Co se nám tu letos v Dolních Měcholupech urodilo? Několikrát jsem se probral ostrou chutí rybízu, sem tam jsem si dal angrešt, tři broskve na mladém stromku postupně ohnily, snad příště, omrzlé víno se probralo, ale bez hroznů, tráva už je zase zelená a posečená, a při pokusu pohnout tou největší dýní hokkaido v té správné oranžové barvě se stonek uloupl, jakoby už byla zralá… uvidíme. Tak jsem ji vystavil v proutěném houpacím křesle, zavěšeném tak, aby se na něm nikdo nemohl houpat (a ošoupat mi dole pečlivě a pracně pěstovaný trávník).
Pingpong nám jde stále lépe, a včera jsem, poněkud nabuzen stalkerkou, která mne svými nevyžádanými telefonáty (a občas i drze rušivou přítomností na mých akcích) otravuje už tak patnáct let, rozcupoval Vaška na cimpr campr: tak deset minut jsem mu umisťoval nechytatelné smeče vlevo i vpravo, nebo ho dokonalými čopy (silná spodní rotace) nutil všechny míčky práskat do síťky. A protože už je za poslední rok vycvičený, aby každý svůj neúspěch bral jako výzvu a radost, planuly mu oči a zčervenaly uši: později to popsal jako stav rozšířeného vědomí. Z hlediska soupeření (což je přesně to, co tu neděláme) ostudně prohrál, ale překvapivost těch smečů a fint a rotací rozfofrovala jeho mysl na nejvyšší dosažitelnou míru, až z toho byl nadšen. Hurá, už i on zjišťuje, na stále hlubinnější úrovni, co že jsem tím odjakživa myslel, když jsem mluvil o tom, že až budu starší, budu učit zen pingpongem.
Na jaře Vašek všechny záhony pohnojil několika vrstvami kompostu, dřevěného uhlí a štěpky, a pak jsme každý osadili semínky vzácné a ušlechtilé dýně své políčko. Já jsem, kromě pečlivého zalévání (měli jsme čím, i když dlouho nepršelo dostatečně, protože jsem koupil dvě velké nádoby a okapovou výklopku – takže po dvou bouřkách už máme dešťové vody na zalévání dostatek), sbírání hlemýžďů a španělských slimáků, začal všechny další, nové výhonky, tak jak hokkaido nasadily na obrovské listy a zabraly velké území, zaštipovat. Aby o to víc nabraly na objemu a kvalitě už pomalu rostoucí dýně… a dobře jsem udělal. Tahle na fotografii, dnes trůnící na proutěném křesle ve výši očí, je důkazem, že i zde platí to, co ve výchově dětí: laskavá důslednost. Vaškovy dýně jsou daleko menší, a Romanovy (jenž zatím pěstuje sebe a dýně, a dojí krávu a dělá sýry na ekofarmě Stroupeček) zcela malé a stále žluté. Inu, i podle dýní se pozná, kdo je učitel a kdo je jaký žák (:-) zatím).
Už dvakrát jsem musel zastřihnout padající větve ořešáku, abychom mohli celé dny sedávat na lavičce a křesílku, a byli stíněni, zároveň ale abychom mohli nerušeně vychutnávat „panorama“ trávníku (viz znovu foto nahoře) rámovaného listím a teď i „plody“ dýně, jehličnany před plotem a sousedovic stromky a domky v tzv. „vypůjčeném pozadí“ (jako v japonské zenové zahradě).
Někdy se ráno nebo večer záměrně projdu ve směru hodinových ručiček kolem dokola, a právě tak když pleju plevel, vychutnávám detaily. Po deštích zbyla nad jednou dýní rosa v pavučině, úroda možností vidět duhu a zázraky přírody v takhle mnohonásobné formě, no nevyfoťte to a nepodělte se.
Zatímco naše jednoroční výše zmíněná broskvoň měla tři broskve, a všechny postupně v deštích nahnily, soused mi podal přes plot košík s úrodou broskví… Celou tu dobu, co tu bydlím, s ním a jeho paní vždy prohodím pár slov, takže vztahy máme dokonale sousedské: slušné, tolerantní, plné respektu. Tak mu při vracení košíku hodlám podat přes plot pár svých knih, třeba ho nějaká zaujme a vybere si (když tak se mu revanšuji dýní hokkaido). Jinými slovy, když jsem příjemný k sousedům a životu, sousedi i život je příjemný ke mně.
Sem tam chodí návštěvy, takže diskutujeme o všem možném pod ořešákem, a všichni jej obdivují. A když k tomu přidáme bezprostřednost, ochotu zodpovědět každou otázku, a dostatek minerálek na pití (v zimě čaj), nedivíme se, že si to tu všichni pochvalují (i duchovně: prý si psychicky odpočali/y, a někdy i moc nasmáli/y). Doufám, že i oni(y) to berou jako nečekanou, ale o to příjemnější (i když často jen podvědomou) úrodu.
Jakmile jsem k tomu „dozrál“, sepsal jsem a jedno pondělí v šest ráno umístil na blog inzerát, že levně prodám své bubny (džembe, šamanský, indická tabla, steel drum). A v devět ráno už jsem inzerát zrušil, protože vše koupil, jak jsem doufal, jediný zájemce. Byl u mne kdysi ještě v Hudlicích v rámci duchovního poradenství, s těhotnou ženou, a odjel nadšen a motivován. Dnes mají tři malé děti, všechny doma porozené, a on, přestože studoval klasickou mandolínu a kytaru, začal nadšeně hrát na didžeridu a tibetské mísy. Představa, že na mé nástroje si budou postupně HRÁT jeho děti, a že tahle HRA na hudbu a hudbou jim pomůže nic neztratit z té úrody pozitivních předpokladů, které si přinesly do života, mne nadchla. Hurá. To bude úroda tvůrčího myšlení, neotřelých postupů (výrobních, sociálních i hudebních) a z hlediska rodičů i laskavé důslednosti! Zájemce raději už poslal peníze (zatím je v cizině), a přijede si pro nástroje v září, a tak jsem všechny ty bubny přestěhoval do volné místnosti, a začínají chodit ti, kteří mne viděli na YouTube, a chtějí mne ještě honem poznat a na nástroje si jen tak zaťukat… Je jich úroda…
Naznačuji, že právě proto, že jsem posledních třicet let nespěchal, ani na sebe, ani na studenty, ani na dýně či trávu, ale den za dnem dělal tu trochu, co byla třeba, v těchto dnech a letech sklízím.Úrodu.
