Něžná, ale marná rána mezi oči…

29.3.2011

 …emancipovaných, feministek a matek-ovcí… Při vší úctě (ví se to zcela jistě o mužích), poslední dobou roste počet žen, které jsou mužským prostředím a svými mužskými kariérami tak zmanipulované, že správně nepřečtou ani to, co čtou. Muži nejsou schopni (evoluční danost) přiznat chyby, ale současné emancipované ženy už také ne: vidí a čtou jen to, co chtějí vidět a číst. Jedna taková čerstvá maminka napsala: Tak jsem si vzpomněla, že jsem od Vlasty Marka četla před porodem Novou dobu porodní, ale ta mi k porodu moc nepomohla, opravdu to byly jen takové řeči, jak se rodilo dřív a jinde, ale nic konkrétního. Ha, hrklo ve mně překvapením a orosilo se mi  čelo, to asi četla jen první půlku a žádné citáty po stranách ani popisky a hlavně tři poslední kapitoly! Naštěstí její další psaní bylo přece jen smysluplné. Něco se ale děje, a není to nic hezkého. A tak s veškerou buddhistickou laskavostí a trpělivostí znovu cituji a navíc komentuji (ve stylu jedním citátem dvě mouchy zaplácnu), co by mělo být především těhotným a maminkám, ale i feministkám nad Slunce jasné.

 Po podobné zkušenosti s reakcí těhotných posluchaček na jedné konferenci (chtěly a asi i čekaly jen návody, jak si uvázat šátek na dítě, nebo odsávat nevypité mléko, a ne nějaké  pro ně velmi abstraktní žvásty o tom, jak jsou dokonalé a jak by mohly změnit svět, jen kdyby se rozhodly porodit příští buddhy) uvažuji, že bych měl do dalšího vydání NDP (která ovšem nevyjde, protože nejen páni redaktoři, ale i odpovědné paní redaktorky nepochopily, proč další kniha o těhotenství, když jich je na trhu už dost) vepsal stručný, těhotným ženám (jejichž racionalita je hormonálně, aby v těle a mysli rodičky zafungovala evoluce a rozum nepřekážel hladkému a přirozenému průběhu porodu, pozastavena) nějaký jim srozumitelný návod na upotřebení.

Na oné konferenci před půl rokem jsem mimo jiné řekl: Začít pozitivní změnu, a využít potenciálů svého těla a nastavení může každá žena - tím, že přestane ječet, soutěžit a hledat chyby v tom druhém, a vrátí se (ale ne mužskými způsoby!) ke svému ženství (a péči o druhé, protože právě ta, a nikoliv péče o sebe samu, je zárukou zdraví a štěstí). Může začít rodit lidi (buddhy?) budoucnosti: duchovní, šťastné, zvědavé, ale také tolerantní a postupně moudré. A aniž by musela být buddhistkou (a když pokud bude jen trochu myslet dopředu, přirozeně začne důkladně recyklovat, ctít každou formu života na Zemi i Zemi samotnou, a myslet pozitivně), začne přirozeně pracovat na obrovském zadání, které stojí před ní i celým lidstvem: zbavit všechny živé bytosti utrpení. Rodit děti znamená tvořit budoucnost. Rození je nejen fyziologickou, ale i duchovní, a tedy v jistém smyslu buddhistickou záležitostí. Z vás, ale i z vašich partnerů, a samozřejmě poněkud dříve a snadněji i z vašich přirozeně (a nejlépe orgasmicky) porozených dětí, se mohou stát Maitréjové (buddhové budoucnosti). Dalajlama a další vůdčí osobnosti buddhismu by měly každoročně udělovat (s vysokou finanční částkou spojenou) Buddhovu cenu a Buddha by dnes, aby pomohl lidi zbavit se utrpení, učil nejen meditaci, ale i přirozené nemedikalizované porody. Protože by mu bylo jasné, že jedině tak pomůže budoucím generacím zbavit se utrpení.

Bohužel do porodnic míří stále víc „matek-ovcí“ než uvědomělých žen, které by vznášely nějaké požadavky a chtěly prožít porod podle svých představ. Zdravotníci jsou zvyklí, že „režírují“ vše sami. A hlavně – jsou přesvědčeni, že ty skvělé výsledky českého porodnictví, tedy jediný ukazatel perinatální úmrtnosti, souvisí právě s tím. Že když si budou ženy prosazovat porod podle svých představ, rapidně naroste perinatálni úmrtnost… Někdy nevím, čím v diskusi začít – zda tím, že prosazování vlastního pojetí porodu je bezpečné a že to doporučuje i WHO, a nebo tím, že je to legální, a naopak lékaři postupuji protiprávně, když to ženám neumožňují, napsala mi matka sedmi doma porozených dětí a vůdčí hybná síla Hnutí za aktivní mateřství Petra Sovová, a dodává: Navíc on ten skvěly výsledek je vlastně jen jeden, perinatální úmrtnost (máme jednu z nejnižších na světě). Například mateřská úmrtnost je někde v polovině tabulky (a umírají u nás překvapivě – tedy pro naše skvělé odborníky překvapivě - v drtivé většině ženy během velmi medikalizovaných, nikoliv přirozených porodů).Takže, následující citát (jenž opravdu úzce souvisí s tématem, ne že ne) je dobře mířenou a pozitivně míněnou něžnou ranou mezi oči (jinak totiž znovu nic nepochopí) všem emancipací a luxusem popleteným a genderově spravedlivě rozhořčeným seminářovým bohyním:

 Čtyři ženy, dvě Japonky a dvě Evropanky, konverzovaly v čínštině v jazykové škole na Taiwanu. Učitelka zadala téma: z hořícího auta můžete vytáhnout a zachránit buď muže, nebo dítě. Zatímco my Evropanky popadly dítě a utíkaly s ním do bezpečí s tím, že si muž poradí nebo neporadí, Japonky bez mrknutí oka zachraňovaly své muže. Raději manžela by prý vyvláčely z plamenů, aby se mohl následně postarat o rodinu a zplodit jiné dítě, napsala Nora Gruntová (v magazínu Víkend HN 25. 3. 2011).

 A protože citát nepochopil ani novic, pokusím se naznačit, o co jde. Zatímco ženy české (a ideologicky poněkud jinak, ale v zásadě podobně, i evropské a americké atd.) podlehly šálení sociálních inženýrů (mužů!) a filozofů, a později feministek (které se po desetiletí štvavých řečí proti mužům na konci svých životů šťastně provdaly), a uvěřily, že štěstí dosáhnou tím, že si vybojují jakousi rovnoprávnost (také tvrzením, že ženy jsou totéž co muži), japonské ženy (stejně jako další jihovýchodní ženy a dívky) jsou vychovávány a přesvědčeny, že štěstí dosáhnou především a výhradně péčí o své muže a děti (potažmo kolektiv lidí kolem sebe). Dnes to prokázaly i psychologické a neurologické studie (potvrzené funkční magnetickou rezonancí): žena je o to šťastnější, o co víc pečuje o (děti a muže). Pak je šťastnější i v oblastech, o které jde bílým ženám zvláště: láska a sex. To jsou paradoxy, dámy, co?

Zatímco Evropanky a Češky by z hořícího auta vytáhly především dítě (protože tak velí západní kánon bílé ženy), zákon evoluce (pokračování rodu) velí Japonkám, které stále ještě žijí v rytmech a tradicích daných tisíci lety vývoje jejich společnosti, zachránit především muže – toho, kdo se postará o ni, budoucí rodinu a děti (které spolu ještě zplodí). Japonky stále myslí a jednají skupinově, pro ty druhé (viz i zprávy o jejich chování v době cunami), Evropanky jednají a chovají se stále více individuálněji: a proto vymírají, a my s nimi, a pokud se jejich zásadní vztah k sobě, dětem a mužům (a přírodě) nezmění, a to se nezmění, pokud se nezmění způsob, jakým byly a jsou rozeny, také vymřou.

 Jinými slovy, počínající úpadek euroamerické civilizace je zaviněn a charakterizován také právě ženským přechodem k mužské individualitě (já, já, já). Přičemž ženy by měly být schopny zatáhnout za brzdu díky těhotenství a porodu (kdy se jim hned dvakrát přestaví struktura mozku a zvýší se objem šedé hmoty mozkové)… jen kdyby byly i ony porozeny přirozeně, a ne medikalizovaně (s přerušením všem hormonálních na sebe navazujících procesů, které zajistí jak zdravé přežití novorozenců, tak jaksi automaticky nastolí mateřskou lásku a fyzickou i psychickou výdrž). Už chápete, proč tak tvrdošíjně a dnes, po šestnácti letech, už i poněkud zoufale, opakovaně apeluji na změnu porodnictví? Pokud právě ženy radikálně nepřehodnotí krátkozraký způsob, jakým dnes vnímají sebe a své nároky (na luxus a svá práva na úkor práv jiných), dopadne to s námi všemi bledě. Současné ženy (matky-ovce), obávám se, nic nepřehodnotí, protože jim např. vůbec nedochází hloubka a dlouhodobé poselství onoho citátu (o Japonkách, které automaticky zachraňují z hořícího auta nejprve muže… protože ten se v budoucnu postará jak o ni a o rodinu, tak bude schopen s ní zplodit i další děti).

 Ještě jinak, české (a jiné západní ženy) po několik generací trénovaly (a epigeneticky natrénovaly, protože to tak žily a dělaly), že jim v kritických situacích automaticky (v podvědomých dvou desetinách vteřiny) naskočí „já“, a pak už není návratu, zatímco Japonkám (snad kromě té nejmladší a nejrozmazlenější generace) automaticky naskočí „my“ (s přesahem k „oni“).

 Tož tak, milé dámy. Už hezkých pár let genderově (i co se týká potenciálního životního i tělesného štěstí) pláčete na špatném hrobě. Když jsem v roce 1979, po dvou měsících v Japonsku, na přednáškách po vlastech českých (promítal jsem stovky diapozitivů a vyprávěl o života v zemi vycházejícího Slunce) říkával, že v příštím životě bych chtěl být japonskou ženou v domácnosti, české ženy kroutily hlavami a odcházely. Když jsem teď, po dvaatřiceti letech, vyprávění o Japonkách zachraňujících muže hned za tepla převyprávěl náhodně třem telefonujícím ženám, ani jedna nepochopila, z čeho jsem tak nadšený. Uff. Jako bych od každé dostal ránu mezi oči.