Jednou v Jílovém pan doktor Tomáš už nemohl vydržet nápor tazatelů (ptali jsme se hodně, ale začátečnicky, levohemisférově), a tak nám dal kóan (měl je moc rád a často je používal, právě tak jako ilustrovaných deset způsobů, jak zkrotit buvola rozumu a dosáhnout tak probuzení): Bůh ohně si jde pro oheň. To je všechno? překvapeně jsme se ptali, protože to byl docela jiný kóan, než jsme kdy od něho slyšeli předtím. Až po letech, ve Varšavě na seššinu, když jsem vyluštil svůj otevírací kóan, mi došel smysl i tohoto záhadného slovního nesmyslu. Dnes, když se tak dívám na mnohé současné české intelektuálky (a genderové aktivistky), a když poslouchám vyprávění o střetech s učitelkami a psycholožkami v indické jídelně (jsou poznat na první pohled: zamračené, uječené, neustále si stěžující a vše kritizující, s pusou do podkovy dolů), ten kóan zparafrázuji: mnohé české ženy jsou jako bohyně ohně, které se bezohledně, a za každou cenu, shánějí po ohni.
Jiná varianta téhož zní: Proč křičíš, že umíráš žízní, když stojíš po kolena ve vodě? A ta pro feministky nesnesitelná: Žena je tvor, který neví co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. Jinými slovy, mnohé české ženy současnosti (jejich počet rychle roste) ječí a vyvádějí, protože čím líp si žijí, čím víc věcí mají, tím jsou nespokojenější. Duchovně fyziologické vysvětlení jsem zde již několikrát naznačil: žena je evolučně vyvinuta (a naplní smysl své existence) pro péči o druhé (dítě, manžela). Jenže rostoucí počet dnešních žen stále víc a dráže pečuje jen a jen o sebe. Jsou to přitom (zvláště po přirozeném a nejlépe orgasmickém porodu) vrozené bohyně ohně, jenž ovšem dnes paradoxně a stále agresivněji křičí, že jim schází oheň (a vinen je samozřejmě jejich muž, který jej nesehnal). Oheň je zde pro naše současné pyšné a přepychem rozmazlené princezny symbolem peněz, moci, a tzv. štěstí užívat si (Já chci být šťastná, Já si chci jen užít atd.). Nasnadě je otázka: co by dělaly, kdyby se narodily v Afghánistánu, Barmě, Severní Koreji atd.?
Právě tak je každý člověk, jak z vlastní zkušenosti tvrdil Buddha (= probuzený), vrozeně osvícený: každý máme v mozku program, který by nám měl umožnit rozluštit kóan života, tedy pochopit iluzornost našeho vědomí, a podle toho se zařídit. Kóan i pan doktor Tomáš se nám pokoušeli a pokouší naznačit, že to, co hledáme (často v druhé půlce světa, mezi exotickými mnichy a v exoticky znějících moudrech) přitom leží v nitru nás samotných. Jsme zmateni rozumem (genderově a kulturně indoktrinováni). Paradoxem a neštěstím současnosti je to, že právě ty, které stále ještě žijí podle přírodních rytmů (menstruační cyklus), a jimž šance (přirozeně!) porodit nabízí i šanci duchovně se probudit, převzaly mužské „racionální“ myšlení a velmi pracně a komplikovaně hledají to, co mají uvnitř sebe samých: oheň. Tedy skutečné, přijímající, objímající, chválící a hladící ženství, které, je-li třeba, je schopno až neuvěřitelných fyzických výkonů.
Všechny ty učitelky a psycholožky s pusou do podkovy dolů, neustále všechny ostatní (děti, muže, klienty, partnery) napomínající, přestože se kdysi (na)učily, jak svět funguje, jen z knih, dnes vtloukají tytéž iluze do hlav svých žáků (manželů). Rozpor a následné napětí mezi ženským tělem a posláním (evolučním vyladěním), a mezi tím, co si ženy v posledních době nechaly vnutit, přináší onu nenasytnou nespokojenost a přehnanou kritičnost. Jednou mi jedna taková po hodinové přednášce o všem tom dokonalém, co ženy bytostně reprezentují, ihned na místě vyčetla, jak se mohu opovážit ženy kritizovat za to, že nejsou dokonalé…
Genderová studia, militantní feminismus, ale i porodnictví, poslankyně parlamentu po několika letech pobytu v mužském prostředí paragrafů a soupeření, barbíny a pindulíny… to vše jsou jen důsledky trendů, na které se snažím poukazovat – a které jakoby navíc názorně ilustrovaly mé oblíbené rčení: nevadí, že je zkratka delší, zato je méně pohodlná. Docela dobře tyhle ženy bez ženství (samozřejmě existují podobní muži, ale ti se změnit nedokáží) vystihuje verš Jardy Svobody: Ale jakoby jim chyběl pocit dosyta, přestože nabírají z plnýho koryta, jenomže lžící děravou…
Jak dlouho že marně burcuji, že jsou to právě ženy, které by mohly změnit svět? Jak dlouho varuji? Přitom někde uvnitř, pod vrstvami ideologických, dobových a dnes navíc genderových nánosů nesmyslných pravidel „bojů“ o práva a štěstí spí (a čeká na možnost probuzení) ženám vrozené umění stvořit a dát život: ženy se ovšem dnes učí rodit a kojit z knih psaných muži. Hm. Bohyně ohně stojí ve (stále delší) frontě na příděl ohně.
