Ještě jsem se z toho vzpamatovával, když učitel dodal, a samozřejmě to myslel v několika rovinách: Jinak přece pýchu neporazíš…
Překvapuje a posouvá mne neustále. Jednou, při čištění nízké a mírně šikmé střechy garáže od spadaného listí (trénoval jsem zrovna pozitivní myšlení), mi na okraji něco došlo a myslíc si, že je to pravda konečná, zavolal jsem na učitele: „Víš, co bych volal, kdybych padal ze střechy?“ „Co?“ Zeptal se on. „Hurá!“, zavolal jsem. „Šlo by to ještě pozitivněji“, odpověděl, „zenověji (aby i ten výkřik byl nejen uvolněním emoce, ale i školou a cestou)“ Nechal mi čas na reakci, já nezareagoval, a tak mi řešení tohoto kóanu prozradil: „Kacu!“. Dnes vím, že ta četná zjištění, že nevím, ale zároveň mám vedle sebe někoho, kdo názorně ukazuje, že je možné pružně reagovat, že člověk je vrozeně moudrý, jen ho trénovat, a že i umění nevědět lze trénovat a zlepšovat, je štěstí a privilegium.
Kamarád na mne chtěl zaklepat a zeptat se, jestli si dám ranní polévku. Později se svěřil, že se opravdu snažil zaťukat jemně. A ano, zprvu se opravdu ozvalo jemné ťuknutí, ale vzápětí rána jak když kovová poklice dopadne na dlaždičky. Zpoza dveří jsem zaslechl zasyknutí, takže ne Hurá, jako když si Tibeťan nakopne palec. Ale za chvilku už smích. A učitelův hlas: „Vašku, už jsi probuzený?“ A moje reakce? Probudilo mě to. A došlo mi, že protože mne tu celé měsíce museli probouzet (budík fungoval, ale já ho spolehlivě zaspával), měl jeho komentář zase dvě úrovně: jestli mne kolega probudil ze spánku, ale také jestli jsem se tím zároveň „probudil“ – coby probuzený, buddha. Později učitel podotkl, že zatímco někdo dosáhl osvícení (probuzení, buddhovství) když zaslechl ťuknutí smeteného kamínku o bambus, já měl šanci být probuzen rachotem spadlé pokličky, a zparafrázoval i další kóan, když Romanovi (a nepřímo i mně) řekl: „Jinak přece Vaška neprobudíš!“
Už vím, že to, co jsem pochopil včera, se dá příště zase o kus prohloubit (takže to „nevím“ nemá konce, přestože postupuje). A že to jde i ve snech. Poslední dobou jsme si tu užívali parafrázování kóanů. Třeba právě toho o prázdnotě (mnich odpověděl na otázku mistra na v zenu časté téma prázdnoty zbrkle, a spíše pyšně než dobře, a tak.ho učitel popadl za nos a kroutil. Aúú, křičel mnich vyčítavě, ale mistr odpověděl: Jinak přece prázdnotu nepodržíš.
Jedno ráno nám učitel, aby demonstroval možnost na sobě pracovat i ve snu, vyprávěl svůj čerstvý sen – někde v Londýně si unaveně sedl na schody u předzahrádky. Objevila se babička, které se to nelíbilo a hned zavolala strážníka. Nevěděla z čeho by usměvavého turistu dala obvinit, a tak si vymyslela, že prý chtěl rozebrat její skůtr, který stál opodál. Policista si babku vyslechl, a potom skůtr v několika hmatech rozebral a vyfotil. Snící učitel namítl, proč to nevyfotil nejprve složené, tedy funkční… Ale strážník namítl: Jinak přece trestný čin nevyrobíš!
Už chápu stále víc (přes řadu úrovní „pouze nevím“), že jenom vyprázdněná (nezaplněná tisíci žabomyšími spory a nevyřešenými emocemi a matrixem vnucenými detaily) a vyčištěná (pingpongem, mantrou, meditací, prací s kóany, ale i smíchem po pochopeném vtipu, rozhovory s někým kdo umí vyprávět a překvapovat) mysl může zaregistrovat a ocenit a domýšlet další a další souvislosti a vesmíry detailů a vztahů… Starou (plnou) mysl přece novým kouskům nenaučíš. A pochopení nespadne z nebe, vyžaduje vytrvalou a někdy bolestně tvrdou práci: i já už vím, jak je pro mne důležité, když si občas uvědomím, jak moc nevím, a jak mi prospívá, když mne učitel „chytne za nos situace a kroutí“. Jinak přece tu (stále intenzivnější) prázdnotu nepodržím…
Většinou totiž beru, jako ostatní, věci kolem jako samozřejmost. Když se něco naučím a vystačím si s tím, ztratím potřebu učit se novému a nejsem tak překvapován: krním. Jako bych si, stejně jako malé děti z města, myslel, že kráva je fialová. O rostoucí dýně hokkaido jsem se nestaral, bydlel jsem to léto jinde, ale za učitelem jsem dojížděl na návštěvy, a tak jsem pozoroval, jak dýně nabývají (zvlášť ta jedna obří), ale už jsem neviděl a hlavně nezažil, co všechno bylo kolem nich třeba obstarat. Například brzy ráno vstávat a sbírat slimáky, kterým nezáleží na barvě ani zralosti těch divných boulí. Ale přesto mě dýně vždy krásně překvapovaly, když o nich mistr zahradník vyprávěl. Přímo jsem cítil, jak si jejich krásy víc užívám, víc vážím. Třeba když se po sklizni vyjímaly na parapetu vedle bílého kamenného buddhy (s velkým kulatým břichem). Nebo když se pak jejich zářící fotka objevila na titulní straně další učitelovy knihy fejetonů na duchovní témata (aby mi napověděl, učitel dokonce v doslovu knihy popsal, jak moc souvisí pěstování dýní hokkaido s cestou za duchovností). A navíc ta sladká slast po ochutnání… Hmmm. Jak jinak podržím obdiv ke krásám přírody?
Jaké bylo mé překvapení, když jsem jednou přišel na verandu a ta obrovská dýně, která ji hezkých pár měsíců zdobila, byla rozpůlená a prázdná… WOW. Kolik zážitků, povídání (dokonce je slavná, píše se o ní na internetu) nám připravila a ona je… prázdná? Jenže vzápětí prázdná nebyla: učitel do ní umístil ošatku plnou právě tak oslnivě oranžových pingpongových míčků (a propojil tak vesmír přirozené dokonalosti oranžové dýně hokkaido s vesmírem míčků, které mne hrou a zároveň tréninkem těla a uvolnění zápěstí učí projít si vrstvami nevím a neumím)! Jinak přece zázrak života a přírody nezahlédneš, podotkl.
